TOKYO/JAPAN 2007

Vstáváme opět v osm. Já a Bob snídáme z vlastních zásob (v bulkách neznámého typu objevena hnědá karamelová náplň), Pepa si jde nakoupit za roh do 7-Eleven. Donesl si šílenou horu jídla a něco z toho si pak pekl v hotelové mikrovlnce. Odcházím na poštu, ale je ještě brzo – otevírají až v 9 hodin, tak si aspoň ještě něco koupím v pekárně. Po snídani Pepa řeší telefonicky s BA svoje ztracené zavazadlo, ale nic kloudného se nedoví. Vypisujeme ještě nějaké společné pohledy (Honzovi, Jirkovi a dalším kamarádům “Ataristům”). Já si koncept pozdravu píšu nejdřív nanečisto na kus volného místa v novinách co mám ještě z letadla a kluci mi říkají, abych tuto skutečnost poznamenal do deníku jako “Radek píše do The Daily Telegraph.”. Pak jdeme na poštu. Paní za přepážkou je trošku nejistá z “Czech Republic” v adrese a nepomáhá ani upřesnění, že to je ve střední Evropě. Až když Bob řekne “Czechoslovakia”, okamžitě se rozzáří a pokyvuje hlavou, že už ví. To se nám mimochodem v Japonsku stalo mnohokrát, že nás znají jen jako Československo. Dneska ráno jsme se tedy pořádně zdrželi, je už 11 hodin. Metrem jedeme do Uena, a pak Ginza trasou na konečnou do Asakusa (G19). Omrkáváme plavební řád lodní dopravy a zmateně diskutujeme o variantách co teď a co potom. Nakonec vítězí prohlídka místního parku s chrámem Sensoji. Cestou k němu procházíme tržnicí, tvořenou několika uličkami se stovkami krámků se všemožným zbožím, a také různé pamlsky. Pepa jako obvykle neodolává a krom jiného si kupuje velkou zelenou wasabiovou zmrzlinu, která mu po chvíli už nějak neleze (představte si žaludek zaplněný ostrým křenem). U chrámu Sensoji si zakupuju svazeček tyčinek, které zapaluju a zapichuju do k tomu určeného kadidlového kotle a nechávám se ovívat kouřem, jenž má zajistit pevné zdraví. Pak ještě ve chrámu obětuji minci a ukloním se božstvu. Pepa a Bob si za 100 JPY kupují věštbu (omikuji) – z otvoru ve schránce vytřesou dřevěnou tyčku s číslem, a pak z příslušného šuplíčku vezmou papír s věštbou. Kromě japonských textů byl na papíře i krátký anglický překlad, díky čemuž se třeba Pepa taky dočetl, že “Ztracené věci budou nalezeny, i když pozdě.” Okamžitě jsme si vzpomněli na Pepovo zavazadlo, které postrádá už čtvrtý den. No a protože už si mezitím nakoupil dost náhradních věcí, doufáme, že tím je splněna ta část “i když pozdě” a zavazadlo tedy konečně dorazí.

Tržnice se stovkami krámků.	Chrám Sensoji.
Ovívání kouřem má zajistit pevné zdraví.	Pepova věštba.
Pětipatrová pagoda (replika původní pagody postavena v roce 1973).	Pod stříškou je nádrž s vodou a naběračky s dlouhou rukojetí. Voda slouží k očistě před vstupem do posvátného okrsku svatyně.

Opouštíme park a jdeme přes most Azumabashi přes řeku Sumida a poté dlouhatánskou pěší štreku do Edo muzea. V 16:20 si kupujeme lístky a jdeme na prohlídku, kterou musíme zvládnout do 17:30, kdy muzeum zavírá.

Jedna z expozic uvnitř Edo muzea.

Malé, ale skvěle vypracované figurky.

Venku už je tma a slabě prší, takže lezeme do nejbližší stanice metra Toei lines. Na toto soukromé metro naše dvoudenní permanentky neplatí, takže si v automatu kupujeme lístky za 160JPY a popojíždíme o tři stanice, pak přestupujeme na naše Tokyo metro. Při přestupu na Hibiya trasu jdeme nějakým dlouhým podchodem a přitom Bob pronesl, že se těší jak se večer na hotelu převleče z navlhlého oblečení do suchého. Pak si uvědomil, že Pepa zavazadlo se svými věcmi stále nemá a omluvně pravil: “No jo, Pepo, nám je hej.”, na což Pepa skvěle pohotově odvětil: “A mně je počkej.” ... a začali jsme se všichni řezat smíchy. :-)

Metro Hibiya line nás zavezlo do Akihabary, kde jsme prošmejdili pár dalších obchodů s elektronikou, prodejny s Manga komiksy a pornografickými Manga filmy, a nějaké videoherny. Před půl desátou jsme pak vlezli do sušibaru s talířky na pojízdných pásech – cena je dána vzorem a barvou talířku. Netuše co a jak, pozorovali jsme nenápadně ostatní a snažili je napodobit. Pepa nepochopil princip horkovodu pro čaj a málem pustil vodu na stůl, ale naštěstí obsluha včas zasáhla a předvedla mu, jak má hrnkem správně zatlačit na ventil. Pak už vše probíhalo hladce a začali jsme ochutnávat různé druhy suši, ovšem jen do deseti hodin, kdy nás zdvořile upozornili, že budou zavírat. Kvůli tomu jsem stihnul sníst jen dva talířky a Bob tři, zatímco Pepa si stačil z pásu před sebe vyskládat talířků šest, a pak je do sebe v rychlosti naházel. Zaplatili jsme a jeli domů do hotelu (o tradičním nákupu potravin v 7-Eleven se ani nebudu zmiňovat).

Večer v Tokiu všude září neonové reklamy.

Sušibar s talířky na pojízdném pásu.

Helemese, Pepovo zavazadlo na něj čekalo v hotelu – úžasné, jak ta věštba funguje. Plánovací porada na zítřek se koná výjimečně u Boba. Chceme jít na rybí trh, který začíná brzo ráno, takže i náš budíček tomu má být uzpůsoben, abychom v 7 hodin odcházeli k metru. Při kecání o dnešních humorných situacích jsme se opět pořádně nasmáli. Mimochodem, legrační je i skutečnost, že sedíme s Pepou na zemi opřeni zády o protilehlé stěny pokoje, a přitom musí mít jeden z nás nohy rozkročené a druhý u sebe, abychom se vešli – to jen abyste si udělali reálnější představu o velikosti pokojů. :-) Po návratu k sobě si opět dělám zápisek a o půl druhé jdu spát.

Tokyo/Japan 2007