Rožnov p.Radhoštěm – Horní Bečva – hraniční přechod Bumbálka – Makov – Bytča – Žilina – Strečno - Varín
86.27 km, 19.71 km/h, time 4:22:33, max 66.6 km/h

Ráno stále prší, jen s kraťoučkými přestávkami. Navíc jsme si postavili stan poněkud nevhodně částečně pod strom, takže když zrovna neprší, tak nám na stan bubnují kapky stékající z větrem se zmítajících větví. K vyhlédnutí ven mě nutí pouze fakt, že není slyšet zběsilé šustění našeho mikrotenového igelitu zakrývajícího kola. Aha, je to tím, že se na něm vytvořila jezírka, která jej udržují více méně v klidu. Před půl desátou jdeme pěšky do centra hledat obchod s potravinami. Po mírném tápání (Honza nás svým orientačním smyslem vedl dobře, ale my jsme ho neposlechli), nacházíme snad jediný v neděli otevřený obchůdek a kupujeme rohlíky a paštiky, abychom obé mohli okamžitě zkonzumovat ke snídani. Vracíme se do kempu – momentálně neprší. A hele, několik karavanů, které nás ještě ráno obklopovaly, jsou fuč. Tak i my rychle balíme mokré stany a v 11:07 vyrážíme dál.

Cesta vede pořád mírně do kopce, později je ještě o něco prudší. Přichází okamžiky pravdy, kdy se příroda ptá, kolik má kdo natrénováno. Pavel a já jedeme napřed, za námi pak s malým odstupem (na dohled) Bob a Honza. Chvílemi vylézá sluníčko, aby do nás v kopcích pěkně peklo. Hraniční přechod Bumbálka se nachází v nadmořské výšce 860 metrů. Celní a pasová kontrola se nekonala – jinak pasy si samozřejmě všichni vezeme – celníci správně usoudili, že cyklista s nabáglovaným kolem tady v kopcích má svých starostí dost a nebude si ještě přidávat zátěž v podobě balíku heroinu, kokainu nebo sady uranových tyčí (mně úplně stačí ty laminátové tyčky u stanu – juj, doufám že jsou jen laminátové ;-)).

Hned za čárou na území nikoho dáváme ve 12:45 pauzu v restauraci a krmíme se gulášovou polévkou s chlebem a zapíjíme pivem. Během jídla se venku blýskalo – ne, že by byla bouřka, ale foukal silný vítr, který na opodál stojících sloupech vysokého napětí rozkmitával prověšené dráty a párkrát se vodiče setkaly, čemuž vždy následoval velkolepý modrý záblesk a bohatý déšť sršících jisker. Uspokojivě nakrmeni pokračujeme v cestě – nyní si to svištíme prudce dolů – to je panečku kosa!!! Projíždíme Makovem a objevujeme zradu – cesta se zase prudce zvedá do dlouhatánského kopce, který tu tak nějak neměl bejt. Ale byl, ten teda byl. Pokračujeme do Bytče, kde přejíždíme přes Hričovský kanál nejdříve z pravého břehu na levý a o kus dál zase zpět na pravý. Honza “drukuje” most – tj. nedává pozor a projíždí řadou děr v silnici na mostě, během čehož vydává plně nabáglované kolo sérii dunivě-cinkavých zvuků znějících zhruba jako “duncinkhek”. “dun” je zvuk nárazu těžkých kapes, “cink” je sborové cinknutí všech kovových předmětů v kapsách o sebe a “hek” vydává Honza. Na závěr této zvukové produkce následovalo z Honzových úst ještě výstižně zakončující “A ku..a!”. Pokračovali jsme po silnici 507 až do Žiliny, kde jsem byl fascinován velkolepým kruhovým objezdem. Po krátké zastávce a poradě jedeme hned dál s cílem dojet do kempu u Martina. Jenomže zase začíná pršet, a tak zhruba v 17 hodin spojujeme příjemné s užitečným v dřevěné salaši u Strečna, kde na nás neprší a krmíme se brynzovými haluškami, vyprážaným syrom a pečeným bôčikom s kyslou kapustou. K tomu si dáváme velmi dobrou čapovanú kofolu, Honza pivo. Mimochodem, při vybírání jídla se začínají projevovat Pavlovy mezery ve Slovenčině, neboť je překvapen naším sdělením, že kapusta je zelí, kel je kapusta a čapovaná je točená. Měl jsem zlomyslnou chuť mu ještě říct že vlevo je vpravo a naopak, ale to bych riskoval, že pak na kole neudrží rovnováhu a vletí do příkopu. Protože pořád pršelo, schovali jsme kola ke zdi WC pod stříšku a čekali až přestane. V salaši jsme se zeptali na cestu do nejbližšího kempu u Varína, ale popis byl tak složitý, že jsme si z něj zapamatovali jen přejezd po nějakém červeném úzkém můstku. Po 18 hodině a 300 metrech jízdy jsme se opět museli schovat před deštěm – v autobusové zastávce. Hmm, nevypadá to moc nadějně. Ve Strečně jsme úspěšně našli a přejeli úzký můstek přes Váh a dojeli do Varína, kde jsme se v dešti motali křivolakými uličkami a hledali cestu do kempu. Když déšť nepříjemně zesílil, ukryli jsme se pod stříškou nějaké dřevěné stavby – až jsme měli strach, že na nás někdo vlítne, že to chceme vykrást, což by nás ani nenapadlo. Nakonec jsme v tom dešti naštěstí kemp objevili (v 19:10) a tradičně u recepce čekali až přestane lít. Následné hledání placu bylo trošku složitější, neboť veškerá plocha byla pokryta kamením a nizoučkou travinkou kombinovanou s mechem. To se naplno projevilo při zapichování kolíků, kdy mezi kameny bylo velmi těžké najít vůbec nějakou škvíru. Nakonec se to ale jakž takž podařilo. Nastal čas pro večerní hygienu – někde tu mají být sprchy. Trubky od červeného kohoutku vedou k venkovním slunečním kolektorům, což je první neklamné znamení, že voda moc teplá nebude. Druhým neklamným znamením téhož je Honzovo kvílení, ozývající se z kabinky. Na důkaz přátelské solidarity jsme se tam ale v té ledové vodě postupně osprchovali všichni.

Večer jsme šli pařit do restaurace, která stála přímo v kempu. Slovo “pařit” je na místě, neboť jsme tam vyžahli 2 litry Vlašského Ryzlinku (ročník 1999, bílé – polosuché). K tomu jsme uzobávali slané tyčky a čokoládové oplatky, Bob si dal palačinku. Chtěli jsme i sýrové korbáčiky, ale vedlejší stůl vykoupil veškerou dnešní dávku. Víno bylo moc dobré a někteří nejmenovaní z něho byli vyloženě happy, ehm, proč se díváte všichni na mě?! Tož ano, to je pravda, že tu druhou flašku jsem aktivně objednával já. A že jsem se na všechny usmíval? Copak se to nesmí? No tak! Mimochodem - v deníku, který jsem měl s sebou, mám na konci zápisu napsanej čas 22:32 obrovskýma třícentimetrovýma digitálníma číslicema (obkreslil jsem to z tachometru). Taky je mi trošku záhadou, jak jsem potmě v tom rozveseleném stavu došel ke stanu – ale jsem přesvědčen, že jsem šel úplně sám a ani jednou nespadl, i když nějaký rošťák pořádně rozhoupal celý kemp. Dobrou, škyt, škyt, noc... ;-)

CYKLOSTRÁNKA