POHODA '99
4.den, úterý 6.7.

Hartvíkovice (kemp) - Dalešice - Dukovany (jaderná elektrárna) - Dukovany (obec) - Moravský Krumlov - Hostěradice - Těšetice - Suchohrdly - Kuchařovice - Přímětice - Hluboké Mašůvky (kemp)
76.53 km, 18.13 km/h, time 4:13:12, max 55.1 km/h

Ráno nám Peťula s Majkou oznámily důvod jejich včerejší večerní vzrušené diskuze u stanu. Představte si, že jim někdo pootočil stan vchodem na opačnou stranu. A když ho celý pracně odkolíkovaly a pootočily zpátky, zjistily, že pod vchodem ve vrchní plachtě není vchod do vnitřní části stanu. Teprve teď jim došlo, že vlastně nebyl otočený celý stan, ale jen vrchní plachta, což je otázka několika vteřin (vrátit to zpátky). Zcela zbytečně si tak nadělaly spoustu práce a místo aby si z toho vzaly ponaučení, snažily se svést tu klukovinu na nás. Copak my se staráme o jejich stan, když máme svoje? A ty naše dva přece byly v pořádku, takže jsme to udělat nemohli! (Pokud se vám zdá závěr předchozí věty nelogický, pak jste nejspíš žena.)

Odjezd v 8:50 a první cesta toho dne směřovala na hráz přehrady. V Dalešicích jsme nad mapou prodiskutovávali jednu zkratku po silnici nižší třídy. Nějaká místní dobrosrdečná paní nám chtěla mermomocí poradit, ovšem na dotaz, zda je ta cesta použitelná, bezelstně odpověděla: "Jo, pro kolo je dobrá, akorát místní chlapi si pořád stěžujou, že je to samá díra a výmol a že si tam odrovnaj auta." Takže mi vlastně není moc jasné, proč jsme pak tamtudy opravdu jeli - vždyť cesta, co není dobrá pro auta, přece nemůže být dobrá pro kolo. Leda tak pro kolo trakaře, když tam paní jede na trávu.

Z dálky bylo vidět jadernou elektrárnu Dukovany - dokonce se kouřilo z komínů (jo, jasný, já vím že to nejsou komíny ale chladící věže, ale si jim snad můžu klíďo říkat jak chci, co je Vám do toho?! ;-)). Tomáš přišel s nápadem, že by bylo zajímavé pokusit se vyjednat exkurzi - každá JE má informační středisko, kde se Vám pokouší ze všech sil narvat klíny do hlavy a zdůvodnit, že je ta jejich JE nejlepší, nejdůležitější, nejpotřebnější a nejbezpečnější. Ale dneska je státní svátek, takže se žádné exkurze nekonají. O tom, jak nás jaderná elektrárna zaujala, nejlépe svědčí počet fotografií, na kterých se vyskytuje (celkem 6, ale já jsem tu vystavil jen některé z nich - tolik krásy najednou byste totiž nemuseli psychicky zvládnout).

V obci Dukovany jsme spořádali výtečný oběd = 5x kuřecí kapsa + 1x filé (to byl evidentně nějaký extrémista, který chce za každou cenu vybočovat z řady - ale já to výjimečně nebyl!). Před odjezdem jsme si ještě vzpomněli, že potřebujeme doplnit vodu do cykloflašek. Zbytek "staré" vody bylo potřeba někam vylít, což zavdalo příčinu k docela malé "chrstací" bitvě mezi mnou a Peťulou - aspoň jsme se v tom vedru trošku zchladili. Dále jsme pokračovali do Moravského Krumlova, kde jsme navštívili expozici Slovanská epopej - cyklus monumentálních obrazů s náměty ze slovanské historie a mytologie - autor Alfons Mucha. Celkem 20 pláten obdivuhodných rozměrů (10 x 8 metrů atp.) si určitě zaslouží pozornost. Unaveni velkým (a to doslova) uměleckým zážitkem jsme se vyplácli v parku na trávník a odpočívali, sepisovali pohledy a flákali se. Hned vedle nás se usádlila nějaká jiná parta cykloturistů, kteří vypadali stejně zmoženě jako my. A to jsme ještě netušili, co nás za pár hodin čeká.

Obloha se začala postupně zatahovat a hrozila pádem H2O. Chtěli jsme dojet co nejrychleji do libovolného prvního kempu a schovat se, ale u vesnice Suchohrdly se navzdor předpovědi v mapě žádné území pro stany nenacházelo. Pokračovali jsme tedy dál, a pak se to stalo. Ve vesnici Kuchařovice, zrovna když jsme byli zhruba uprostřed, začalo naplno lít. Stromy se divoce zmítaly ve vichru a my jsme se též divoce zmítali pod těmi stromy. Množství vody značně překračovalo absorbční schopnost větví (ó jak vědecky řečeno, že na nás prostě a jednoduše hnusně pršelo). A to nebylo všechno, co si na nás nahoře připravili - začaly padat kroupy. Jako zázrakem se však u nejbližšího domu, číslo popisné 33, otevřela vrata a dobrotiví občané na nás volali, abychom se k nim šli schovat. Vyšlo to nachlup a z průjezdu jsme s údivem pozorovali, jak do silnice vydatně buší kroupy velikosti mexického dolaru. Být teďka venku, tak kašlu na všechno a hlavně si kryju hlavu. Asi po půl hodině běsnící produkce skončila a po velmi upřímně míněném poděkování jsme z posledních sil dojeli ve 20:00 do kempu Country u vesnice Hluboké Mašůvky. Obloha se tvářila, že když se jí bude chtít, udělá ještě klidně přídavek, takže stavba stanů proběhla v rekordních časech. Všechny věci z kol jdou tentokráte dolů a jsou uschovány v předsíňkách.

Poté přišel na řadu Pavel se svou každodenní otázkou "Kde se tady dá plavat?". Přímo v kempu je k jeho neskrývané radosti objeven krásný malý masňácký bazének. Jako první do něj lezu já a světe div se, ta voda je teplá!!! Tak tam rychle hupsnu a Pavel s Tomem si neodpustí obdivný výkřik a uznalé pokývání hlavou, jaký jsem otužilec. Prozrazuji jim princip té finty, ale dokud si to neověří na vlastní končetiny, nevěří mi. Pak tam samozřejmě hnedka čáchnou taky a rácháme se tam jako delfíni. (Vím i o jiných zvířatech, ke kterým by se dalo provést přirovnání, ale delfíni jsou nejvýstižnější - stejně jako my za kus žvance udělají všechno.) Když po pár minutách přichází k bazénku Peťula s Majkou, jsou oblečeny v bundách a je na nich na první pohled vidět, že v takovém chladnu do vody nevlezou - mají totiž rozum a připomínám, že kolem stále fučí dost studený vítr. Honza raděj někam zalezl a vůbec za náma nedošel. No jo, ale jak se dostanem ven? Stačí, když z vody vynoříte ruku a cítíte, jak vně teplé bazénkové vodičky vládne paní Zima se svou sestrou Kosou a bratrem Zápalem Plic. Ještě že každej pořádnej chlap ovládá šokovou metodu. To si řeknete "raz, dva" a na "tři" uděláte cokoliv. Může to být vběhnutí do plamenů hořícího domu pro záchranu nemluvněte, přeskočení propasti pro dopadení zloducha a nebo snad dokonce ... dokonce i vylezení z bazénku s vyhřívanou vodou. A že nelžu dokazuje, že jsme opravdu z té vody nakonec vylezli. I když počítat v duchu do tří si každý z nás musel několikrát.

K večeři si dáváme páreček v místní stylově dřevěné občerstvovně. Na dobrou noc jsem všem ostatním ještě předvedl kouzlo s výbojkovým osvětlením. Po kempu byla rozmístěna spousta lamp a zrovna ta u našich stanů nesvítila. Podotkl jsem, že pokud si to ostatní přejí, můžu lusknout prsty a bude svítit. Sklidil jsem jen výsměch, a tak jsem si nejdřív mávnutím ruky sjednal ticho, a pak lusknul. A bylo světlo! Ostatní úžasem oněměli. Opravdové kouzlo! První se vzpamatovala Peťula a začala rychle vymýšlet, co dalšího mám vykouzlit. Z toho jsem se však naštěstí vymluvil, že se jako moje magická energie pro dnešek (a možná i pro zbytek života) už vyčerpala. Ještě stále silně udivena právě shlédnutým zázrakem tohle zdůvodnění přijala. Jak jsem to dokázal? Silou vůle, koncetrací myšlenek, časoprostorovým přenosem vesmírné energie a díky náhodě jako prase (vagón prasat). Tak, a teď už pěkně spát. Dobrou noc.

Po pár minutách světlo zhaslo. Samo od sebe? Blbost. Přál jsem si to. ;-)

CYKLOSTRÁNKA