POHODA '99
2.den, neděle 4.7.
Jedovnice (kemp) - Blansko - Šebrov - Kuřim - Chudčice
(oběd) - Veverská Bitýška - Nové Dvory - Ostrovačice
47.89 km, 18.12 km/h, time 2:38:33,
max 53.2 km/h
Ráno
vyjíždíme v 8:50. Den začíná monstroózním sjezdem z
Jedovnice do Blanska, který udělal všem obrovskou radost.
Dále jedeme pěknou krajinkou lemovanou lesem a cesta
příjemně ubíhá. Odpočinkovou zastávku v Šebrově jsme
zasvětili jahodovo-borůvkové točené zmrzlině. Byla moc
dobrá a taky pořádně studená. A pak jsme se (hurá!
konečně!) dostali do pořádně kopcovitého terénu. Vzpomněl
jsem si, jak jsem tudy jel před lety v rámci INFácké koloakce
"Dobytí Jižní Moravy", akorát v opačném směru.
Vybavoval se mi hlavně jeden šíleně prudký stoupák, který
jsem tedy nyní očekával v podobě parádního padáku. Stále
jsem to nahlas prognostikoval větami typu "jak vyšlapem
tady ten kopec, tak už to bude! Těšte se." Zejména
něžná část našeho teamu se viditelně těšila a snad jen
slibovaná fata morgána je popoháněla vpřed - ty kopce byly
docela maso.
Pak se ukázalo, že se asi
pletu a že se hned tak dolů nepojede. To dívky natolik
zklamalo, že jim nějak došly síly a museli jsme je trošku
tlačit. Komická situace nastala, když jsme, já a Pavel,
tlačili Peťulu každý z jedné strany. Jakmile jsme se zezadu
přiblížili k Majce, kterážto se s kopcem rvala jak
náčelnice Apačů, odstrčili jsme ještě ze všech sil
Peťku, takže celkem rychle a málem bez šlapání Majku v té
12% hoře předjela. Ležérně a s nebývalou lehkostí v hlase
přitom prohodila památnou větu: "Hm, Majko. Tak už jsem
tady." Následná lavina smíchu byla tak silná, že jsme
byli nuceni zastavit u krajnice a počkat, až břišní křeče
ustanou a otřeme slzy.
Po výtečném
obědě v Chudčicích (pstruh na roštu, steak z vepřové
panenky, smažený květák a hermelín) byl detekován
dramatický úbytek plynu v Honzově duši. Během 20 minut byla
provedena oprava (tj. stará ušlá duše byla vyhozena do
odpadkového koše a ze zásob se vzala nová - kdo by se s tím
lepil, že?!) a mohli jsme pokračovat dál až do Nových
Dvorů, kde jsme se původně chtěli utábořit. Ovšem kemp se
tak nějak nekonal a nabídku plácku u výletního hostince jsme
s díky odmítli. Podjeli jsme dálnici D1 a hledali v
Ostrovačicích. Tam nás nejprve rozladila paní X.Y.,
provozující soukromý kempík s honosným názvem Oáza. Před
barákem měla reklamní cedule jako blázen, ale chovala se
velmi podivně. Posuďte sami následující rozhovor:
Honza: Dobrý den.
Paní X.Y.: Dobrý den, co hledáte?
Honza: Prosím Vás, tady někde má být kemp Oáza?
Paní X.Y.: (Zarazí se, a pak beze slov ulehá na lehátko a
opaluje se.)
Já a Honza: (Koukáme na sebe. Pak na ni.) ..prosím Vás,
ten kemp?
Paní X.Y.: (Leží na lehátku, sluní se a zcela nás
ignoruje.)
Ok,
když tu o nás nestojí, nebudem se vnucovat. Přesto si
myslím, že nám mohla aspoň slušně odpovědět
"Táhněte k čertu!" nebo nějakou jinou
zdvořilostní frází. Jedeme na okraj Ostrovačic, kde
nacházíme v 16:17hodin Camp Alpa. Je to zvláštní situace,
neboť celý kemp je úplně prázdný - nikde ani živáčka.
Cedule u otevřených dřevěných vstupních vrátek říká,
že nás vítají a že se máme ubytovat na kterémkoliv místě
a že večer přijde správce. Hmm, takže stavíme stany.
Zvláštní, máme celý kemp jen pro sebe. Čisté a noblesní
vykachličkované umývárky i záchody jsou otevřené, takže
nám ke štěstí nic nechybí. (Akorát Pavel remcá, že tu
není bazén. ;-)) Dál stejně jet nemůžeme, protože
posledních 10 km holky nahlas odpočítávaly, kolik jim zbývá
do 50km. To byl limit, který si pro dnešek předsevzaly
zvládnout a prej "až bude 50, tak se zastavíme a šmitec
- dál nepojedem".
Kolem 18h přijíždí správkyně kempu a zapisujeme se. Pak
celý večer sedíme v tamní hospůdce (zahrádka přímo v
kempu), která se postupně plní příchozími lidmi z vesnice.
Od našich stanů je to sem ke stolu přesně 12,5 metru - tomu
říkám dobrá ubytovací pozice. Je 29 stupňů ve stínu,
popíjíme Dobrou vodu, Matonku, někteří kávičku, pozdějc i
pivo a pojídáme debrecínský páreček. Mimochodem, všecko na
dluh - obsluhu zajišťují sami provozovatelé kempu, kteří
nám velkoryse založili účet s tím, že vše včetně
ubytování zaplatíme zítra ráno. Je to rozumné, kdo má
pořád chrastit těma drobákama. O zábavu se nám starají
stolní hry domino, dáma a "Člověče naser se" (moc
se omlouvám za ten výraz, ale zdá se mi, že více vystihuje
průběh hry). Hned za naším stolem je umístěn terč pro
šipky, takže nám sem tam proletí kolem hlav něco jako
"děsně divná masařka" (a není to masařka - je to
šipka). Naštěstí místní hráči umí, takže jsme vyvázli
bez zranění a kolem 23 hodiny ulehli ke spánku.
