Tokyo/Japan 2007

11.den, Neděle 21.10.2007

Ráno vstáváme v šest a balíme. Pečlivě obaluju láhev saké novinami a několika vrstvami igelitových tašek a umisťuju doprostřed velkého báglu mezi měkké oblečení – snad tam přežije bez zranění. Taky musím dát pozor, aby se mi v příručním zavazadle omylem neocitla nějaká nepovolená kovová věc (třeba kapesní nožík). Teď už jen naposled omrknout celý pokoj, jestli jsme tu něco nezapomněli, a jdeme na recepci odevzdat klíče a rozloučit se. Správce nám vrací 1000JPY zálohu, ze které mu hned můžeme zaplatit 900JPY za zvýhodněné jízdenky na Keisei Line, co je tu možno koupit. Ještě poslední fotka před hotelem a odcházíme.

Stavujeme se ještě v 7-Eleven – Bob vymyslel, že koupí nějaký čaj, což se mi zdá jako dobrý nápad, a taky si dvě balení koupím. Nejdřív jsem teda chvíli stál venku a hlídal hromadu báglů než si nakoupí kluci, ale pak jsem si uvědomil, že jsme vlastně ještě pořád v Japonsku, tak jsem tam bágly nechal ležet a šel si taky dovnitř nakoupit. ;-) Cestou dál ke stanici metra najednou Pepa zjišťuje, že asi v 7-Eleven při placení ztratil svou jízdenku na Keisei Line. Nu což, jestli ji ještě u sebe nenajde, bude si pak muset na nádraží koupit novou. Všechny naše dvoudenní turistické lístky na metro jsme už projezdili, takže dneska pojedeme ”za hotové”. Na nádraží Ueno jsme za chvilku, Pepa si kupuje novou jízdenku, a nastupujeme do Limited Express směr Narita airport.

Podchod vedoucí ke Keisei Line.

A už jedeme vlakem na letiště.

Letiště (terminal 1) je konečná zastávka, přijíždíme tam po desáté hodině. U odbavovacího místa stojí paní s velkou cedulí British Airways a zdvořile nás informuje, že odbavení začíná od 10:30. Výborně, máme v pohodě čas omotat bágly igelitovou fólií. Vzájemně si s Bobem asistujeme, a až po dobalení najednou zjišťujeme, že Pepa někam zmizel. Svůj bágl tady ale nechal ležet a nic neřekl, tak si asi jen odskočil na záchod. Uplynulo 5 minut a Pepa nikde. Jdu si taky odskočit a podívám se tam po něm. Nebyl tam. Teď zůstávám u báglů já a jde hledat Bob. Taky překontroloval toalety a obešel pár nejbližších restaurací (restaurace a záchody jsou dvě nejoblíbenější Pepova místa ;-)). Pepa však nikde. V 10:50 už začínáme být hodně nervózní, Pepa je beze stopy pryč už přes čtvrt hodiny. Pronásledují mě strašlivé myšlenky, jestli se mu něco nestalo. Co když tady někde omdlel a záchranka ho odvezla do nemocnice, šmarijá. Bob ho jde znovu hledat dál odsud. Po 5 minutách naštěstí oba přicházejí a Pepa se diví, že jsem na infarkt. Už ani nemám sílu se ho ptát, kde tak dlouho byl, a hlavně proč odešel aniž by nám něco řekl. Ufff. No, hlavně že už je v pořádku zpátky.

Jdeme se odbavit. Bágly projíždějí rentgenem a na monitoru strážce vidím krásně barevně obsah svého zavazadla, jak to v něm mám všechno “vzorně” naskládáno. ;-) Uprostřed toho galimatyáše se vyjímá velká láhev saké, ale je to v pořádku - omezené množství alkoholu je možné normálně vyvézt. U přepážky je velmi příjemný pán, všechno nám detailně vysvětluje a ověřuje že souhlasí let i přestup v Londýně. Taky se nás ptá zda nemáme nějaké speciální přání ohledně jídla a tak dále, a dokonce připisuje na palubní lístek čas otevření naší brány. Japonci prostě umí s lidmi jednat na jedničku s hvězdičkou. :-)

Do odletu zbývají víc než dvě hodiny, takže jdeme na vyhlídku. Koupili jsme si nějaké bagety a pojídali je, posedávali na lavičce a pozorovali odlétající letadla jedno za druhým. Jednu ze svých baget mi Bob věnoval, protože uvnitř řízku narazil na rybí maso. Já jsem si na tom naopak pošmáknul, mňam. Takže sbohem a díky za ryby.

Letiště Narita, náš let BA8 do Londýna.	Vyhlídka na letišti.
Odpočinek na lavičce.

U imigrační (resp. teď už emigrační? ;-)) kontroly stála dlouhá řada. Po zhruba 20 minutovém čekání nám u okénka z pasu vyškubli přicvaknutou kartičku a dali razítko. Před nástupem do letadla si ještě odskakujeme na toaletu. Pepa se odtamtud nevracel dlouhých 10 minut, abychom mohli už zase začít propadat panice, jestli ten chlap zas, hernajs, někam nezmizel, nebo co s ním je?! Uznávám, jsem prostě extrémně panikoidní na chození v dostatečném předstihu (HonzaW by o tom mohl vyprávět ;-)), a když stojím pět minut před zavřením u brány mezikontinentálního letu a odběhnuvší kamarád se stále nevrací, nedělá mi to vůbec dobře na nervy.

Konečně je Pepa zpět a můžeme nastoupit do letadla. Odlet je podle plánu ve 13:20 a probíhá zcela v pohodě, opět včetně nehorázných žranic (losos byl dnes výjimečně lahodný ;-)). Mezi jídly trávím čas také vyhlížením z okénka a nad Asií fotím úžasné scenérie, které nemohou na fotce nikdy vypadat tak nádherně jako ve skutečnosti.

Čeká nás let dlouhý 9600 km.	A už odlétáme z Japonska. Fňuk, fňuk.
Moc pěkné výhledy z okénka.	První jídlo.
Výhled z okénka.	Výhled z okénka.
Druhé jídlo - losos.	Za chvilku přistáváme v Londýně.

Letíme na západ, takže celý let je za světla, a po více než dvanácti hodinách přistáváme v 17:15 téhož dne v Londýně (časový posun oproti Japonsku je -8 hodin). Na přestup máme čas hodinu a půl. Po převozu autobusem vcházíme do budovy terminálu a zařazujeme se na konec děsné fronty přesně v těch samých místech, jako jsme tady čekali minulý čtvrtek. Lidi se strkají, sem tam někdo “nenápadně” předbíhá, ostraha se mračí a stroze přikazuje... Hmm, vítejme zpátky v Evropě.

Kontrolní (a čekací) mechanismy při přestupu trvaly dohromady opravdu skoro těch 70 minut, jak je psáno v informačních materiálech LHR. Naše mobilní telefony tady už fungují, tudíž mohu poslat SMSku Honzovi, že už jsme v Londýně. Snad nezapomněl na domluvu, že nás má ve Vídni vyzvednout. Obratem mi odepisuje a potvrzuje připravenost.

Úsměv pro fotografa před startem posledního  letu z Londýna do Vídně.

I Bob je vysmátý, a rovněž Pepa radostně obrací oči v sloup. ;-)

I poslední let proběhl bez problémů. Sice jsme kvůli nepříznivému počasí letěli trošku netradiční trasou málem až nad Amsterdamem, ale pak už to pilot konečně stočil na jiho-východo-východ. Na přistávací plochu vídeňského letiště jsme dosedli jen asi s 10 minutovým zpožděním, ve 22:15. Honza a Lída nás čekali v příletové hale. Musíme jim opět velmi poděkovat, že nám s tou dopravou do/z Vídně takhle pomohli. Všichni tři jsme byli řádně unavení, takže zpáteční jízda Bobovým autem s Bobem řidičem a mnou navigátorem by mohla probíhat kdovíjak. Chvilku jsme v autě povídali o nějakých zážitcích z Japonska, ale brzo jsme zvadli a krom přejezdu hranic chrněli celou cestu. Domů jsem dorazil dvě hodiny po půlnoci.

No a to je všechno. Nezbývá než konstatovat, že celý tento výlet byl naprosto fantastický a musím poděkovat všem, kteří se zasloužili o jeho uskutečnění. V prvé řadě tedy největší dík Pepovi, který to všechno vymyslel a zajistil mimo jiné i letenky a rezervaci hotelu. Dále dík Bobovi, že do toho šel taky, protože jen ve dvou lidech bych si do Japonska netroufnul. Procestovali jsme kus světa a zažili mnoho dobrodružství i spoustu legrace. Takže díky vám, přátelé! :-)