TOKYO/JAPAN 2007

Vstáváme až v 7 hodin, takže můžeme posnídat pěkně společně u stolu, co jsme si nakoupili včera před půlnocí v sámošce 7-Eleven. Mimochodem, v druhém obchodě potravin za rohem ani nakoupit nemůžeme, protože otevírá ráno až v 10 hodin (to už jsme dávno pryč) a zavírá večer o deváté (to ještě řádíme ve městě). Obchodní řetězec 7-Eleven s nonstop otevírací dobou má tedy vyhráno.

Z metra jsme dnes vystoupili na stanici Hibiya (H07) a střihli si to nejdřív šikmo přes Hibiya park, abychom poté přešli do nejcentrálnějšího centra Tokia, v němž se nachází císařské zahrady, obehnané širokým korytem vodního příkopu. Přístupová pěší cesta, vysypaná urovnanými malými kamínky, je široká asi 50 metrů. Také o stromy kolem ní je viditelně vzorně pečováno, stejně jako o trávníky, jenž vypadají spíš jako koberce. K samotnému paláci se samozřejmě dostat nedá, ale vidíme ho pěkně. Dozvěděli jsme se, že východní část zahrady, která je přístupná veřejnosti, není dnes (v pátek) otevřená.

Před císařskými zahradami.	V dálce císařský palác.
Císařský palác.	Východní strana císařských zahrad (poblíž brány Kikyo-mon).

Domlouváme se tedy na náhradním programu a jdeme si pěšky prohlédnout původní Tokijské nádraží, a pak velký kus cesty furt na jih s cílem přístavu Hinode Pier. Omylem jsme nejdřív došli k vedlejšímu Takeshiba Pier, který ovšem vypadal dost pěkně, takže jsme vůbec nelitovali. V Hinode Pier jsme si zakoupili lístky na “lodní autobus” a absolvovali plavbu proti proudu řeky Sumida pod 13 mosty. Škoda, že loď neměla na střeše žádnou vyhlídkovou palubu, takže jsme raději zůstali stát u zádě, kde byl aspoň volný (nezasklený) výhled směrem dozadu. Dala se tam s námi do řeči jedna Japonka, která mimo jiné zmínila, že moc často tady v Tokiu nebývá, protože to sem má z jejího města daleko – asi hodinu cesty vlakem. Jo, všechno je relativní. My to máme odtud domů víc než 10 tisíc kilometrů letadlem. To jsou vždycky okamžiky, kdy jsem si znovu intenzivně uvědomoval, že jsme v Japonsku. Cože? Ano, skutečně, v opravdovém Japonsku! To musím hned říct Bobovi: “Bobe, my jsme v Japonsku!”. A Bob na to vždy jen souhlasně pokyvoval hlavou. :-)

Budova původního Tokijského nádraží.	Parčík nedaleko od Takeshiba Pier.
Takeshiba Pier.	Sopťa, japonská slečna, Bob, Pepa.
Plavba po řece Sumida pod 13 mosty.	Další z řady mostů na řece Sumidě.

Po vystoupení z lodi v Asakuse jsme notnou chvíli pozorovali hemžící se houf malých dětí, co tady také vystoupily. Chaoticky pobíhaly a honily se, někteří kluci se strkali a jakože boxovali. Krásný kontrast ve srovnání s dospělými Japonci, kteří jsou všichni slušní, tiší, disciplinovaní. Líbilo se nám, jak měly děti standardizované oblečení a podle barvy kšiltovek se postupně začaly rozdělovat do čtyř skupin. Pak jsme si dokonce všimli, že každé děcko má na úboru číslo: “Hele, vidíte tam tu holčičku – tak to je typická japonská šestnáctka!” :-)

Tak děti, utvořte skupiny podle barev. :-)

Stanice Water busu v Asakuse.

Metrem Ginza line jsme popojeli o tři zastávky do stanice Ueno (G16). Místní velký park nás trošku zklamal a navíc jsme se tu dost zdrželi asi hodinovou diskusí s jedním člověkem, spisovatelem, básníkem, filosofem, světoběžníkem a bezdomovcem (v jedné osobě). Začalo se smrákat. Naproti nádraží Ueno nás naopak příjemně překvapila hustá síť uliček plných obchůdků se všemožným zbožím. Neodolali jsme a něco si koupili. Taky jsme na chvilenku nahlédli dovnitř jedné Pačinko herny, což je prý nejpopulárnější způsob zábavy v Japonsku. Hrací automaty jsou podobné pinballu, ale nemají pálky a nevyžadují takřka žádnou šikovnost. Vkladem i výhrou jsou kovové kuličky, za které pak dostanete nějakou věcnou cenu, protože hrát o peníze je nelegální. Jenomže ty věcné ceny je možno vyměnit za peníze, obvykle v blízkém obchůdku. :-) No, my jsme si ale nezahráli, protože jednak byly všechny automaty obsazené (několik lidí dokonce čekalo, až se něco uvolní) a uvnitř herny byl opravdu příšerný randál na ohluchnutí.

Park Ueno.	Socha profesora Ueno s jeho věrným psem.
Jedna ze svatyní v parku.	Večer ve čtvrti Ueno.
Pačinko herna.	Ueno. Stovky obchůdků a davy korzujících lidí.

Na řadě je obědovečeře, na kterou jsme zašli do malé restaurace přímo pod tratí JR. Hučení vlaku nad hlavami a chvění se všeho kolem byl zajímavý doprovodný zážitek během jídla. Dal jsem si pokrm nazvaný anglicky ”Collaboration”, což byl oválný tácek a na něm nudle s masem a vedle toho větší miska se směsí rýže s kari omáčkou a smaženým vajíčkem – celkově velká dobrota, mňam. Tentokrát platím společnou účtenku já (4610JPY), abych měl taky něco do clearingu.

Sedli jsme na metro a jeli do Shinjuku, ale venku začalo pršet, takže měníme plán. Jedeme zpátky na stanici Ginza a navštěvujeme Sony Building, abychom tam omrkli nejnovější elektronické hračičky, co Sony připravuje. Nejvíc mě tam zaujal fotoaparát, který si sám vyhledával hlavu člověka a jeho ústa, a vyfotil snímek až v okamžiku, kdy se fotografovaná osoba usmála. Vyzkoušel jsem si to sám na sobě a opravdu to fungovalo. Pobavila mě ale myšlenka, že s takovou vlastností fotoaparátu může být tady v Japonsku problém, neboť se tu usmívají všichni a pořád. ;-)

Popojeli jsme do stanice Akihabara (H15), kde chtěl Pepa mermomocí hledat obchoďák ”Super Potato” se starými herními konzolemi. Inu nic proti tomu, ale venku fakt pořádně lilo, takže jsme s Bobem vypověděli Pepovi poslušnost a velmi rychle si prosadili ukončení hledání a návrat na hotel. Protože jsme ale pitomci a nezakoupili jsme si jako každý (!) Japonec v libovolném nejbližším obchodě deštníky, cestou z naší zastávky Minami-senju k hotelu jsme nechutně zmokli. Ještě že nás čekala horká sprcha a šup do pelechu. Při psaní zápisku jsem únavou usínal ještě mnohem častěji než včera a podle toho taky ten zápisek vypadal (spousta věcí v něm chyběla a vzpomněl jsem si na ně až díky fotkám). No jo, každý další den si zvětšujeme spánkový dluh tak o 3 hodiny, tak se po týdnu není co divit. V metru usínáme okamžitě po usednutí, podle čehož jsme upravili i jedno známé pořekadlo – naše verze zní: “Spí, jako když ho do metra hodí.” ;-) A když si takhle v metru spíte a kamarád vás budí: “Vstávej, vystupujeme!”, dostane se mu na to škemravé odpovědi: “Né, prosím, ještě aspoň jednu zastávečku.” :-)

Tokyo/Japan 2007