 Hrádek u Nechanic. |
 Hrádek u Nechanic. |
Kemp Milovice u Hořic - Břišťany - Nechanice - Hrádek u Nechanic -
Libčany - Lhota pod Libčany - Osice - Staré Ždánice - Srch - Ráby -
Sezemice - Holice - po 35 - Týnišťko - Rzy - Srubi - Choceň
Náš další den se začal jako obvykle pár minut po sedmé hodině. Po zabalení stanů, které jsou po včerejší přeháňce posety stovkami droboulinkých lístečků ze stromů, pod kterými jsme se usídlili, pokračujeme po vedlejších cestách až do Nechanic. Tam jsme zastavili u Unimarketu a posnídali každý podle své chuti - já jsem si dal výjimečně vlašák s rohlíkama a kvůli vitamínům ještě banán. Jakýsi dědula, co šel kolem, měl připomínky k našim kolům opřeným o vitrínu a jestli se prý nebojíme, že to sklo poškrábeme. Slušně jsme mu odpověděli, že "Nebojíme" a přidali ještě známou repliku z českého filmu Vrchní prchni, kde hlavní hrdina říká: "To neškrábe, to leští." Děda si pro sebe brouknul něco o nevychované mládeži, čímž nám příjemně zalichotil. Po jídle jsme popojeli jen kousek, ke Hrádku u Nechanic. Kola jsme nechali zamčená u vjezdu do parku a od 10:45 do 12:15 byli na 90 minutové prohlídce - velký okruh. Pak jsme se ještě prošli kolem hradu. Jeho okolí je dost netradiční - v parku jsou golfová hřiště.
Hrádek u Nechanic. |
Hrádek u Nechanic. |
Cesta se kroutila přes různé vesničky a občas jsme na křižovatkách špatně odbočili, takže jsme jeli trošku jinudy než jsme plánovali, ale ničemu to nevadilo. U Kunětic jsme ze silnice viděli hrad na Kunětické hoře, ale nezajížděli jsme tam. V Sezemicích jsme se napojili na hlavní cestu a po ní frčeli až do Holic. Na náměstí v pizzerii jsme si dali první oběd - já měl pizza kapsu s kuřecím masem, k tomu Plzeň 12°. Po jídle následovala naučná vložka - od 16:30 až do zavíračky v 17 hodin jsme byli na prohlídce expozice v památníku cestovatele Emila Holuba. Po zakoupení lístků nám paní pustila povídání z rozhlasu - přesně ve stylu jako ve filmu "Jára Cimrman ležící spící" v muzeu peří. Ale rozhodně velmi zajímavé.
 Kunětická hora. |
Z Holic jedeme asi 10 km po dálkové mezinárodní silnici. Není to nic příjemného, protože kolem nás sviští kamiony. Udržujeme také velmi rychlé tempo, snad až příliš. U Týnišťka jsme z dálkové cesty odbočili a hned za křižovatkou asi na čtvrt hodiny zastavili, neboť Bobovi se udělalo prudce nevolno. Během pauzy jsem si vyfotil dost netypickou dopravní značku, jenž byla umístěna u té křižovatky s dálkovou silnicí na příjezdu z vedlejší silnice.
 Netypická dopravní značka. |
 Odpočinková pauza. |
Před námi byl poslední kousek dnešní cesty. Honza mobilem zavolal Lídě, která nás má v Chocni čekat - to bylo domluvené již předem, že ve čtvrtek dojedeme do Chocně a přenocujeme v ubytovně. Nejdřív jsme však zajeli za Lídou do práce, kde jsme jí pomohli nasdílet tiskárny v jejich podnikové síti. Pro nás to byla hračka, vždyť jsme všichni počítačema silně postižení. Pak jsme jeli přes město k ubytovně. Honza vezl větrák, držel ho v jedné ruce, a jak foukal vítr, vrtulka se roztočila a mechanismus počal s větrákem kývat vlevo-vpravo. Vypadalo to dost legračně - cyklista, vezoucí si na kole fungující větrák, přičemž šňůra se síťovou zástrčkou není nikam zapojena. V ubytovně jsme pak prošli náročným testem obratnosti při vynášení nabáglovaných kol do prvního patra po úzkých zahnutých schodech. Když jsem to prvně viděl, nevěřil jsem, že to půjde, ale podařilo se.
 Úzké zahnuté schodiště, po němž jsme vynášeli naše nabáglovaná kola. |
Bylo horko, tak jsme se nejdřív osprchovali, a pak usedli v pokoji do křesel, postavili před sebe onen větrák a nechali se příjemně ovívat chladivým větříkem. Přitom nastala legrační pře ohledně nasměrování větráku, aby jeho kývací mechanismus spravedlivě ofukoval nás všechny. Pořád do toho někdo rýpal a pootáčel větrák kousíček doleva, aby mu pak okamžitě někdo druhý, sedící na opačné straně, vynadal, a pootočil větrák zase zpátky (a ještě kousíček víc). ;-) Když nás tahle hra přestala asi po hodině bavit, vydali jsme se i s Lídou do města na večeři. V restauraci pak všichni začali překvapivě prohlašovat, že ani vlastně nemají hlad a dají si jen pivo, což mě naštvalo a na protest jsem si objednal 200g vepřový steak Admirál. Je pravda, že jsem s ním měl dost práce, ale přeci bych jim neudělal radost abych ho celý nesnědl. Aspoň že Pavel mě trošku podpořil a dal si palačinky s čokoládou.
Ve 21:30 jsme odešli zpátky do ubytovny a netradičně ulehli do postelí. Díky tomu můžeme zítra vstávat později, protože ušetříme čas s balením stanů.
| CYKLOSTRÁNKA |  |