TATRA 2001
3.den, pondělí 23.7.
Varín – Strečno – Martin – Turany – Ružomberok – Liptovský Mikuláš –
Demänovská Dolina – kemp Bystrina
98.61 km, 19.70 km/h, time 5:00:27, max 48.4 km/h
Ráno vstáváme později a tradičně čekáme, až přestane pršet. Kemp opouštíme
v 10:03 stejně komplikovanou cestou, jako jsme jeli sem. Při přejezdu úzkého
červeného můstku nějaká veselá paní káravě utrousila na naši adresu, že po
mostě se chlapci přece nejezdí, aby si pak sama pro sebe nahlas řekla “ale já si
pěkně pojedu”, nasedla na své stoleté kolo a tradá. U prvních potravin jsme si
nakoupili jídlo na snídani a okamžitě ho počali konzumovat za stálého dohledu dvou
žadonících pséčků. Ale přece jim nebudu dávat rohlík s nugátovou tyčinkou,
vždyť by se jim z toho zalepila střeva.
Napojujeme se zpátky na hlavní cestu E50
a Bob se ještě znovu stavuje v salaši, jestli tam nebudou mít pohledy zříceniny
hradu Strečno (jsou tam dvě zříceniny kousek od sebe), ale nemají. Jedeme po hodně
rušné silnici podél Váhu (proti proudu). Vysoká rychlost vozidel a zejména kamionů,
které se kolem nás míhají, není nic příjemného, ale tento průsmyk přes Malou
Fatru je jedinou možnou cestou široko daleko.
Na nebi pozorujeme velké mraky
z nichž chvílemi jemně poprchává. Zastavujeme u pumpy ve Vrútkách, kde Bob
opět neúspěšně shání pohledy a Pavel si kupuje Cocacolu – no fuj, ty čuně. ;-)
Projíždíme přes Martin, Sučany až do Turan, kde potkáváme u autobusové
zastávky dajakého brata Slováka cyklistu, který se nám svěřuje s podezřením
na únik vzduchu ze svého kola. Honza vytahuje svou hustilku a nehledě na
nebezpečí nekompatibility CZ a SK vzduchu mu násilím pomáhá. Začíná svítit
slunce. Mažeme se opalovacími krémy – rychle, ať to stihnem, než se zase zatáhne.
Cestou stále kolem Váhu objíždíme ze severní strany Velkou Fatru. V Ružomberku
hledáme v centru nějakou hospu, ale nenacházíme, takže oběd se koná až po 6ti
kilometrech v motorestu Ivachnová. O kus dál opouštíme E50, která se mění na
dálnici D1, a jedeme kopečkovitým terénem po silnici číslo 18. Na jedné
křižovatce nám Honza nabízí odbočku se zajížďkou ke kostelíku Svätý Kríž,
ale nějak se nám nechce. Navíc Pavel vytahuje včera v kempu zakoupenou telefonní
kartu, na níž je zrovna obrázek kostelíku Sv.Kríž (i když v zimě –
zasněžený) a nás tato náhražka dostatečně kulturně saturuje, tudíž frčíme
dál přes Liptovský Mikuláš a na jih na Demänovskou Dolinu. Silnice vedla stabilně
do kopce a při jednom přehazování Pavlovi ruplo lanko k přednímu
přesmykovači, pročež mohl používat jen několik nejlehčích převodů. Honza jel
napřed, aby prozkoumal, jak je to s provozní dobou jeskyní. Zanedlouho se vrátil
zpátky, že dnes (v pondělí), je všechno zavřeno.
Ubytovali jsme se po 18 hodině v kempu Bystrina, který je rozpoložen
v kopci a obklopen divokými lesy, z nichž prý občas vycházejí za potravou
méďové. Sadista Honza nám okamžitě uděloval rady, jak se chovat, když po vás jde
medvěd. Prý je nejlepší lehnout si na zem tváří dolů a dělat mrtvého ať se
děje co se děje. Méďa prý maximálně okouše nějakou tu končetinu, ale když
uvidí, že se nehýbete, nebude ho to bavit a nechá vás být. Druhou možností je prý
vší silou kopnout medvěda mezi nohy, ale to nám spíš připomínalo variaci na vtip,
jak chlapa obklíčí lidojedi a on si říká “Tak to su v prdeli.”, ale zjeví
se mu anděl strážný a šeptá mu do ucha “Ne. Nejsi. Poradím ti. Rozběhni se a
vší silou kopni tam toho náčelníka mezi nohy.” Chlap to udělá. Náčelník se
chvíli svíjí bolestí, a pak začne strašlivě rozzuřeně řvát. Anděl se šibalsky
usměje a povídá: “Tak, a teď jsi teprve v prdeli.” :-)
Jdeme stavět stany. Nejdříve ale musíme kola po dvojicích opřít o sebe a
stáhnout pomocí zámků, aby vytvořili stabilní konstrukci. Je to osvědčená věc,
ale Pavel sabotuje mou snahu. Pořád remcá že se nedostane do kapes a má nějaké
blbé zlepšovací návrhy, takže než se mi to konečně podaří, zabral nám Honza
nejlepší místo pro stan. Když jsem Honzovi řekl, že to není fér, zabrat jediné
slušné místo, opáčil “a co bys udělal ty?”, čímž mě dostal. Musel jsem
přiznat, že bych zabral právě to jediné slušné místo. Ovšem na druhé
nejslušnější místo si Honza a Bob postavili kola a odmítali je přemístit. Kvůli
tomu stál náš stan jen 12 centimetrů od jejich kol (tj. alespoň co nejblíže tomu
druhému nejslušnějšímu místu) a já se celou dobu bál, že jestli v noci
zafouká vítr, jejich kola se mi, obrazně řečeno, zřítí do postele.
Náčelník Honza vybalil benzinový vařič a obětavě vařil nám všem polévky. My
jsme se totiž jeden po druhém odcházeli mýt do sprch, kde tekla teplá voda! Jen
poznámku –jakmile někdo v některé z vedlejších sprch otočil svými
kohoutky, okamžitě měnil teplotu vody i všem ostatním, tudíž jsem se párkrát
málem opařil. Ale zpět k Honzovi, který by mohl směle konkurovat Vitaně, jenž
taktéž “vaří za Vás”. Vrcholem jeho dobrotivé trpělivosti bylo opakované
přihřívání Pavlovi polévky, neboť Pavel se ve sprchách čachtal půl hodiny. Tož
teď budem všichni vzorně vymydlení a voňaví – tady už jenom schází, abychom si
eště tak vzali čisté prádlo. To je houby čundr. ;-)
Po jídle jsme šli na pivo ke kolibě. Usedli jsme ke stolu z mohutného pařezu
na židle vyřezané z kusu kmene. Místo piva jsme si ale dali půllitrovku
čapované kofoly, neboť jsme v tomto nápoji našli chuťové zalíbení. Pak jsme
si dali ještě znova kofolu (to už hrozilo předávkování kofolínem) a Pavel
s Honzou panáčka Demänovky – místního tradičního alkoholického nápoje. Ve
20:59 jsme se odebrali pryč, zpátky do kempu, zalezli do stanů a spali. Celou noc
strašně lilo, bleskalo a hromobilo.
