Tokyo/Japan 2007

8.den, Čtvrtek 18.10.2007

Další ráno a další budíček v 6:15 – to nás jednou zabije. Snídáme opět každý sám ve vlastním pokoji. Spořádal jsem sedm z devíti (poznámka: zdravím příznivce StarTreku ;-)) předešlého večera zakoupených “Chocochip snacks” a zapíjel je hroznovým džusem. Mimochodem je zajímavé, že ačkoli tady pořád experimentujeme se všemi možnými druhy jídla a jejich kombinacemi, nikomu ještě nebylo špatně – tedy nepočítám-li Pepu, ale u něho je naprosto normální, že když do sebe zrovna něco necpe, tak se drží za břicho a je mu špatně. ;-) A když už zrovna mluvím o Pepovi, tak ten teď v 7 hodin právě telefonuje do BA kvůli potvrzení našeho zpátečního letu, jenomže automat jen dokola opakoval oznam, že mají provozní dobu až od 9 hodin. To je firma! :-/

V 7:55 přicházíme na naši tradiční výchozí stanici metra Minami-senju (H20), ale něco je jinak. Na vždy téměř prázdném nástupišti stojí dnes spousty lidí – aha! Dnes jsme prvně natrefili na ranní špičku. Výborně, aspoň si vyzkoušíme něco nového. Za moment přijíždí metro a už přes okna je vidět, že uvnitř je opravdu plno. Než jsme se stačili rozhodnout, do kterých dveří se budeme snažit společně nastoupit, už bylo plno. “Ok, hošani, takže tuhle soupravu necháme odjet a do příští budeme nastupovat každý sám za sebe. Kdyby něco, sejdeme se na peróně Tsukiji (H10).” Plán byl stanoven. Další souprava přijíždí opravdu za pár desítek sekund a je zase plná. Jdu sám kus bokem a nastupuju do vedlejších dveří. Napodobuju chování ostatních – dělají to tak, že se po vstupu otočí zády a pomalým couváním zatlačují dav za sebou hlouběji do vozidla, stejně tak další přistoupivší zatlačují mě. Tomu říkám splynutí s davem – stal jsem se součástí hmoty japonského pracujícího lidu. :-) Držet se za jízdy není třeba, hmota se pouze mírně naklání při zrychlování či zpomalování, upadnout není kam. Ale jak odtud vystoupím?! Na další stanici však všichni z uličky u dveří spořádaně vylezou a utvoří řadu z venčí, aby uvolnili prostor vystoupeníchtivým, a pak se zase zády natlačí zpět dovnitř. Geniální. A je též zajímavé, že ačkoliv tlačenic v dopravních prostředcích jsem už v životě zažil spousty, tak tohle je jiné - Japonci se totiž umí tlačit tak nějak slušně a v tichosti. Nikdo tu neřve “auuu”, přesněji nikdo vůbec nemluví, prostě se jen všichni vzorně mlčky v pozoru natlačí zády na ostatní a mlčky stojí (případně spí ať už v sedě nebo ve stoje). Když jsem si při zastávce ve třetí stanici začal myslet, že víc lidí už se sem nevejde, zahlédl jsem venku přibíhajícího “Tlačiče”. Tito uniformovaní chlapíci s bílými rukavicemi jsou v tokijském metru nepostradatelnými pomocníky. Pokud dojde k situaci, že lidé, kteří po nastoupení a otočení zády již nemají sílu zatlačit hustý dav dozadu a tudíž částí těla přečuhují ven (takže by nešlo zavřít dveře), profesionální tlačič je zatlačí dovnitř a drží i během zavírání dveří, aby těsně před dovřením rukama ucuknul. Byl jsem zvědavý, co si tlačič počne s takto hustou hmotou, jejíž jsem součástí. Myslel jsem si, že s námi nemá šanci pohnout, když tu mě najednou překvapivě velká síla i s ostatním davem posunula asi o metr dozadu. Wow! Tak to jsem nečekal. :-)

Při další jízdě jsem přestal mít obavu, abych neupustil batoh, který držím v ruce. Doteď jsem si říkal, že pokud mi upadne, nebudu se pro něj moci ohnout. Nyní však myslím, že kdybych ho pustil, zůstane dál viset na stejném místě. ;-) Výstup o deset stanic později se podařil, dokonce i Boba a Pepu metro vyvrhlo z vedlejších dveří. Takže fajfka do deníku, ale příště už to zkoušet nebudeme. :-)

Cestou na rybí trh se Bob stavuje na poště a odesílá pohledy. Kudy jít víme přesně, vždyť jsme tudy šli včera. Ovšem dneska je “Tokyo Metropolitan Central Wholesale Market” otevřen. Teda, nevím jak to popsat, ale je tu naprosto neuvěřitelný mumraj. Všude kolem jezdí náklaďáky, dodávky, různé multikáry a vozíky a mezi nimi se proplétají lidi. Prolezli jsme velkou část rybího trhu. Tolik druhů vodní havěti (ryb, korýšů, chobotnic), spousta z toho živého ve stovkách nádržek či akvárií, to nikde jinde na světe neuvidíte. Dle literatury se zde prodá denně 2500 tun ryb při obratu cca 23 miliónů amerických dolarů.

Rybí trh.	Rybí trh.
Rybí trh.	Rybí trh..
Rybí trh. Pepa něco ochutnává.	Nepopsatelný mumraj na rybím trhu.

Rozhlíželi jsme se po nějakém podniku na okraji rybího trhu, kde bychom něco smlsli. A našli jsme, vlastně správně bych měl říct, že majitel té restaurace si našel nás. Vyšel ven před podnik a začal na nás anglicky mluvit a mluvil a mluvil, ... A když jsme poté vlezli dovnitř a začali vybírat co si dáme, tak on pořád mluvil a mluvil... A když jsme si pak konečně objednali, tak nám to naservíroval a u toho furt mluvil a mluvil a divoce máchal rukama když něco vysvětloval nebo předváděl. Byl to zajímavý človíček malého vzrůstu - hrozně mi připomínal herce Danny DeVito. ;-) Po jídle nám podstrčil k zápisu sešit hostů. Otevřeli jsme ho namátkou zrovna na stránce, kde nějaký Martin česky psal jak si tady pochutnal. Tak jsme do sešitu také připsali naše pochvaly jídla. A co že jsme to vlastně měli? Takže, já měl menu s polévkou, a pak vařená ryba, rýže a samozřejmě čaj. Pepa si z nabídky vybral "unagi set" (úhoře). A konečně Bob, který ryby moc nemusí, si dal na"protest nějaké vepřové maso s rýží a pivo, o které se s námi bratrsky podělil. Pepa pak vymyslel, že udělá majiteli radost, když se nám tak usilovně věnuje, a že mu napíšeme reklamní plakát. Poprosil ho tedy o kus papíru a na něj velkými písmeny česky napsal: “3 ZE 3 ČECHŮ DOPORUČUJÍ TUTO RESTAURACI!” a pod to jsme se podepsali Pepa, Radek, Bob. Majiteli pak anglicky vysvětlil, co je tam napsáno, a on měl velkou radost. Připíchl si to okamžitě na zeď, a pak ještě zářil nadšením, když mu Pepa poradil, aby si to okopíroval a vyvěsil ven před vchod. Škoda jen, že těch českých turistů tudy asi zas tak moc nechodí. :-)

Na jídle v jedné restauraci na rybím trhu.	Společná fotografie s majitelem podniku.
Velmi fotogenický mrakodrap nedaleko rybího trhu.	A další pěkný mrakodrap.

Naším dalším cílem je chrám Sengaku-ji. Ten se však nachází mimo dosah našich tras Tokyo metro, proto si ve stanici Shimbashi zakupujeme jízdenky (170JPY) na “Džejára” (JR Yamanote Line) a jedeme vlakem, který ale vypadá vlastně úplně stejně jako metro. Protože trasa JR je kruhová, chtěli jsme původně objet celé kolečko jakože okružní vyhlídkovou jízdu, ale hned na další stanici se vlak zaplnil lidmi, což jsme vyhodnotili tak, že hodinu sedět a hledět do lidí není to pravé ořechové, a na třetí zastávce jsme vystoupili. Ze stanice Shinagawa to bylo ještě kousek pěšky, ale našli jsme to v pohodě. Chrám Sengaku-ji je významnou tokijskou památkou díky příběhu o 47 róninech (samurajích), který vám zde ale vyprávět nebudu.

Chrám Sengaku-ji.

Pomníčky róninů.

Následovala asi 3 kilometrová procházka od chrámu směrem na sever, během níž jsme se stavili na poště, aby mohl (náš tiskový mluvčí ;-)) Pepa zatelefonovat do BA a potvrdit náš zpáteční let. Zkoumali jsme telefonní automat a nebyli si jisti jeho funkčností, neboť velký červený display nesvítil a přístroj se zdál celkově tak nějak bez energie. Pracovnice za přepážkou zpozorovala naše rozpaky a přišla na pomoc. Ukazovala nám, kam se mají házet mince a kde zadat číslo. A protože jsme asi vypadali, že telefon vidíme prvně v životě, vzala raději Pepovi papírek s číslem z ruky a sama číslo naťukala. Tomu říkám servis! ;-)

Pak jsme došli až k Tokijské věži. Tokyo tower má vyhlídky ve výšce 150 metrů a horní ve výšce 250 metrů, což jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Při zakupování lístků (820JPY za dolní vyhlídku + dalších 600JPY za horní) jsme zas úsměvně zatrapasili. Pepa zaplatil a odešel pryč od okénka bez lístků, a když ho slečna zavolala zpátky (to už jsem stál u okénka já), natahoval se pro lístky a přitom mu z ruky vypadla nějaká mince a zakutálela se až slečně na stůl mezi ostatní věci. Ale aspoň byla sranda a i slečna se usmívala o to víc. Na vyhlídku nás vyvezl výtah. Po omrknutí “main observatory” jsme nastoupili do druhého výtahu, který nás vyvezl do “special observatory”. Taky legrace – během jízdy se z reproduktoru ozvalo hlášení, že pokud uslyšíme nějaké divné zvuky, že to je bezpečnostní systém, a že je to normální. Vzápětí poté něco divně zacvakalo a výtah se trošku zakymácel. Hehe, asi jim tam někteří turisti dělali paniku. Vyhlídka z výšky 250 metrů byla moc pěkná, zase jsme nafotili další milion fotek. Zajímavý byl třeba pohled na fotbalové hřiště, které vypadalo jako na obrazovce staré počítačové hry - po zelené ploše se pohybovaly malé různobarevné tečky. Po přistání v přízemí věže jsme tam vlezli do restaurace a dali si poháry - já měl zmrzlinový s ananasem a byl mňamkovej (650JPY). Při jejich pojídání jsme vtipkovali mimo jiné o našich všemožných trapasech. Vyvrcholilo to myšlenkou založit cestovní kancelář Exot s.r.o., která by vám zajistila zájezd se spoustou trapasů v kterékoliv zemi na světě. :-)

Blížíme se k Tokijské věži.	Vyhlídka ze 150 metrů.
Vyhlídka z 250 metrů.	Tokyo tower večer.
Zmrzlinové poháry.

Kousek dál ve čtvrti Roppongi hledáme jednu speciální restauraci. Ptáme se nějaké čekající Japonky, která se okamžitě rozzáří a snaží se nám usilovně vysvětlit cestu. Když zjišťuje, že jí chybí anglická slovíčka, aby nám to mohla popsat, nabízí okamžitě osobní doprovod, ale to s díky odmítáme – stačí že nám ukázala základní směr. Mimochodem, už před odjezdem do Japonska jsem četl historky, kdy Japonec místo aby bezradnému turistovi vysvětloval cestu, raději ho sám na místo dovede (i když tam vůbec nemá cestu). Takže tímto mohu potvrdit, že to nejsou pohádky, ale pravda! My jsme ale tu nóbl restauraci po chvíli našli sami. Před vchodem do místnosti jsme si museli vyzout boty, z čehož neměl radost Pepa kvůlivá díře v ponožce. Sezení u nízkých stolků bylo vymyšleno tak, že se na připravených polštářích dalo buďto klečet, nebo si šlo normálně sednout s nohama v prohlubni pod stolem (což jsme učinili my). Pak následovala bohatá večeře. Bob tu byl za závisláka a jediný popíjel saké, nakonec i zaplatil společný účet na celkových mnoho tisíc JPY – aspoň bude mít něco na zápočet potom někdy při vzájemném clearingu. Po jídle jsme původně chtěli ještě zajet do Shinjuku omrknout pochybnou čtvrť červených luceren, ale je už po půl jedenácté, takže to necháme na jindy.

Další večeře.

Je libo sedět nebo klečet?

Při jízdě metrem únavou střídavě usínáme. Je to opravdu zajímavý zážitek, klimbat, usínat a probouzet se v tokijském metru a vidět kolem sebe spousty stejně utahaných pospávajících Japonců – člověk se cítí úplně jako domorodec. :-) Do hotelu jsme došli asi o půl dvanácté. Po sprše dnes výjimečně porada nebude, nikdo na ni nemá sílu. Ale já musím ještě napsat zápisek, ach jo. Jde to velmi těžko, neboť po každých pár řádcích usínám a když procitnu, nalézám v sešitě nadrápané nedokončené nesmyslné věty co nemají hlavu ani patu a nemůžu si vůbec vzpomenout, kde všude jsme to dneska byli. Něco jsem tam ale přeci jen naškrábal a teprve po druhé hodině zápisník definitivně zavřel a spal.

Pepa a Sopťa spící v tokijském metru (dokonalá infiltrace mezi Japonce :-)).