LAST MINUTE 2002 - ŠUMAVA
4.den, úterý 16.7.
kemp u Lipna - Černá v Pošumaví - Horní Planá - Želnava
- Volary - Lenora - Horní Vltavice - Borová Lada - Kvilda - Horská Kvilda -
Zhůří - Rejštejn - kemp Annín
90.01 km, 19.93 km/h, time 4:30:58, max 67.0 km/h
Královská horská etapa
Můj noční oddych byl dvakrát násilně přerušen. Poprvé pláčem nějakého
dítěte, podruhé začínajícím deštěm. Máme totiž venku na šňůře
rozvěšené prádlo, takže jsem bleskurychle startoval, sesbíral všechno na
jednu hromadu a ukryl u nás v předsíňce. Sotva jsem opět ulehl s
pocitem uspokojení z právě vykonaného dobrého skutku, déšť ustal. Já se
na to vykašlu, byla to jen kraťoučká přeháňka. Ale jestli si myslíte že
teď vstanu a zase to prádlo rozvěsím, tak houbelec. Určitě by zas začalo
pršet, to známe.
Až do rána samozřejmě ani nekáplo. Vstáváme v 7:11, obloha je zamračená,
balíme stany a věci. Když jsme s balením asi tak v polovině, v
7:30, začíná liják. Bleskově rveme všechny věci do cyklokapes, stany
též co nejrychleji do futrálů a prcháme se i s nabáglovanýma kolama
skrýt do umývárek. Teda ti dva prchli přímo zázračně, já jsem nestíhal.
Když jsem se už za vydatného deště blížil k umývárkám, Pavel
mi přidržoval otevřené dveře ať tam rychle zajedu. Připadlo mi podivné,
že uvnitř nevidím jejich kola a v zápětí mi došla Pavlova zrada - vždyť
on mě směroval do dámských umývárek s toaletami. Tož co blbneš, Pavlíku?
Cože? Že už jste pánské prostory plně obsadili svýma kolama? No, tak dík,
to mám pak holt smůlu a budu moknout. Ale nakonec to nebylo tak tragické
- opřel jsem si kolo zvenku k umývárce, kde stříška kousek přesahovala
a ještě překryl kapsy kusem igelitu. O čtvrt na devět déšť
ustal a my opouštíme kemp. Sotva jsme však stačili dojet na hlavní
cestu a začíná to nanovo. Sprintem dojíždíme do nejbližší vesničky Černá
v Pošumaví a schováváme se u tamní knihovny. Kolem nás se dějí
nepěkné věci - hustý lijavec, bouřka, blesky - nic pro slabší
povahy, ani nám z toho není příliš do smíchu.
Po 30 minutách si dal déšť pauzu a my toho využíváme k popojetí
dál do Horní Plané, kde stavíme u supermarketu Jednota kvůli nákupu snídaně.
A opět začíná pršet. Snídáme schovaní u zastřešeného vchodu,
později stojíme uvnitř v obchodě a čekáme až přestane lít. Po
hodině a půl už je to celkem nuda, přichází deprese a Honza básní
o hlavním nádraží v Českých Budějovicích. Posíláme Jirkovi
SMSku s žádostí o optimistickou předpověď počasí. Jeho odpověď,
že pršet má až od zítřka, nás moc netěší. Co jako ty deště doteď,
to nic nebylo? Ve snaze přivést kluky na optimističtější myšlenky
vyhlašuju volbu Miss prodavačka. Hmm, měl jsem po proběhnutí několika
disciplín vyhlídnuté dvě favoritky do finále, ale ještě než došlo k promenádě
v plavkách a k závěrečné poradě se zbytkem odborné poroty
o vítězce, přestalo krátce po 12 hodině pršet. Ano, tady v tom
obchodě jsme zabili více než 2 hodiny času. Eh, nemilé.
Projíždíme přes Želnavu a Volary, tam si dáváme od 13 do 14 hodin oběd
v hotelu Bobík, a pokračujeme dál.
Tady nesmím opomenout jednu malou legrační příhodu.
Dopoledne si Pavel v obchodě koupil hodně velké jablko - myslím
nějaká odrůda křížená s melounem - prostě takový menší fotbalový míč, ale v netradičním
barevném provedení a se stopkou místo ventilku.
No a jedl ho až teď za jízdy
v mírném stoupání, které se však najednou prudce přeměnilo na 12%
dokopec. Držel to jabko v pravé ruce, levou držel řídítka, ovšem potřeboval
velmi rychle podřadit. A kde na to vzít třetí volnou
ruku?! Zachvátila ho panika. Jablko měl okousané sotva z poloviny a evidentně ho nechtěl
zahodit, tak se rozhodl, že ho urychleně dojí. Svými mocnými kusadly ho do sebe začal šrotovat,
kam se hrabe drtič na odpadky. Takže v mžiku
bylo fuč - sám Dejvid Kaprfíld by žasnul,
kam to maxijabko zmizelo. Jenomže ono nezmizelo, ono bylo sice nakrouhané, ale
stále jen ukryté za Pavlovými tvářemi. Koukám na něj, jak má srandovně nafouknutou papulu
a začali jsme se oba řehtat, až vyprskával kousky kolem sebe. Přesto mu tam dost zůstalo,
aby ho pak po částech polykal ještě 5 minut během další jízdy a ještě se přitom pořád smál,
že se mu směju. Prostě Pavel je fakt dost dobrej křeček.
Nyní následuje nejkrásnější etapa celého týdenního
výletu. Stále stoupáme po cestách přes Lenoru, Horní Vltavice, a dále
podél říčky Teplá Vltava přes Borovou Ladu až na Kvildu. Příroda je zde
vskutku nádherná, nebe se krásně vyčistilo a je polojasno až
skoro jasno. Kochám se spoustou kouzelných výhledů na okolní
kopce, prostě paráda! Díky těm krásám kolem ani nevnímám, že cesta je
pořád docela prudce nahoru. Každý si jedeme sám vlastním tempem a nahoře
na Kvildě se čekáme. Pak jdeme posvačit do tamního pekařství.
Mají tam lákavě vypadající koláče, tak si dávám jeden borůvkový a
jeden tvarohovo-ořechový, zapíjím to juicem. Honzík sedí u svého
pivka, ale je s ním těžká řeč - stěžuje si, že mu to
nejede, že já s Pavlem valíme jako blázni, a že jízda do těch kopců ho strašně unavuje. Ojojoj. To mě
mrzí, já to cítím přesně naopak - jede mi to do těch kopců tak nějak
samo a na tachometru jsem nejčastěji viděl 17 km/h (a to
mě ještě Pavel předjížděl). Trošku Honzíkovi spravilo náladu, když mi
před odjezdem z Kvildy při dolévání cykloflašky polil vodou spacák. Já vím,
že to neudělal schválně, ale radost mu to udělalo, to nezapře. :-)
Čas pauzy skončil a my jedeme dál přes Horskou Kvildu a Zhůří, za kterým
začíná prudký sjížďák dolů. Kola s báglama nabrala pořádnou
rychlost a v serpentinách je nutno pořádně přibržďovat, aby
jsme si nevyrobili nějakou "auau" lesní zkratku. Navíc řeším
dilema - předtím, při cestě do kopce, jsem si sundal přilbu a navlíkl
ji na řidítka - přeci jen do kopce to zas až tak rychle nejelo a v tomhle
horku se v přilbě dost potí hlava. No a teď to sviští dolů a já
mám helmuta pořád na těch řidítkách, grrr. Za jízdy si ho
nasazovat netroufnu, ale zastavovat se mi kvůli tomu nechce. Vyřešil to
za mě Honza, který jel předemnou a začaly se mu sesouvat věci, pročež
musel zastavit, tak jsem zastavil taky a než si Honza upevnění zrevidoval, přilbu
jsem nasadil a mohl bezpečněji pokračovat dál. Sjížďák byl dlouhý
asi 8km a dovezl nás až do kempu Annín, kde jsme se ocitli v 18:02.
U recepce jsme se dohodli, že dnes se budem tulit. Postavili jsme tedy
jen jeden stan - Honzův. Ovšem když si do něho ti dva vybalili své věci,
zdál se už celkem zaplněný. A co jako já? Snažil jsem se najít nějaké
řešení - navrhoval jsem, že budeme střídavě po 12 hodinách držet venku
hlídky a první že je na řadě Pavel, ale neprošlo to. Ok, abyste viděli,
jak jsem obětavý, ušetřím nám uvnitř spoustu místa a nedám si ani pod
spacák alumatku. Stejně by se tam nevešla, nechali mi mezi svýma karimatkama
mezeru tak 30 cm. Jdeme se mýt. Wow, po odemčení umývárek nafasovaným
klíčem nás příjemně překvapuje svítivě bíle vykachlíkovaný interiér
- takovou parádu jsem v kempu ještě neviděl. Jedinou drobounkou vadou
na kráse je, že ze sprch teče totálně ledová voda. Aha, teď si
vzpomínám, jak se pán v recepci vyhýbavě ušklíbl při našem dotazu
jestli teče ve sprchách teplá voda, a prý že teplá, teplá, jen
jestli ji před náma nevypotřebujou Holanďani, kterých je v kempu převážná
většina. Takže je to jasný - všechnu teplou vodu vyčamrali Holanďani. A předpokládám,
že Holanďanům říká že teplou vodu spotřebovali Češi. Ani bych se
nedivil, kdyby tam vůbec nebyl namontovaný žádný ohřívací bojler - místo
něj mají tuhle variabilní historku. Přesto jsme
se osprchovali, namydlili a opět osprchovali, takoví jsme hrdinové - a že na
tohle sprchování byla nutná velká dávka odvahy, na to vemte led. V hospě
v kempu si poté dáváme večeři, jen něco lehčího: já párek s hořčicí
a křenem (ten teda protahoval), Honzík tuplovaný párek s tuplovanou hořčicí
a tuplovaným křenem (co tuplovaně protahoval), Pavlík míchaná vejce se šunkou.
A protože točená kofola není, tak k tomu pivka. Spát odcházíme ve 21:15.
Naskládali jsme se všichni tři do stanu a ulehli na domluvený
pravý bok, abychom si vzájemně nefuněli z té bezprostřední blízkosti
do obličejů. Já ležel uprostřed, takže jsem měl celkem jasnou
metodiku pro další noční otáčení. Když ležel Honza na pravém boku
a Pavel na levém, mohl jsem si lehnout libovolně, pokud však leželi čumákem
doprostřed, zbývalo mi jedině ležet na zádech. Nebylo to rozhodně
zdaleka tak pohodlné jako v předcházejících dnech, zejména pro sólového
roztahovače Honzu. Ha-hááá ... náčelníku, neříkal jsem před třemi
dny, že přijde čas odplaty za to že jsi mi bez ptaní přidělil
spolunocležníka Pavlíka? Tak, teď nás tu máš zatrest oba, užij si to!
;-)
