Tokyo/Japan 2007

3.den, Sobota 13.10.2007

Přistání v Japonsku na letišti Narita bylo hladké. Po výstupu z letadla jsme šli chodbou kolem nějaké nástěnky se vzkazy. Pepa začal vtipkovat, že by byla legrace, kdyby tady byl nějaký vzkaz pro nás. “Tak se můžeš začít smát”, utrousil jsem, “opravdu tu je.” Na lístečku byla naše jména, a že se máme dostavit k informacím odbavovacího oddělení kvůli nějakému problému se zavazadly. Nejdřív jsme ale museli projít imigračním pohovorem. Asi jsme měli formulář vyplněný vzorně a v našem plánovaném pobytu nikdo neviděl nic nejasného, protože se (alespoň mě) už na nic neptali. S anglickou komunikací tedy prozatím nebyl problém - vystačil jsem na začátku s pozdravem a na konci s poděkováním. :-) Dostali jsme do pasu nálepku s 90denním povolením k pobytu a přicvakli tam též kartu, na níž jsme předtím vyplnili informace o předpokládaném odletu. A jdeme řešit zavazadla. Všichni tři jsme stáli u přepážky a usměvavá japonská úřednice nám velmi zdvořile anglicky řekla, že nedorazilo jedno z našich tří zavazadel, ale že se neví přesně čí, tak ať si jdeme dvě převzít, a pak se máme vrátit sem dořešit to jedno chybějící. Poděkovali jsme, jen Bob se tvářil divně a přiznal, že vůbec nerozuměl, co říkala. To se povedlo! Já umím anglicky z nás tří nejhůř, ale rozuměl jsem jí perfektně. Používala totiž naprosto jednoduchou angličtinu, mluvila pomalu a tvářila se mile. Smáli jsme se, že jestli to tak bude všude, můžu Bobovi tu japonskou angličtinu překládat. “Hoši, mám dojem, že v téhle zemi se mi bude líbit.” :-)

Tokio, letiště Narita. Tímhle letadlem jsme sem přiletěli.

Letiště Narita, terminál 1.

Soutěž o chybějící zavazadlo vyhrál Pepa. Vyplňoval tedy lejstro s adresou pobytu, kam mu ho mají dovézt. Už to chtěl jít odevzdat, ale naštěstí jsme chtěli vidět co tam napsal. Ukázalo se, že vyplnil jen jméno hotelu a čtvrť, přičemž tři pomlčkou oddělená čísla domu ani název města (Tokyo) nepovažoval za podstatné. Přitom letiště Narita je od Tokia vzdáleno cca 70km, tj. je to naprosto mimo a žádnou logickou souvislost, proč by ten hotel měl být zrovna v Tokiu, nelze předpokládat. Tak jo, vše máme vyřízeno, a teď ještě couráme po letišti a kupujeme si dvoudenní lístky na metro a na vlak (Keisei Line limited expres) do Tokia. Hned při prvním nákupu jsme krásně zmátli prodavače. Stáli jsme u pultu všichni tři a řekli si o čtyři dvoudenní lístky pro nás tři. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme k pultu přistupovali po jednom a každý jsme si sám pro sebe koupili 4 lístky – to už bylo jasné. Fascinovalo nás, jak prodavač vždy u každého z nás úplně stejně odpočítal z hromádky 4 ks lístků, naťukal znovu na kalkulačce 980, znovu vynásobil 4 a znovu ukázal kalkulačku s výslednou částkou. A samozřejmě se u toho pořád ukláněl a děkoval. (To jsme zažili i v dalších dnech – takže poučení při nákupu: Neříkat “Mně taky to samo.”, ale říct přesně co chci, i když je to stejné jako u dvou lidí předemnou.) Prošli jsme turnikety (nechali si “cvaknout” jízdenky) a po chvilce čekání nastoupili do vlaku, vypadajícího stejně jako metro. Ten nás dovezl až na konečnou, do stanice Ueno.

Keisei Line limited expres z Narity do Tokia.

Ueno.

Přestup na metro byl taky v pohodě. Díky našim dvoudenním “permanentkám” jsme nemuseli řešit lístky na jednotlivé jízdy ani případné doplácení v cílové stanici. Tak jo, vylézáme z metra na zastávce Minowa (H19) a já vytahuju z batůžku mapku trasy k našemu hotelu, co jsem si vytisknul z webových stránek hotelu ještě před odjezdem. Nechápu, kde se ve mně najednou vzala ta namyšlená drzost, ale po chvilce zkoumání mapky a porovnávání s okolím jsem suverénně prohlásil, že na té mapce je špatně vyznačeno, že máme tady na té křižovatce přejít jen jeden přechod pro chodce, ale my musíme přejít dva a jít po tamté ulici. Kluci neprotestovali, protože cestu k hotelu jsem hlásil že mám nastudovanou. Po chvilce se mi ale začalo zdát, že okolí mapce neodpovídá. No jo, já to asi zblbnul hned tam na začátku a měli jsme jít po jiné ulici. Sice teda nejdeme úplně na opačnou stranu, ale jen špatně o 90 stupňů. ;-) Kluci nejdřív odvážně chtěli, abych našel zkratku v tom správném směru, ale pak souhlasili, že se raději vrátíme “na start” a půjdeme opravdu podle té mapky, která, teď již uznávám, bude přeci jen dobře. :-)

K hotelu jsme pak již došli bez potíží. První dojem byl trošku rozpačitý, protože na fotkách na webu se celý hotel zdál větší – fotografie vždycky zkreslují. Nahlásili jsme se na recepci, zaplatili 8 noclehů a vyfasovali klíčky od našich “small single Japanese style” pokojů (číslo 111, 112, 113). Jak již název pokojů předesílá, velikostí rozhodně nepřekypují – každý z nich má rozměry asi 2 x 1.5 metru a je v něm jen na zemi složená matrace (s polštářem a přikrývkou), na zdi skříňka a polička s televizí a dálkové ovládání. Po nastěhování (čti: zabordelaření vlastními věcmi) si však velmi rychle zvykáme a pokoje už nám připadají zcela postačující. Aspoň je sranda. Při ležení na matraci má člověk nohy zasunuté až pod poličku s televizí, takže by místo dálkového ovladače klidně mohl přepínat programy přímo na televizoru palcem nohy – jenomže to by musel nohu dost pokrčit a bylo by to nepohodlné. :-) A další výhoda – nic se vám tady nezakutálí pod postel a také nemusíte přemýšlet, do které místnosti jste si něco odložili – vše máte vždy na dosah. ;-)

Ubytování v hotelu NEW KOYO.

Pepa radostně vykukující ze svého pokoje 112.

Jdeme obhlédnout nejbližší okolí, prozkoumáváme dva místní obchody s potravinami, a pak hledáme nějaký podnik, kde bychom povečeřeli. Chvilku jsme postávali u domku s červenou lucernou a zkoumali japonsky psanou nabídku poskytovaných služeb na ceduli, když tu zevnitř vyšla paní a pozvala nás dál. Tady vás (neznalé Japonska) záměrně trošku matu, pokud se domníváte, že jde o nějaké erotické služby. Vězte tudíž, že červenou lucernou jsou tady označovány malé jídelny domácího typu. Jeden ze dvou malých stolků byl plně obsazen místními japonskými dědečky popíjejícími pivo, kteří se bavili soutěžením ve zpěvu Karaoke. My jsme si objednali rámen a saké. Rámen jsou nudle s masovým vývarem, zde v něm ještě plavaly velké plátky zelené řasy, vařené vajíčko, a pak ještě něco, co jsme se nakonec usnesli že je kousek sladké brambory. Pak jsme popíjeli saké (dvě lahve) a z mističky sem tam zďobli plátek zajímavě kořeněné naložené okurky, o níž jsme si původně mysleli, že je to nějaká houba. Místňáci se nás chvílemi snažili přemluvit, abychom se taky zapojili do zpěvu, ale my to s díky odmítli – neznáme ty jejich japonské šlágry. Když jsme dojedli, zaplatili (3700JPY) a poděkovali “gočisósama dešita” (=bylo to skutečně skvělé), vrátili jsme se do hotelu a dali si úžasně příjemnou sprchu. Bob pak navazoval kontakty s ostatními zahraničními obyvateli hotelu. Vyvrcholilo to později jeho překvapivým prohlášením, že s nimi jde pařit někam do klubu, o což jsme ani já ani Pepa neměli zájem. Místo toho jsme s Pepou plánovali, co podnikneme zítra. Poté jsem ještě dlouho do noci sepisoval zápisek do deníku za poslední 3 dny a konečně mohl jít spát.

Přátelští místní lidé v hospůdce, bavící se zpěvem Karaoke.

Naše večeře: Rámen a saké.