Tokyo/Japan 2007

1.den, Čtvrtek 11.10.2007

Vstávám krátce po 2.hodině ranní (noční). Po snídani jsem ještě naposled zkontroloval bágl a přemýšlel, na co jsem tak mohl zapomenout. No, co už, nejedu přeci na druhý konec světa... ehm, vlastně jo. ;-) Ve tři hodiny přijel Honza, který se dobrotivě nabídnul, že nás odveze na letiště do Vídně. Přijel přesně, za což jsem mu velmi blahořečil. V našem družstvu mám totiž roli panikáře, který chce být všude záměrně zbytečně brzo. Kdyby nastal nějaký problém, budeme mít aspoň dost času ho nějak řešit. Popojeli jsme vyzvednout Boba a pak Pepu. Cesta probíhala v pohodě, jenom Pepa se nám ji snažil zpestřit odmítáním ukázání pasu. My si totiž vždycky při zahraničních výletech hned po nasednutí do auta vzájemně ukazujeme pasy, abychom si byli jisti, že je máme, a nemuseli pak někoho nechat na hranicích. Pepa ale tvrdošíjně tvrdil, že pas má, a nepotřebuje se o tom ujišťovat. Při zastávce u benzinové pumpy u Vyškova jsme ho pak mohli pozorovat, jak důkladně prohrabal jeden ze svých dvou batohů a s výrokem “tak v tomhle batohu není” se pustil do prohledávání druhého. Nakonec ale ten pas opravdu našel, a tak přejezd dnešních prvních hranic proběhl bez problémů. Další zastávečku jsme si udělali u benzínky ve Vídni. To ovšem neudělalo dobře Honzové GPSce, která si najednou začala vymrčovat otočku o 180 stupňů, což Honza statečně ignoroval, a poté se nás snažila navést na dálnici, i když měl Honza nastavenou navigaci bez placených úseků. Pomohla až domluva v podobě resetu, pak malé kolečko abychom se vymotali pryč od dálnice, a dojeli jsme na letiště.

Bylo 6:48, necelých 5 hodin před termínem odletu. Krásný čas, jsem nadšen! :-) Zamávali jsme Honzovi a šli omrknout naše odbavovací místo, pak jsme se přesunuli do příletové haly, kde se dá sednout. Tak jsme tam seděli, kecali, pojídali svačiny co jsme si před odjezdem nachystali a já si začal psát do sešitu první zápisek o průběhu našeho putování. Na tváři jsem měl pořád takový nejapný úsměv, který byl důsledkem zmatených obranných procesů v mé hlavě. Připadalo mi naprosto neuvěřitelné, že sedím ve Vídni na letišti, odkud prý poletím letadlem (prvně v životě) do Londýna, abych tam přesedl na druhé letadlo, a po více než dvanáctihodinovém letu se máme ocitnout v Japonsku. To už přeci je pádný důvod být z toho trochu mimo, ne?! ;-) Bylo předem dohodnuto, že si ze mě kluci mají dělat legraci, abych nepropadal panice. Když jsem tedy několikrát začal ze srandy jakože ustrašeně povykovat: “Uh, já poletím letadlem, já poletím letadlem...”, reagoval na to Bob nacvičenou odpovědí: “Klid, Sopťo. Dýchej, dýchej!” :-)

A nastal čas přípravy zavazadel, to jest jejich omotání igelitovou fólií. Z batohů totiž visí různé řemínky a přezky, tak aby se to někde nezachytlo nebo jinak nepoškodilo. Pepa si ze svého báglu vyrobil prvotřídní mimozemský zámotek (obří vetřelčí vajíčko). Kdybych měl namátkou prověřovat zavazadla, vybral bych si určitě tohle – vypadá děsně podezřele. Odbavení proběhlo v pořádku, bágly jsou pryč, a my jsme vyfasovali 3 palubní lístky. Přešli jsme k bráně 08 a podrobili se první bezpečnostní prohlídce. Později jsme informováni o přesunu na jinou bránu, takže se i bezpečnostní prohlídka musí opakovat. Při mém průchodu rámem se začalo ozývat pípání, a tak se musím nechat ostrahou důkladně osahat. Ale nic u mě nenašli. ;-)

Sopťa píše první zápisek.

Pepa obaluje batoh igelitovou fólií.

Dovídáme se, že náš let bude zpožděn kvůli mlze v Londýně. Dostáváme poukazy na sváču za 6 EUR, ale dá se to utratit jen v letištních obchodech mimo tuto bezpečnou zónu, takže bychom museli znovu podstoupit kontrolu, a to se nám už nechce. Pepa se ale hrdinsky obětoval a donesl za svoji poukázku 3 borůvkové vdolky (muffin), o něž se s námi bratrsky podělil. Díky mu! Kolem druhé hodiny konečně nasedáme do autobusu, který nás veze k letadlu. Jelikož poletím prvně v životě, kluci mi poskytli privilegium sedadla u okénka. Nervózně zjišťuju, jak se vlastně zapíná pás, jak se ovládá sklápění sedadla a další banální záležitosti. Pak následuje samotný start, což je pro mě opravdu výjimečný zážitek – tedy v kladném smyslu. Takže skvěle, první start mám za sebou a líbí se mi to. :-)

Pořád zvolna stoupáme až do výšky cca 10km, rychlost je přibližně 1000km/h. Za okénkem pozorujeme průlet mraky a nad nimi je krásný rozhled – úžasné! Letušky rozvážejí občerstvení a nápoje. Dávám si kuřecí toast a pomerančový džus.

Let BA697 Vídeň - Londýn.

Interiér letadla Airbus Industrie A320.

Přistání v Londýně proběhlo též v pohodě – čekal jsem že to ”drncne” daleko víc, aspoň jako při jízdě autobusem na nekvalitním železničním přejezdu. ;-) Máme však velké zpoždění a další let má startovat asi za 10 minut. Ptáme se ještě v letadle stevarda a ten nás ujišťuje, že v Londýně bylo špatné počasí a všechny další lety jsou také zpožděné a že to v pohodě stihneme. Po přejezdu do letištní haly se dostáváme na konec nějaké příšerné řady, všude kolem jsou šílené davy čekajících lidí a totální zmatek. Ať se zeptáte kohokoliv z letištního personálu, nikdo vám o vašem dalším letu nic neřekne, jen: “Stůjte zde v řadě a čekejte!”. Po hodině čekání a podstoupení bezpečnostní kontroly se (stejně jako desetitisíce dalších lidí) dovídáme, že náš let je již dávno pryč (nebo byl zrušen) a dostáváme leták, dle něhož si máme najít někde v Londýně ubytování a zítra zavolat na tel.č.XYZ kvůli přebookování letenek. Tak to je šok! Nemáme zavazadla (jen příruční batůžky), nemáme místní měnu a ani nevíme, kde jsou v Londýně hotely doporučené v letáku. Navíc nám dle davů lidí kolem v zápětí dochází, že když teď odejdeme a přijdeme zítra, určitě už žádná místa nebudou a budeme muset čekat minimálně do dalšího dne. Katastrofa! Půjdeme si tedy, ať si leták píše co chce, přebookovat letenky hned. Stoupáme si na konec asi 300 metrové řady dalších nešťastníků, co došli ke stejnému závěru. Za chvíli dokonce kousek za námi letištní personál frontu násilně ukončil a nedovolil už nikomu dalšímu se do ní zařadit. My jsme ale měli štěstí a mohli ve frontě strávit “příjemných” asi 6 hodin čekání, než jsme se pozdě večer dostali k okénku. Tam nám však paní řekla, že už žádná místa na přímý let zítra nejsou. Pak zkoušela hledat nějaké alternativy s přestupem v Paříži, v Moskvě a já nevím kde ještě všude, ale stejně nic použitelného nenašla. A že by nás nejraději poslala na hotel a ať přijdeme zítra, ale všechny ty doporučené hotely v Londýně už jsou plné po strop. Zůstali jsme tam stát a pořád nevěřícně diskutovali o naší katastrofální situaci. Paní to asi chápala, a tak potom ještě někam telefonovala a světe div se, podařilo se jí nakonec přeci jen vykouzlit tři místa na zítřejší odpolední let. Budeme ale muset do té doby přečkat tady na letišti. A ještě nám dala nouzové kosmetické balíčky (v nich nějaké deodoranty, krémy, atd.) a poukaz na jídlo za 8 Liber. Nocleh v sedě na tvrdých sedadlech nebyl nic moc pohodlného, ale hlavní je, že máme přebookované letenky a zítra odtud zmizíme.