Tokyo/Japan 2007

4.den, Neděle 14.10.2007

Naše mobilní telefony zde v Japonsku nefungují, přesto jsou užitečné alespoň jako budík. Po ranní hygieně jdeme na nákup potravin ke snídani do blízkého nonstop otevřeného obchodu 7-Eleven. Kupuju si sáček s pěti bochánky (130JPY) a velký borůvkový jogurt (210JPY). U snídaně v bocháncích objevuji pudingový krém a spolu s jogurtíkem je to velká dobrota. Bob, který si je taky koupil a taky netušil o pudingu v nich (i když to určitě bylo na obale velkými písmeny napsáno ;-)), k nim přikusuje slaninu a také si to chválí. Pepa měl myslím nějakou masovou bagetu bez překvapení.

Odcházíme na metro do stanice Minowa (H19). Jedeme až do Hibiya (H07), pak přestupujeme na trasu C do Omote-Sando (C04), čtvrť Harajuku. Tam se jdeme podívat na chrám Zenkoji. Pak korzujeme po bulváru Omote-Sando a odbočujeme něco smlsnout do boční uličky s podnikem Apetito. Dal jsem si tam moc dobrý koláč s karamelovou náplní a javorovým sirupem (210JPY).

Chrám Zenkoji.

Svačina v jídelně Apetito.

Kousek cesty dál odtud se nacházel malý parčík se svatyní Togo-jinja, kde se zrovna konal svatební obřad.

Svatyně Togo-jinja.

Svatební průvod.

V uličce Takeshita-dori jsme potkávali davy vyparáděných teenagerů, přesně jak se psalo v průvodci. Vypadá to, že se zdejší mládež trumfuje, kdo se "ohánkne do uhozenějšího vohozu" - čím strakatější barvy, kostkovanější či pruhovanější vzory, víc stuh, kraječek, mašliček, tím líp. Samozřejmostí jsou divoké účesy, různobarevné vlasy a piercing kde vás jen napadne. :-)

Ulička Takeshita-dori, Harajuku.

Děvčata pózující pro turisty na mostě poblíž jihovýchodního vstupu do parku Yoyogi-koen.

Pak jsme přešli do parku Yoyogi-koen s chrámem Meiji-jingu. Celý park jsme prošli a také si chvíli oddáchli na lavečkách.

Park Yoyogi-koen.

Přáníčka na dřevěných destičkách.

Později následoval přejezd metrem s přestupem opět v Omote-Sando do vedlejší čtvrti Shibuja, kde jsme hledali (a našli) sochu legendárního psa Hachiko. Ten je symbolem věrnosti, neboť po smrti svého pána (profesora Ueno, přednášejícího do roku 1925 na univerzitě v Tokiu), přicházel ještě dalších 10 let pravidelně každý den na nádraží a na svého pána tam čekal.

Křižovatka ve čtvrti Shibuja, zcela zaplněná chodci (všichni chodci mají zelenou a chodí se i úhlopříčně).

Věrný pes Hachiko.

Další pátrání po v průvodci doporučené restauraci Myoko ale úspěšné nebylo, tak jsme vlezli náhodně do jiné, kde jsme si dali opravdu výtečnou večeři – nebo spíš bych měl říct, že to byla hostina. ;-) Bob jedl pečené vepřové kousky a praženou kukuřici, já nudle s opečeným vepřovým masem a zeleninou, a pak ještě velkou rybu (v lístku nebylo poznat že je tak velká). Pepa měl tolik rozmanitých misek s různými dobrotami, že zaplnil celý stůl – přesný výčet už nedám dohromady. K jídlu jsme vyžahli dvě 380ml láhve saké. Fascinovalo mě vědomí, že se nacházíme “na druhém konci světa”, a přitom se tu cítím úplně pohodově. Věta: “Hoši, dochází vám, že si právě žereme a chlastáme v hospůdce v Tokiu?!” tam padla hodněkrát. :-) Zpětně musím říct, že to pro mě byla ta největší a nejlepší večeře za celý pobyt v Japonsku. Po jídle při placení účtu na celkových společných 5900JPY došlo k úsměvnému trapasu. Servírka nám jej položila na stůl a odešla, my jsme k němu položili “miliónovou” bankovku (10000JPY) a čekali, že si to nenápadně odnese, a pak nenápadně vrátí nazpět. Ona ale přišla, usmívala se a něco nám japonsky říkala, čemuž jsme vůbec nerozuměli (anglicky neuměla). Mysleli jsme, že se ptá jestli bylo vše v pořádku, a tak jsme se na ni taky usmívali a souhlasně kývali hlavami. Musela tedy za námi poslat kolegu, který nás u stolu zkasíroval. Až později nám došlo, že nás žádala, abychom účet zaplatili u pokladny, protože u stolů se normálně neplatí. :-) Tak jsme jí aspoň při odchodu poděkovali našim oblíbeným nacvičeným ”gočisósama dešita”, čemuž evidentně porozuměla a radostně se ukláněla a děkovala.

Sopťa pojídající rybu.

Velká večeře v jedné restauraci ve čtvrti Shibuja.

Pepa pojídající teďzrovnanevímco.

Venku už byla tma. Vydali jsme se pěšky po Aoyama-dori ke stanici Omote-sando. Cestou jsme hledali průvodcem doporučený Spiral Building, dvakrát obešli dokola blok, ale pak jsme zjistili, že stojíme u něj a že na něm není nic moc zajímavého. Pak jsme přejeli do čtvrtě Ginza, kde jsme korzovali až do půl dvanácté. Při zpáteční cestě metrem někdo v dobrém rozmaru navrhnul, že vystoupíme až o stanici dál na Minami-senju (H20) a otestujeme pěší trasu k hotelu odtamtud. Měla to být jakože dobrodružná noční bojová hra, ale zjistili jsme, že ta stanice je k hotelu blíž než Minowa (H19) a že cesta je jednodušší (přes méně křižovatek) a navíc vede kolem našich oblíbených potravin 7-Eleven, takže od toho okamžiku jsme už jezdili vždycky z/do Minami-senju.

Večerní Tokio - čtvrť Ginza.

Večerní Tokio - čtvrť Ginza.

Čtvrť Ginza, obchodní dům Wako s věží s hodinami.

Sešli jsme se na poradu ohledně zítřka v Pepově pidipokoji 112. Vidíte, zase tak malé ty pokoje nejsou, když se do nich vejdou tři lidi. Diskutovali jsme o dnešku a ujasňovali si, kde všude jsme byli. Bob připomněl, že taky ”u toho čokla”, načež se praštil loktem o zeď. Řehtali jsme se mu, že to má za trest že mu neříká slušně jménem ”Hačiko”. A pak jsme se nasmáli až k slzám při probírání dalších dnešních humorných situací a plánů na zítřek. Porada skončila až o půl druhé, já si pak ještě hodinu sepisoval poznámky do deníku.