TATRA 2001
6.den, čtvrtek 26.7.
kemp Pri mlyne – Levoča – Spišské Podhradie – Krompachy – Jaklovce - Košice
88.24 km, 19.91 km/h, time 4:25:52, max 55.1 km/h
Vstáváme v 8 hodin. Celou noc nepršelo – je to logické. Když jsou Bohové
deště pod střechou, je zbytečné plýtvat vodou. Balíme věci, které jsme si tu
rozložili, aby nám trošku uschly. Venku za dveřmi se poflakuje nějaké černé psék
a očuchává odpadkové koš. Vlídně jsem k němu promluvil a on začal vrtět
ocasem, jako že je náš, ale pak přišel náčelník, škaredě se na něho podíval a
řekl “kšššc”. To psékovi stačilo, aby si uvědomil, že náš není, svěsil
ocas a prchnul pryč. Škoda. Snídáme tedy jen včera zakoupený chlebík (vzorně
rozčtvrcený na čtyři čtvrtiny) a 4 rohlíky (vzorně rozčtvrcené na 1 rohlík) s
paštikami.
Náš odjezd v 8:57 je zamračenou oblohou schválen – začíná zvolna
poprchávat – Funguje to! První zastávka následuje v Levoči, kde si dáváme
dobroučkou Balkánskou zmrzlinu a obdivujeme hezké náměstíčko
s monumentálními stavbami. Zrovna neprší (mrak šel napřed).
U vesničky Nemešany náš mrak dojíždíme a schováváme se v autobusové
zastávce. Náčelník sleduje nebe a tváří se zadumaně. Pak svolává druhého
náčelníka (mě) na tajnou poradu. Jeho myšlenku schvaluju, takže můžeme seznámit
s výsledkem jednání zbytek teamu. Vážení, vzhledem k tomu, že počasí je
setrvale zajebané na kokot, je zde návrh dojet již dnes až do Košic a šup na
vláček a domů. Pavel prohlašuje, že mu bylo hned jasné, že s něčím takovým
přijde. Ale souhlasíme s tím všichni.
Mrak si dal zase na chvilku pauzu, a tak
popojíždíme do Spišského Podhradie. Tam omrkáváme Spišskou kapitulu a šipky nás
dál neomylně vedou na “parkoviště Spišský hrad”, kde za poplatek ustájujeme
naše kola a pokračujeme pěšky. Parkoviště se nachází dole na okraji městečka a
ke hradu, jenž jak se dalo čekat, stojí na vrcholu kopce, se jde prudce nahoru po
rozbahněné cestičce. Šíleně to klouže, ale jít jinudy se nedá, neboť cestička
je lemovaná vysokým chabaščím (divoké traviny, plevele a keře), jenž vypadá
lačně a hrozí že vás sežere. Pomalu se blížíme na “čórtův hrád”
(natáčel se zde film Tajemství hradu v Karpatech) a začíná liják. Rychle
dobíháme do hradu, Bob nám kupuje lístky, a jdeme na prohlídku. Během našeho pobytu
v zastřešených částech hradu je okny vidět, že venku už zase neprší. Což
se samozřejmě radikálně mění po našem výlezu točitými schodišti nahoru na
nekrytou věž. Následně jsme se schovali dole ve věži a filosofovali nad naším
nezáviděníhodným údělem způsobovat déšť. Za půl hodinky si mrak dal zas na
chvilku šlofíka, tak jsme nenápadně šli po tom čerstvě zalitém blatisku zpátky
dolů na parkoviště. Teda ne všichni šli - Bob měl nějaké hladké tenisky, takže
Honza nazval jeho pohyb surfováním. Když si dole Bob otíral jednu nohu, co měl až po
koleno od blata, prozradil nám, že se mu navíc podařil jeden vzorný dopad do
telemarku.
Při odjezdu z parkoviště ve 13:30 Pavla sežral bagr, ale pak ho zas
naštěstí vyplivnul. Svítilo sluníčko, akorát že všude bylo mokro. Projíždíme
spoustou drobných vesniček a jsme poněkud udiveni několika obrovitými rómskými
osadami. V městečku Krompachy hledáme restauraci abychom poobědvali, ale všude
jsou jen pivní hospody a ani nikdo z místních lidí o nějakém podniku, kde by se
vařilo jídlo, nikdy neslyšel. Ach jo. A ještě ke všemu zase začíná pršet, já se
na to vyschovám do autobusové zastávky. Po pauze jedeme dál a ve Velkém Folkmaru si
dáváme velkou sváču. Dobře jsme udělali, že jsme se pořádně posilnili, neboť
následuje řada serpentin ostře nahoru, následovaná serpentinami ostře dolů a
konečně zastavujeme na jídlo v penzionu Bradan. Nejen chuťové buňky si tam
přišli na své, ale okouzlila nás moc hezká mladá servírka, mňam mňam ;-). Úplně
nám poplašila hormony, takže se objevovaly návrhy, že nepojedeme do Košic, ale
přece jen se utáboříme v nejbližším kempu a celý den strávíme
vysedáváním tady. Ale byly to jen plané řeči...
Další sada serpentin nás vede nahoru na Jahodný kopec. Je to docela zabíračka,
ale značka “Okres Košice” nás uklidňuje, že už to máme za pár. Odměnou je
nám lahůdkový sjezd až do Košic, kde se v 18:50 fotíme u cedule, načež se
přesouváme do centra.
Tak, musím vám říct, že Košice jsou naprosto krásné
město, s krásným náměstím, s krásnou zpívající fontánou, a se
spoustou veselých usměvavých pohodových lidí. Vážně! Dokonce i na vlakovém
nádraží, kam jsme dorazili v 19:40, se k nám zaměstnanci ŽSR chovali
překvapivě uctivě. Honza nám zabavil poslední “tisíckorunáčky” a šel vyjednat
naši a kolovou přepravu. Trasa z Košic do Olomouce bude stát každého 536 Sk +
10 Sk za místenku + cca 50 Sk za kolo. Ovšem vlak ve 20:20, kterým pojedeme, nám kola
nevezme, takže je u podatelny zavazadel odstrojujeme (což bychom museli udělat tak jako
tak) a odevzdáváme s tím, že přijedou až zítřejším vlakem Intercity ve
13:47 do Olomouce. Líbí se nám, že pojedou “ícéčkem” – aspoň je vidět, jak
je máme rádi – Sami jedeme obyčejným rychlíkem, ale kola posíláme vláčkem
luxusáčkem. ;-)
Nasedáme do vagónu číslo 361 a dobýváme se do kupé se sedadly 11, 12, 13 a 18,
kam máme místenky, ale to kupé je zamčené. Sedáme si tedy prozatím do vedlejšího
a posléze si necháváme to naše otevřít průvodčím (který si ho chudák zamknul
pro sebe aby měl klid, a my jsme mu takhle překazili plány, styďme se). Vlak se
rozjel. Kecáme a provádíme závěrečný clearing. Krátce před 22 hodinou uleháme na
sedadla ke spánku. O půlnoci nás probouzí celníci, kteří do vlaku přistoupili
v Žilině. Jsme podrobeni pasové kontrole – prošli jsme všichni. ;-) Krátce na
to nám do kupé vtrhl nějaký borec a oznámil nám, že když se scukneme, že se nám
sem vejdou dva lidi, a zase zmizel. Rozespale a znechuceně jsme na něj hleděli, když
opravdu za chvilku přišel a vedl nějaké dva kluky. Ti však při pohledu na nás o
ubytování v našem kupé neměli zájem a borec prohlásil, že nás teda nechá
spát, což bylo to nejrozumnější, co jsem od něj kdy slyšel. (Kdyby přivedl dvě
holky, tak neřeknu ani ň a můžou si mi třeba sednout na klín – safriš, ta
servírka mi ale pěkně rozbouřila hladinu hormolinu v krvi. ;-)). Raděj jdu spát
a už mě nikdo nebuďte...
