POHODA '99
1.den, sobota 3.7.

Prostějov - Malé Hradisko - Protivanov - Niva - Šošůvka - Ostrov u M. - Macocha (nahoře, vyhlídka) - Macocha (dole, Punkevní jeskyně) - Lažánky - Jedovnice (kemp)
77.8 km, 17.29 km/h, time 4:29:58, max 51.5 km/h

V sobotu, 3.7.99 v 8:30, jsem před domem očekával ostatní. Z jedné strany měl od Smržic přijet Pavel, z druhé od Přerova děvčata. Mamka mě volá, že mám telefon - a rozesmátá Peťula mi sděluje, že jsou v Dubu n.M. a že to nestihnou, tak ať neděláme paniku a počkáme na ně. Domlouváme se, že jim s Pavlem (který právě přijíždí - vidím ho oknem) pojedeme naproti. Volám ještě Honzovi abych ho taky uklidnil, on mě však na oplátku vůbec neuklidňuje usměvavým sdělením, že mu to až tak moc nevadí, že aspoň stihne tak nějak dobalit věci. Au! Měl už přece celej nažhavenej nervózně stepovat před domem, ne?! S holkama se potkáváme u Kraliček, otáčíme (jen já a Pavel) a jedem k Honzovi. Tam probíhá první technická přestávka, během které odhalujeme Petino stále rovnoměrně ucházející zadní kolo a vyměňujeme ventilek. Konečně vyjíždíme a dívky hned vtipkují, že chtějí u první hospody dát pivko a odpočinout si. Tomu říkám smysl pro humor - máme před sebou pořádný kus cesty, tak nic takového nepřipadá v úvahu. Asi po pěti kilometrech zastavujme v hospě "Pod kopcem". U piva někdo poznamenal, že něžná část výpravy vypadá už nějak unaveně. Peťula se hlasitě ohrazovala slovy "My vůbec nejsme unavené ani schvácené!", což jsme ihned zapsali na kus papíru a nechali si od obou přítomných podepsat. Záměrem bylo, že jim tím papírem budeme mávat před očima, až nastanou krušné chvíle v kopcích. Po průjezdu pár dědinkami nastal čas prověrek svalstva - přejezd Drahanské Vrchoviny. Majka se s kopcem rvala od začátku naplno, Peťka si síly šetřila a nechala se chvílemi mírně tlačit Honzou. Pche, to jsou mi ale nespravedlivé výhody. ;-)

Cesta nás vedla na Macochu nahoru k propasti. Posledních pár serpentinek jsme už museli trošičku lhát a o každé z nich tvrdit, že je definitivně poslední, abychom vzbudili pečlivě skryté rezervy. V Útulně u Macochy dáváme oběd a skáčeme si z můstku. Pak sjíždíme dole k Punkevní jeskyni, zamykáme kola, loučíme se s nimi a jdeme na prohlídku. Po vyplavání ven (na lodičkách) se s našimi bicykly opět radostně vítáme a pokračujeme v putování.

Abychom nemuseli jet po stejné cestě, kterou jsme sem přijeli, nacházíme v mapě jinou variantu. No to jsme si teda zavařili! Sjíždíme stále dolů a nepříjemně se přibližujeme Blansku. Jen zkušenému cykloturistovi je však známo, že všecko, co si jednou sjede, bude muset pak opět vyšlapat. A taky že jo. Drsná sada stoupáků od Blanska k Jedovnici v závěru dne je to poslední, co by nám mohlo udělat radost. Jen mezi náma: Komu je jasné, že si to zítra sjede zase dolů, to makání do kopce radost dělá, ale netroufl bych si to v tom okamžiku říci nahlas - tak moc velký hazardér zas nejsem.

Po dojezdu do kempu Jedovnice nejdříve chlácholíme dívčí část teamu udělením řádu vytrvalosti 99. Ty dvě devítky znamenají, že dneska zvládly v celkem obtížném terénu dohromady 99.2 km (měly ráno přídavek z Čekyně). Pak mi Honza svěřil k držení a hlídání svoje kolo a šel nás "zaregistrovat" a zaplatit. Když se po 20 minutách vrátil (byla tam fronta jako hrom), sprdnul mě na tři doby, že jsem měl už dávno obejít plac a najít vhodné místo k utáboření. Jak byl v ráži, vyslovil dokonce něco o důtce s výstrahou, čímž mě teda pořádně dožral. Okamžitě jsem mu, jako protiútok, udělil důtku za nevděčnost. Há, to je teda drzoun! Já mu něžně držím kolo, a on na mě takhle. Naštěstí se v něm hnulo svědomí, omluvil se mi a na důkaz přátelství jsme si vzájemně přiřknuté důtky smazali. Projíždíme celý kemp od jednoho konce ke druhému, nakonec nacházíme slušný plácek a stavíme dva stany. Nejdříve jeden pro naše děvčata, a teprve pak pro nás - vidíte, jak jsme galantní. V Honzově stanu pro 2 lidi se pak mačkáme 3, a to je dost nepohodlné. No představte si, že ležíte na zádech a chcete si dát ruce dolů podél těla, ale nemůžete, protože už tam má ruce někdo jiný. Tak si je chcete dát za hlavu a praštíte přitom kamaráda loktem do jeho kebule. Tak se raděj otočíte na pravý bok, což se vám ovšem nepodaří, protože máte přilehnutý spacák těma dvěma hromotlukama. A až se to postupně po dlouhém úsilí podaří, ležíte na boku a čumíte Honzovi z 10cm přímo do obličeje - takže se raděj začnete zase někam přetáčet. Ani se nenadějete a už jste zase na zádech a můžete začít znova. Navíc je tu celou noc nebezpečí, že bude mít někdo z kamarádů divoké sny a začne se tulit. K tomu však naštěstí nikdy nedošlo.

CYKLOSTRÁNKA