Předmluva:
Vážení čtenáři a čtenářky. Když jsem konečně dopsal následující cestopis, dlouho jsem přemýšlel, zda ho mám zveřejnit v rámci mých cyklistických stránek, nebo pro něj vytvořit jiný speciální necyklistický web. Po konzultaci s přáteli, kteří radili: "Neřeš to a prdni to tam.", jsem se rozhodl to neřešit a ... umístit v rámci cyklostránek. Raději vás však tedy upozorňuji, že se nejedná o vyprávění o cyklistickém čundru, ale o normálním výletu za použití těchto dopravních prostředků: auto, autobus, letadlo, vlak, metro a loď, doplněných o velkou spoustu kilometrů nachozených pěšky. Přesto pozorný čtenář slovo "kolo" v textu nejednou najde. První výskyt je hned kousek níže v úvodu a dokladuje, že při jízdě na kole jsem se rozhodoval o účasti (tudíž kolo mělo rozhodující význam ;-)), druhý výskyt je někde dál, ale to nechám jako velké (přímo obří) překvapení. ;-)

 

11.-21.října 2007
Účastníci: Pepa, Bob, Radek Soptík.
Dle poznámek v deníku sepsal Radek Soptík.
Fotografovali všichni.

Bylo, nebylo, dávno tomu. To takhle kdysi jednou, na pravidelné středeční schůzce Atariklubu Prostějov, utrousil náš kamarád světoběžník Pepa mezi řečí, že by bylo fajn se zajet podívat do Japonska. Bob, který už měl nějaký kousek světa též procestovaný, na to odpověděl, že když do Japonska, tak jedině do Tokia. Já jsem k tomu myslím tehdy neřekl vůbec nic, jen jsem si v duchu klepal na čelo, jakou mají ti mí kamarádi bujnou fantazii. Prý do Japonska, blázni... ;-)

Bylo, nebylo, nedávno tomu (koncem června). Nasedal jsem zrovna na kolo, abych si zajel do Olomouce k Dundeemu a Janě pro bundu, kterou jsem tam při návštěvě předchozího dne zapomněl. Zvonil mi telefon a z něj na mě mluvil Pepa. Říkal něco o výhodných letenkách do Tokia na říjen a že by se to muselo nejpozději v pondělí vyřídit. Mám se prý rozhodnout, jestli teda jo. Cestou do Olomouce jsem přemýšlel. Já, považující se za “hocha z vesnice”, že bych se vydal do Japonska? Není to příliš šílené? To teda je. Je to natolik šílené, že pokud se teď nerozhodnu že jo, v budoucnu se tam sám určitě nikdy v životě nevydám.

Bylo, nebylo, od července do října. Když se potkám s Pepou nebo s Bobem, diskutujeme o Tokiu. Co kde tam je zajímavého, studujeme mapky, průvodce, prohledáváme Internet. Doma jsem přestal používat příbor a poctivě trénuju zacházení s hůlkami (nakonec zvládám i jednotlivé hrášky v bramborovém salátě nebo krupicovou kaši :-)). Zdá se, jako bychom vážně měli jet do Japonska. Hmm, to se mi ani nechce věřit. Ale na poličce mi leží zpáteční letenky Vídeň – Londýn – Tokio a potvrzená rezervace hotelu v Tokiu. Tak ono je to doopravdy?! ;-)

Balení věcí bylo usnadněno faktem, že do Japonska není dovoleno dovážet jakékoliv potraviny. Do limitu 22kg jsem se tudíž s mými pár hadříky vešel s přehledem (bágl vážil cca 12 kg). Pár dní před odjezdem jsem také uskutečnil výměnu peněz. Literatura doporučovala spoléhat spíše na hotovost než na platební karty, které prý nejsou obecně v Japonsku příliš v oblibě. Volal jsem do směnárny, jestli mají dostatek japonských jenů. "Moment, já se podívám.", odvětila paní, a po chvíli oznámila: "Mám tu teď k dispozici 109 tisíc JPY.". Díky tomu jsem si mohl dovolit zamachrovat s odpovědí: "Ok. Vezmu si je všechny." :-) Za vydrancování směnárny jsem zaplatil 18705 Kč, kurs byl tedy zrovna 17,16 Kč za 100 JPY. (V porovnání s rokem 2000, kdy byl kurs až 38 Kč za 100 JPY, je to paráda.) Zmíněná suma by mi měla vystačit přebohatě, ale platební kartu si s sebou vezmu pro jistotu taky.