TATRA 2001
5.den, středa 25.7.

Vavrišovo – Pribylina – Tri Studničky – Štrbské Pleso – Tatranská Polianka – St. Smokovec – Poprad – Spišský Štvrtok – Dlhé Stráže - kemp Pri mlyne
82.54 km, 20.43 km/h, time 4:02:26, max 68.0 km/h

Měli jsme v úmyslu na dnešní etapu vystartovat co nejdříve, ale jak v 7, tak v 8, ba i v 9 hodin pršelo. Byl jsem z toho flákání se ve stanu silně znechucený a rozhodl se, že s tím musím něco udělat. Vytáhnul jsem tedy deník a v 9:01 do něj napsal tuto větu: “V 9:01 hodin ještě pršelo, ale naštěstí (děkujeme moc) krátce po deváté hodině déšť ustával až ustal docela.” Pak jsem si zase lehl a čekal, co to udělá. Ale žádný efekt. Ok, musíme použít vyšší úroveň magie. Počal jsem nahlas opakovat větu “PŘESTALO PRŠET”. Zopakoval jsem ji přesně 100x ve víře, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou (říká se to přece). Pavel pro to moje hulákání nemohl spát, a tak se rozhodl, že mi zacpe ústa paštikou a chlebem, což nebyl vůbec špatný nápad. Navíc dokonce otevřel balík mandlí, takže jsem byl chuťově uspokojen po všech stránkách a nahlas udělil Pavlovi řád královské snídaně. Zaslechli to ovšem z vedlejšího stanu a Honza napříč dešti přišel k nám na bleskovou návštěvu, během níž ukradl Pavlovi igelitku se zásobou paštik, a zase bleskově odešel. Když jsme ho za to napomínali, prohlásil, že nemusíme mít strach, že paštiky jsou v dobrých rukou. Na to jsem mu diplomaticky odvětil, že nevím jestli jsou v dobrých rukou, ale že jsou rozhodně ve špatných tlamách. ;-)

Ačkoliv v deníku je zapsáno, že krátce po deváté hodině déšť ustával až ustal docela, ve skutečnosti pršelo až do jedenácti (tohle je tam napsáno taky). Vývoj počasí je nejistý, a tak v 11:15 jdeme na oběd tam co jsme byli včera večeřet. Po našem návratu svítí slunce, proto rychle balíme a v 13:07 vyjíždíme směr Štrbské Pleso stále zvolna do kopce. Silnice je sice mokrá, ale jinak je příjemné polojasno. Chvílemi jemně mží. Okolní příroda je moc krásná a my stoupáme stále výš a výš. Sem tam děláme krátké oddechové zastávky, například u Trí Studniček, kde se fotíme. Na Štrbské Pleso (1355 mnm.) dojíždíme v 15:32 po 32.5 kilometrech a necelých 2 hodinách jízdy. Kupujeme pohledy, fotíme se u vyhlídky a necháváme se všichni společně vyfotit u plesa. Pak si symbolicky ťukáme Tatrankami na počest okamžiku, že se nám podařilo dosáhnout hlavního cíle letošní cykloakce, i když na konci trasy samozřejmě ještě zdaleka nejsme.

Abychom si příliš nezvykli na nepršení, v 16:20 opět začíná pokrápět, takže Štrbské Pleso urychleně opouštíme. Při průjezdu Starým Smokovcem už jsme dostatečně zmoklí a rozhodujeme se dojet co nejrychleji do nejbližšího kempu. K naší smůle však tento kemp (Tatracamp) není v provozu, ale protože teď pro změnu zase neprší, frčíme prudkým sjezdem až do Popradu. Všímáme si, jak se s Tatrami pozvolna loučí obrovský tmavý mrak, který na nás předtím pršel, a dává se do pohybu naším směrem. Ano, je to ten náš mrak, který si s sebou táhneme už z Prostějova. U pumpy v Popradu kupuju pár maxirohlíků a něco jako chleba (poslední exemplář svého druhu).

Pro dnešní přenocování jsme si v mapě vyhlédli kemp “Pri mlyne” kousek za Spišským Štvrtkom. Dorazili jsme tam v 18:45 a zjistili, že je to pouze kemp se zděnými chatkami. Po domluvě s dobrotivou správkyní, která nebyla proti tomu, abychom si postavili stany kamkoliv na volné místo mezi chatky, jsme šli obhlédnout terén. Ha, smůla! Po vydatných deštích jsou trávníky mezi chatkami čvachtavě blátivé – ne, na něco takového stan nepostavím. Protože už se pomalu stmívá, řešíme situaci netradičně zakoupením noclehu v chatce. V kempu jsou chatky uspořádány do písmene L, poslední na konci má nade dveřmi velké červené neónové srdíčko s nápisem “Night club”. Naštěstí jsme ubytováni (na druhý pokus) do chatky na opačném konci, uf. Během dobré večeře v místním hostinci (3x svíčková na smetaně se 6, 8 a 8 knedlíky, Pavel si dával smažák) jsme viděli v televizi nějaké zpravodajství, kde mluvili o spoustě rozvodněných řek a odplavených mostech. Nervózně jsme po sobě pokukovali, neboť postižená místa zobrazovaná na mapce se více méně kryla s naší dosavadní trasou. Je to více než jasné - jsme Bohové deště!

Z důvodu poněkud delšího čekání na placení (asi hodinu) odcházíme do chatky až v 22:10. Bob a Honza dostávají na cestu povlečení, neboť na jejich postelích není. Teď něco málo k chatce. V přízemí se nachází vchod, chodbička, jedna místnost se třemi postelemi, koupelna+umyvadlo+záchod a dřevěné schody do prvního patra, kde je místnůstka též se třemi postelemi. Já a Pavel jsme se zabydleli dole, Honza s Bobem nahoře. V chatce jsme si užili obrovskou spoustu legrace, ale nebudu zde popisovat úplně všechno. Zmíním se například o koupelně. Sprchovací kout byl těsně vedle umyvadla a měl tak úspornou igelitovou záclonu, že si Pavel při čištění zubů stěžoval, že na něj cákám. Když si nakonec vyplachoval ústa, nechtěně ťukl rukou do trubek a do huby se mu z nich vysypal nějaký rez či co to bylo (raděj nezjišťovat). Opusťme ale koupelnu, vždyť nejen hygienou je člověk živ. Při navlékání peřiny do povlaku mě překvapilo, že v peřině jsou na několika místech propálené díry durchem durch – asi od cigaret? A tak dále a dále... Začali jsme z legrace přemýšlet o pravém účelu těchto chatek, a to jsme neměli dělat. Že by ten Night club co je v té poslední chatce v řadě byl putovní? Co se tady asi dělo? Fantazie se rozběhla na plné obrátky a pak už se to jen hemžilo rozesmátýma výkřikama typu “Raděj se ani nebudu dívat, jestli na tom prostěradle nejsou nějaký fleky.” nebo “Teda pánové. V bordelu su poprvé, a hned se třema klukama. Ha ha ha.” a podobně. Bob navíc zjistil, že mezi povlečením, co si donesl, schází prostěradlo, místo něhož má dva povlaky na polštář. Znechuceně tedy jeden z nich vzal a odešel ho vyměnit. Vrátil se asi za třičtvrtě hodiny, naštvanej, že musel strašně dlouho čekat, než mu to paní vyměnila. Za moment se z horního patra ozval hurónský křečovitý smích. Byl to Honza, který nám o tom později řekl: “Bob přišel nahoru a s úlevou rozbalil to prostěradlo, co si po třičtvrtěhodinovém čekání donesl. Na ten jeho vytřeštěnej pohled nezapomenu! Vono to totiž zase nebylo prostěradlo, ale povlak na peřinu.” Bomba! Unaveni smíchem usínáme něco po 23 hodině. Tolik legrace jsme si už dlouho neužili... :-)

CYKLOSTRÁNKA