LAST MINUTE 2002 - ŠUMAVA
3.den, pondělí 15.7.
kemp u Stráže n.Než. - Mláka - Třeboň - Domanín -
Borovany - Ostrolovský Újezd - Strážkovice - Římov - Český Krumlov - Kájov
- Hořice na Šumavě - kemp u Lipna
84.87 km, 19.76 km/h, time 4:17:43, max 69.4 km/h
Vstáváme v 6:30. Venku je zataženo a mnou včera prané věci přes
noc vůbec neuschly. Když jsem se nad tím podivoval, prozradil mi Pavel -
specialista na praní a domácí práce vůbec, že jsem to měl po vyprání
vyždímat. Cože? No to je pro mě novinka, nějaké ždímání - o tom
jsem v návodu nic nečetl. Teď už je to fuk, no tak to bude zase schnout
až přímo na mně.
Ve Stráži nad Nežárkou parkujeme před místním obchůdkem a nakupujeme
jídlo na snídani. Zajímá vás, jak taková běžná cykloturistická snídaně
vypadá? Takže třeba dnes jsem si dal: 4 rohlíky, 1 balení plátkového sýra,
1 banán, 1 Deli tyčinka s rozinkami, to vše zapíjené vodou z cykloflašky.
Dnešní snídaně však byla výjimečná díky skvělé "one-man
show", kterou nám předvedl Honzík. Koupil si totiž na pití půllitrovku
nějaké pomerančové šťávy, která mu při otevírání explodovala a
zanechala krásný oranžový flek na tričku a nešlo to vůbec smýt. Pak
pojídal snídani a zapíjel to tou šťávou. Pořád si přitom stěžoval, že
ta šťáva chutná strašně, že je to hroznej humáč a nabízel nám ji k ochutnání.
Teprve až když toho Honza 2/3 vypil, odhodlal se Pavel k ochutnání a
sotva tím nápojem smočil rty, ošklíbl se a počal pozorně studovat
etiketu: "Honzo, vždyť to je sirupový koncentrát co se ředí
1:7". Všichni tři jsme vybuchli smíchy. Opravdu, on vypil 3 deci neředěného
koncentrátu. A teď prý cítí, jak mu ten humáč leptá vnitřnosti. Ale co,
stačí, když vypije 2 litry vody a bude v pohodě.
První dnešní výchovně vzdělávací zastávka je v Třeboni u obrovského
rybníka Svět, kde u stavidla pozorujeme ve vodě jednoho macatého kapra -
jestli tu žije jen tenhle jediný kapr, tak to tu má pro sebe docela velký
výběh. "Výběh? Snad spíš výplav - přeci nemám nohy abych běhal!",
zakřičel na nás z vody kapr. Kousek dál zastavujeme u parku a Honza
se ptá, jestli se chceme jít podívat na hrobku Schwarzenbergů. Na moji otázku,
jak to vypadá, odpovídá že "je to takovy oéóéóé", a rukama ve
vzduchu ukazuje obrazec podobný tomu na dopravní značce zúžená
vozovka. Podle jeho popisu bych hádal nic moc, ale přesto jsme nakonec do parku
zašli a moc dobře jsme udělali. Je to vážně parádní stavba, kterou
rozhodně stojí za to vidět.
Začíná poprchávat. Jedeme dál a v Domaníně
nás zastihuje déšť. Schováváme se pod venkovním přístřeškem a kluci
si dávají grog a pak druhý grog, já jen čajík. Situace vypadá dost nešťastně
- prší, prší a prší. Chmurné myšlenky zaháníme filosofickými hovory
na témata "déšť - příčiny jeho vzniku", "všechno
souvisí se vším" a "co jsme komu udělali?", následně
pak obědem - dobrým guláškem. Po jídle provádíme první vzájemné
vyrovnání pohledávek za minulé dny zvané clearing. Nejvíc kasíruje
Honzík, který platil první dva dny za nás všechny ubytování v kempech.
Ztvrdli jsme tu od 10:15 až do 12:50, pak déšť konečně ustal a my mohli
pokračovat v cestě.
V 15:30 jsme v Českém Krumlově, kde si Honzík v železářství
zakupuje pár šroubků a pérovek, které cestou vyklepal a zadní nosič mu drží
přišroubovaný jen na jedné straně. Pak se jdeme i s kolama projít
po centru až k věži hradu a neodoláváme velké točené
vanilkovo-kakaové zmrzlině. Asi po půlhodině opouštíme město a frčíme
krásně kopečkovitým krajem přes Šumavské Podhůří dál na jihozápad.
Počasí se výrazně lepší a z oblačného přechází postupně až do přívětivě
polojasného. U vesničky Hořice na Šumavě začíná takový
prudší kopec, který je velmi zákeřný. Komik Vlasta Burian řekl v jednom
filmu něco podobného o vlaku, a přesně se to hodí i pro tento
kopec: "Kopec bude dlouhý. Všichni už budou myslet, že je konec, ale ještě
né." Takže nám dává pořádně zabrat. Značnou část tohoto stoupáku
jsem jel ve stoje v pedálech, protože ze sedla jsem to už
nemohl utáhnout. Nahoře, asi po 3 kilometrech vydatné makačky,
chvilku s Pavlem čekáme na Honzu, který po příjezdu říká na adresu
toho kopce všelijaká různá slova - mno, když z nich vyberu ty slušnější
výrazy co lze publikovat, jsou to: "Zdechnu. Zdechnu. Zdechnu." Občerstvujeme
se Tatrankama - těma se soutěží - a Honza poznamenává, že teď právě
nastal vhodný čas, aby v Tatrance našel milionovou výhru a mohl dál
pokračovat autem. To mu však rozmlouváme, vždyť jsme na vrcholku a do kempu
už to dnes bude jen dolů.
Kolem vodní nádrže Lipno se nachází spousta kempů, stačí si jen
vybrat. My jsme zvolili hned ten první, kemp Olšina, kde jsme se ocitli v
17:30. Výběr místa byl trošku komplikovanější, neboť terén kolem vody
je šikmý a hrbolatý, ale nakonec nacházíme uspokojivé místo a stavíme
stany těsně u sebe. Honza na okolní stromy přivazuje šňůru na prádlo,
a protože krásně svítí sluníčko, jdeme si zaplavat. Voda je příjemně
osvěžující a lachtan Pavel samozřejmě okamžitě odplouvá někam pryč
daleko i přes naše varování, ať nikam moc dál neplave, že jsme já i
Honza unavení a že nemáme dost sil ho někde z prostředku Lipna
zachraňovat. Vzpomněli jsme si na jednu drsnou pasáž z Macha a Šebestové,
kdy se nezbeda Horáček topil a ostatní děti, místo aby ho šly zachránit,
jen stály u břehu, hlásily se rukama jako ve škole a volaly na paní
učitelku: "Sím, Horáček se topí. Sím, on se topí." A paní
učitelka, taky místo aby ho spěchala hned zachránit, jen stála a nešťastně
lomila rukama: "Zase ten Horáček. Co já řeknu rodičům?". Fakt
drsný. No ale nic takového se nám naštěstí nestalo, takže jsme se
do sytosti vyráchali a ve třičtvrtě na sedm šli do místní
malé restaurace Koliba, kde jsme si dali večeři. Honza papal cosi s
fazolema - no však spí naštěstí ve stanu sám, já přírodní řízek
a Pavel zavináče. Tady jasně vidíte, kdo je závislák a nevydrží ani
na dovolené bez něčeho zavánějícího Internetem - i když tenhle zavináč
až zas tak moc Internetem nezaváněl. Po večeři sepisujeme pohledy a
Pavel bušením pěstí přitlouká známky a tím drcá. Snažili jsme se mu
vysvětlit, že to stačí normálně přitlačit, ale on si nedal říct, a prý
že mám ten můj (jeho vinou) chvílemi roztřepaný rukopis na pohledu zdůvodnit
náhlým nehlášeným zemětřesením. Prdlajs, zemětřesení mi nikdo neuvěří. Spíš
mě budou mít za roztřepaného alkoholika a můj po dlouhá léta těžce
budovaný image abstinenta bude v tahu.
Jinak hlavním kulturním zážitkem během večeře byla velmi velmi sličná servírka,
která se na nás příjemně usmívala a plnila všechna
naše přání - ehm, tedy ta stravovací. Vyslovit naše skutečná přání nám bránil
stud či stav (tj. stud vrozený či stav ženatý).
Cestou z Koliby se stavujeme na recepci. Pavel vymyslel, že pohledy předáme
paní správkyni kempu, aby zajistila zítra ráno za rozbřesku jejich bleskurychlé odeslání,
dokud jsou ještě čerstvé.
Bylo třičtvrtě na devět a recepce zamčená, což však nezabránilo slušně vychovanému Pavlíkovi
zjednat si bušením na dveře příchod správkyně. Místo aby mu taky jednu vrazila,
ovládla se a úslužně pohledy přijala. Snažil se ji tedy vyprovokovat dotazem, zda pohledy
zaveze na poštu opravdu hned zítra brzo ráno. Za trest se mu dostalo odpovědi,
že samozřejmě, že hned ráno, jak dopoledne přijede Franta se zásobováním, kterému
to pak dá, aby to on co nejdřív odpoledne až půjde večer do hospody strčil někde tam u nich
v "Horní Dolní" do schránky. ;-)
Spinkat jdeme krátce před devátou. A hele, kolem stanů zuřivě pobíhají myši. Hlavní
velkou díru si vykutaly přímo u našeho vchodu, tak jsme jim ji
zahrabali. Hlavně ať mi neprokoušou stan, to by mě opravdu naštvalo.
