TOKYO/JAPAN 2007

Nevychovaný budík v mobilu riskuje ránu pěstí a budí mě opět v 7 hodin. V rámci ranní hygieny se já i Bob holíme (už podruhé během našeho pobytu), abychom si v metru nepřiskřípli plnovousy do dveří nebo do eskalátorů. ;-) Pepa se neholí. Patří zřejmě do té skupiny chlapů, kteří s holením přestali před pár lety, když jim doktor řekl, že to nemá cenu, že jim vousy stejně nezačnou růst. ;-) Zaběhl jsem do 7-Eleven pro něco pečiva ke snídani a vzal i jedny bulky s pudingem pro Boba (sláva, dostali novou várku). Krátce po osmé odcházíme na metro. Ve stanici Kayabacho (H12) přestupujeme na trasu T (Tozai Line) a jedeme do Takebashi (T08), jenž se nachází přímo u severovýchodní strany císařských zahrad, tedy té veřejnosti přístupné části. U vstupu jsme každý vyfasovali “Admission Ticket” s upozorněním na zavírací dobu zahrady ve 4:30pm. Prošmejdili jsme skoro všechny cestičky, poseděli na lavičkách, odpočinuli si, a pak opustili zahradu, přešli nadchodem silnici a v severní části dalšího parku zvenčí omrkli budovu Nippon Budokan.

Vstupní brána do císařských zahrad.	Jedno ze zákoutí zahrad.
Lampa.	Císařské zahrady (základna Donjon).
Císařské zahrady.	Sopťa kontroluje správnou funkčnost kompasu.
Park severně od císařských zahrad.	Budova Nippon Budokan.

Pak jsme neprozřetelně přenechali velení Pepovi a ten nás metrem zavezl do stanice Takadanobaba (T03), odkud se nás snažil pěšky dovést k univerzitě Waseda. Asi po kilometru chůze jsme se snažili zorientovat podle mapky, ale nedařilo se nám. Kolemjdoucí Japonka nám okamžitě chtěla pomoci, ale ani ona nedokázala na mapě najít, kde teď všichni právě jsme. Když jsme se zeptali na Waseda Univerzitu, řekla, že to je dost daleko a že bychom si měli vzít taxíka, “nebo jestli rádi chodíme?”. Začali jsme se smát a přikyvovali, že my velmi rádi chodíme, tak nám aspoň ukázala směr k Univerzitě – bylo to tam odkud jsme sem přišli. Vytasil jsem ještě z batohu pro jistotu kompas, abychom si ověřili, že jsme opravdu šli přesně na opačnou stranu než jsme měli. Ok, Pepo, procházka byla fajn, ale stačilo. Tímto tě zbavujeme velení, jdeme zpátky na metro a pryč odtud.

V Kayabacho (T11) jsme přestoupili na Hibiya line a dojeli do Akihabary. Pepa totiž trval na tom, že musíme najít ten obchoďák “Super Potato”, neboť by si nikdy neodpustil, kdyby byl v Tokiu a přitom ho nenavštívil. Blbé ale bylo, že jsme věděli jen název ulice ze které měl být obchoďák vidět, takže jsme ji museli procházet a hledat podle vzhledu – měla na ní být vyobrazena brambora (kdo by to čekal ;-)). Najít se nám ji ale nepodařilo, takže se Pepa několikrát ptal, až konečně poslední z tázaných, prodavač v prodejně Nintendo, vytasil vlastní mapu, namaloval do ní kde to přesně je a dal ji Pepovi. (Asi za odměnu, že na něj Pepa promluvil japonsky: "Supa Poteto wa doko desu ka?".) Takže sláva, našli jsme Super Potato a důkladně prozkoumali všechna jeho tři patra (F5,F6 a F7). Pepa byl úplně v transu, svítil vykulenýma očičkama, pobíhal od regálu k regálu jako malé dítě a nakoupil si tam spoustu věcí. Což o to, já bych si tam třebas taky něco vybral, ale mám doma plno a další věci nemám kam dávat. Třeba příště. ;-)

Obchod Super Potato.	Obchod Super Potato.
Obchod Super Potato.	Je tu k mání i Atari 2800 (a Bob má na sobě Atari tričko! ;-))

Jdeme něco pojíst do nedaleké restaurace. Přinesené jídlo vypadá dobře, ale nějak jsme to přehnali se saké. Objednaná láhev má 0.72 litru a jsme na ni dva, Pepa nechce. Po ochutnávce zjišťujeme, že tohle saké má nějaké větší grády – chutná spíš jako tvrdý alkohol. Dopíjím první sklenku a cítím jak mi to stoupá do hlavy: “Hoši, tak jestli tohohle vypiju tři a půl deci, tak budu našrot.” Během jídla zvažujeme, co s tím saké uděláme. Pepa se rozhodl, že nám pomůže a nalívá si trošku do sklenice. Když pak dojedl a servírka odnášela tác s miskami, vzala s nimi i tu sklenici. Pepa se začal dožadovat vrácení svého pití, ale ona se jen usmála a uklidňovala ho, že mu hned přinese nové. A taky že jo – za moment byla zpátky a pokládala před něj sklenici plnou vody (nevěděla, že tam měl nalité saké). Začali jsme se chlámat, jak nám Pepa pěkně pomáhá zbavit se nadbytku saké. :-) Připomínalo nám to scénu z Mr.Beana, když cpal tatarák do vázy a do kořenek a všude možně. Nakonec jsme ale problém vyřešili a všechno saké vypili (musíme však přiznat největší zásluhu Bobovi :-)).

Přátelské utkání Bob vs saké :-)
(zvítězil Bob)

Nejbližší stanicí metra odtud je Suehirocho (G14), odtamtud jedeme do Akasaka-mitsuke (G05) a po přestupu na Marunouchi line do Shinjuku (M08). Je už večer, ideální čas na průzkum pochybné čtvrti Kabukicho. Před většinou podniků stojí pánové v oblecích a snaží se nalákat zájemce do některého z hodinových hotelů. Na podsvětlených tabulích můžete vidět nabídku – fotografie žen i mužů, každému co libo. Jeden z “managerů” tmavé pleti oslovil přímo Boba, ukazoval mu fotku a přemlouval, ale Bob odolal.

Minula 11.hodina večerní a je pomalu na čase rozloučit se s vírem velkoměsta a naposledy se vrátit metrem do našeho hotelu. V potravinách 7-Eleven já a Bob nakupujeme mimo jiné láhve saké, které chceme vzít domů. Ano, je to tak, 10 dní uběhlo jako voda a zítra se vracíme do Evropy.

Po sprše se scházíme u mě a děláme poslední clearing. Pepa odchází upadnout do mdlob do své postele, ale s Bobem ještě chvilku kecáme o všem možném... až do dvou do rána. ;-) A pak už si jen popřejeme dobrou noc, naši poslední v Tokiu.

Tokyo/Japan 2007