LAST MINUTE 2002 - ŠUMAVA
2.den, neděle 14.7.

tábořiště Fiola - Dukovany - Hrotovice - Dalešice - Valeč - Třebíč -  Telč - obchvat kolem Strmilova - Kunžak - Jindřichův Hradec - Horní Lhota - Dolní Lhota - kemp u Stráže n.Než.
125.46 km, 19.37 km/h, time 6:28:34, max 67.0 km/h

V noci nás budil šílený randál, vyluzovaný pravděpodobně kytarou a hlasivkami podnapilých občanů. Celou noc totiž nepršelo, takže to asi oslavovali - nevím co jiného by mohlo být důvodem k takovému bujarému veselí. Ráno jsem se probudil a mrkl na hodinky, které ukazovaly 5:36. Pavel zrovna otevřel jedno oko, a vida mě vzhůru, ptal se kolik je. Když jsem mu popravdě odpovědel, otřásl se hrůzou a křikl po mně "Fjúúú! Okamžitě zalehni!". Druhý pokus o vstávání nastal v 6:05, tentokráte již úspěšný. Však jsme včera šli spát už před osmou, tak nám to musí stačit (včetně odečtení těch pár hodin nočního kraválu). Oblékám si stále ještě mokré oblečení od včerejšího deště, že ho budu sušit přímo na sobě. Balíme fujtajblově mokré stany. Kola jsme měli přes noc položené na zemi a přehozené igelitem. Honza si za účelem nastrojování báglů opřel svoje kolo na jediné blízké použitelné místo, kam jsem si chtěl opřít svoje kolo já. Když jsem se proto na něho ošklivě díval, uličnicky se ušklíbl a na oslavu své geniality pronesl: "Náčelníkova vychcanost je nezměrná.". Němel jsem svoje kolo o co opřít, tak jsem ho držel a čekal, načež přišel Pavel a dal mi držet i svoje kolo a šel si nabalovat svoje věci. Tato skutečnost mnou byla komentována rozšířením původní Honzovy věty na: "Nejen náčelníkova vychcanost je nezměrná." (s důrazem na podtržená slova). Po zabalení všech věcí náčelník zjistil, že si, sklerotik, zase nezabalil zubní kartáček na k tomu určené místo a bude pak zas těžko hledat, kam ho dal. Logicky následoval další jedovatý komentář: "Nejen náčelníkova vychcanost je nezměrná." (opět s důrazem na podtržené slovo). Zde jsou právě vidět ty krásy našeho mateřského jazyka, kdy pouhou změnou důrazu lze měniti význam téže věty podle libosti. :-)

Po zjištění, že místní občerstvení má ještě zavřeno, odjíždíme v 7:31 pryč bez snídaně. Je neděle - i všechny další obchody mají zavřeno, takže první zastávka následuje u benzinové pumpy u obce Dukovany, kde však v chladícím boxu žádné bagety nemají, takže snídáme Tatranky. Na pití si kupuju Relax juice, Pavel si jde k automatu zahrát o kafe - neměl však štěstí a vyhrál za své vhozené mince jen takovou nedomrlou poloviční dávku. Pokračujeme v jízdě kolem JEDU (Jaderná Elektrárna DUkovany) - obloha je čistě jasná a krásně svítí sluníčko, takže dobře vidíme, jak "generátory mraků" jedou naplno (z chladících věží JEDU se valí hustá bílá pára). Nechtěně se ocitáme v Hrotovicích a náčelník se hádá s mapařem Pavlem, kdo za to může, že jsme na předchozí křižovatce neodbočili doprava a zajeli si asi 2 kilometry. Ale je to jasné, může za to mapař Pavel, který se sice na té křižovatce dožadoval jízdy doprava, nic méně tento požadavek nepodložil názornou ukázkou mapy jenž měl k dispozici, a tím zavdal příčinu pro náčelníkův omyl. Podle paragrafu... eh... pardon, nechal jsem se trošku unést. ;-)

Krátce po desáté hodině jsme v Třebíči, kde nacházíme vždy otevřený Kaufland a nakupujeme nějaké jídlo, které si pak přímo před obchodem ihned strkáme do krku. Náčelník se krom nákupu potravin zdržel i v sekci s oblečením, kde si zakoupil plavky - ale je roztrpčen, že i ten jediný použitelný model, co si vybral, není příliš dle jeho gusta. Ale co, však v tom přeci nepůjde na módní přehlídku, tak jakýpak s tím štráchy. Popojíždíme do Telče, kde si od 13:00 do 14:30 dáváme oběd, omrkáváme náměstí a protože slunce fest peče, mažeme se opalovacími krémy - náčelník se maže svou nechvalně proslulou značkou SunBlock s faktorem 20, kteroužto způsobil již loni totální zaplašení slunce na celý týden. Při cestě dál objíždíme po obchvatu Strmilov a odbočujeme doleva na Kunžak. Tam se nám vyskytl pěkný sjezd následovaný velmi prudkým kopcem. Rozhodl jsem se zdolat to drsně, pořádně to z toho sjezdu rozjel a pak ze všech sil makal do toho pruťáku. Když mi tak v půlce kopce začaly zvolna docházet síly, zahlédl jsem v dálce jít po krajnici v protisměru nějakou skupinku - a myslím že to byla skupinka dívek ;-), tak jsem si řekl, že se nenechám zahanbit a předvedu jim, jak my drsňáci z rovinaté Hané s báglama ověšeným kolem zdoláváme tyhlety jejich krtince. Jo, to jsem si teda dal! Vymakal jsem ten šílený kopec třicítkou, což bylo velmi efektní a mělo samozřejmě při míjení té skupinky obrovský úspěch, ovšem daleko menší obdiv jsem za to poté sklidil nahoře od jiné skupinky, tvořené plícemi a srdcem, kterážto se vehementně cpala do krku k hlasivkám, aby mi pomocí nich ošklivě vynadala. Vzal jsem si z toho ponaučení a už takhle blbnout nebudu, aspoň už ne dnes.

Jako místo pro nocleh máme vyhlédnutý v mapě vyznačený kemp u vesničky Horní Lhota, kam jsme dojeli krátce po páté hodině. V místní hospůdce se dovídáme, že to souhlasí, že kemp tu opravdu v mapách značený už spoustu let je, ale že ve skutečnosti tam nikdy žádný kemp nebyl. Aha, to je od Kartografie povedený žertík. No nic, je nám doporučen kemp o kousek dál za Dolní Lhotou. V 17:35 jsme tam a vybalujeme a stavíme fujtajblově mokré stany, které nám díky stále pečícímu sluníčku okamžitě schnou přímo pod rukama. Nikde tu není možnost koupání, tak si každý za poplatek 15 Kč pronajímáme na 10 minut sprchu. Teda řeknu vám, že umývat se "závodně" na čas, na to nějak nejsem zvyklý. Po očistě těla jsem se rozhodl pro očistu oblečení (kdo jste myslel že pro očistu ducha, neuhodl jste a dejte fant) - oblékl jsem se do nového a šel si vyprat všechny svoje špinavé věci. Rozvěsil jsem je po šňůrách stanu, po kole a po okolí v naději, že na slunci uschnou stejně rychle jako stan. O půl sedmé jdeme do restaurace na večeři. Pavel a já si dáváme kapra na zelenině a na kmíně, kat si dává Honzův šleh (nebo Honza katův? ;-))

Ve 20:45 uleháme ke spánku. Dnešní trasa byla nádherně kopcovitá - Pavel a Honza mi říkají, že mám napsat "krpálovitá". No, nemůžu si pomoct, ale mně se vážně tenhle divočejší kopcovitý profil cesty líbí a rád jej zdolávám. Nahoře na vrcholcích jsem občas na kluky čekal a když dojížděli, povzbuzoval je skandováním "Hop, hop, hop!", případně zpěvem písně "Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině", což je vždy spolehlivě potěšilo a hned se nám lépe a radostněji jelo dál.

CYKLOSTRÁNKA