Tokyo/Japan 2007

2.den, Pátek 12.10.2007

Pro jistotu už dopoledne otravujeme u odbavovací zóny “J”, ale je nám potvrzeno, že máme přijít až 12:45. Jo a ještě musíme vyřešit posun rezervace hotelu, protože dorazíme o den později, takže by naše rezervace propadla. Naštěstí jeden z Internetových kiosků na letišti bere i EURa, kterých trochu máme, takže Pepa kupuje 10 minut (za 2EUR) a rychle posílá mail do hotelu. Pak jdeme projíst náš poukaz. Dáváme si “Classic British breakfast” a čaj a ještě vdolek, celkem za 7.60 Liber. (Pepa si místo vdolku zalepuje žaludek vločkovou kaší. ;-)) Snídaně je to opravdu výtečná a vydatná, takže se nám vrací dobrá nálada a těšíme se další let. Pro jistotu jdeme ještě jednou za 2EUR na Internet a máme velkou radost, že přišla odpověď z hotelu s potvrzením posunu rezervace. Super!

Londýn - venku před Terminálem 1.

Zone "J" - tam máme být odbaveni.

K odbavení jsme se vetřeli už ve 12:15. Pán vzal naše rezervační výpisy, chvilku zamračeně klapal do klávesnice, a pak nám suše oznámil, že to neplatí, že žádnou rezervaci nemáme a ať si jdeme přebookovat let na zítra. To byl naprostý ultra-mega-šok!!! Dožadovali jsme se stále dokola palubních lístků na základě naší včerejší potvrzené rezervace, navíc u té přepážky na přebookování už byla zase ta mnohasetmetrová fronta jako včera. Pán někam telefonoval, a pak nás zavedl k jiné přepážce, kde stálo dalších asi 50 lidí dožadujících se svých letenek. Následovala “veselá” taškařice s postupným vyhlašováním různých jmen a vydáváním letenek na různé lety. Kdo měl to štěstí, že zrovna nebyl někde jinde než zde a že zaslechl své jméno, se radostně protlačil k přepážce a tam obdržel palubní lístky. Ostatní lidé z davu mu viditelně záviděli, stále doufajíc, že se na ně taky dostane. Přitom byli všichni samozřejmě hodně nervózní, protože čas uzavření brány jejich letu se blížil. To se od 15.hodiny týkalo i nás. Propadali jsme nejčernějším myšlenkám, že se odsud nikdy nedostaneme. Pak ale najednou Pepa křiknul, že slyšel svoje příjmení někde od vedlejší přepážky, tak jsme se tam okamžitě přihrnuli a, světe div se, dostali jsme palubní lístky. Na dotaz, kdy se brána zavírá a jestli tam stihneme dojít, nám bylo jen řečeno: “Teď, jděte.”. A tak jsme radši běželi. Před bezpečnostní kontrolou jsme bleskově vyházeli z batůžků flašky s vodou, prošli rámem a sprintovali dál. Byl to běh jak o život. Míjeli jsme cedule s čísly bran a šipkami, ale ta naše byla pořád někde dál. Za stálého funění a hýkání jsme nakonec, asi 8 minut před uzavřením, doběhli k bráně a nastoupili na palubu.

Jsme totálně vyčerpaní, ale hlavně že jsme se dostali do letadla! To jsou paradoxy - včera ráno jsem byl lehce nervózní před mým prvním letem v životě, zatímco nyní cítím obrovskou úlevu, že konečně sedím v letadle. A že nás teď čeká start a víc než dvanáctihodinový let (9600km), ze kterého bych měl mít obavu? To mě už vůbec nevzrušuje – tak šup šup, ať už jsme pryč z LHR a hurá do Tokia. :-)

Vyfasovali jsme zajímavá místa na pravé straně. V řadě před naší trojicí sedadel jsou sedadla jenom dvě, protože vpravo před nimi jsou obrovské dveře nouzového východu. Předemnou tudíž není žádné sedadlo – skvělé, budu si moci pohodlně natáhnout nohy do volného prostoru. No jo, ale nemám ani LCD display a sklápěcí stoleček, protože to je právě vždy na zadní straně sedadla před vámi. Hm, nevadí, nic mi nevadí, hlavně že sedím v letadle. (Možná že jediné co by mi trošičku vadilo by bylo, kdybych musel za letu stát – ale snad i s tím bych se smířil. ;-)) Pátral jsem aspoň, jak se ovládá sklápění sedadla, a vlevo dole objevil zajímavý výčnělek s nápisem “táhnout”. Abych nespustil nějakou katapultaci, ptal jsem se Boba co to je, ale on nevěděl, a na jeho sedadle to nebylo. Tak jsem to dál zkoumal a s úžasem zjistil, že se tím odjišťuje takové rameno, které je schované pod sedadlem, a že se pak dá zespoda vyklopit nahoru... a už mám taky LCD display! :-) Boba to též překvapilo, ale aby si napravil reputaci zkušeného vzduchoplavce, za chvilku mi objevil, že levá opěrka mého sedadla je nějaká divná a dá se odklopit a z ní vysunout zase jiné výklopné rameno, na jehož konci se rozloží stoleček. Fantastické. Sedím u okénka, mám LCD, mám stoleček, mám víc místa na nohy – to je vyloženě VIP místo. :-)

Let BA7 Londýn - Tokio, letadlo Boeing 747.

Hostina na palubě letadla.

Start proběhl v pohodě, stejně jako celý let, během něhož nám 2x servírovali jídlo. Hlavní chod byl včetně ovocného salátu, zákusku a koláčku. Pití dle libosti – džus, čaj, káva, víno, pivo (to jsme si ale nedali, pařit plánujeme až v Japonsku ;-)). Na dotekovém LCD si každý mohl vybrat z hromady filmů nebo muziky (zvuk do sluchátek), případně mapky s aktuální pozicí letadla a průběžné informace o letu. Letěli jsme ve výšce kolem 10km, rychlost kolísala kolem 900km/h. Další “zábavou” bylo vyplňování japonských imigračních formulářů, kde jsme museli prozradit kdo jsme, proč tam jedeme, na jak dlouho, kde budeme bydlet, kolik máme peněz a že nevezeme žádné nedovolené věci. A když jsme zrovna nejedli, nepili nebo nevypisovali formuláře, tak jsme spali.

Hlavní chod.

Pepa po svačině.