FRANCIE 2005
8.den, pátek 8.7.

kemp - Maillane - D32 - D79 - Tarascon - D970 - D33 - Fontvieille - D33 - D17 - Arles - D570 - D36 - Gageron - Ste-Cécile - Albaron - Mas de la Cure - Pioch-Badet - Mas de Cacharel - Stes Maries de la Mer.
91.85 km, 22.8 km/h, time 4:02:07, max 51.9 km/h

Budím se v 5:54, vstáváme, balíme stany, nakládáme věci do autobusu. Na snídani máme paštiky z vlastních zásob a k tomu tradiční obří bagety, pro které nám zcela dobrovolně zajel Dundee do Maillane. Také dovezl námi oblíbené "čokoládové kroasany" (což je jejich nesprávné, leč již zdomácnělé, pojmenování). Ve čtvrt na devět nasedáme na kola a opouštíme kemp. Projíždíme již poněkolikáté skrz Maillane, dnes však již naposled. Po vedlejších silničkách přijíždíme do Tarasconu, kde se nejdřív jdeme podívat na hrad, a pak si procházíme kousek centra.
 

Snídaně.	Cesta jihozápadně od Maillane.
Hrad v Tarasconu.	Vodní příšera v hradním vodním příkopu.

Naše další cesta potom vedla do Fontvieille, kde se nachází moc pěkný větrný mlýn a v něm nějaké národopisecké minimuzeum. Z mlýnu měl největší radost Dundee a urputně ho natáčel na kameru, protože prý jejich malá dceruška Jolanka mlýny zbožňuje a nikdy by mu neodpustila, kdyby z dovolené nějaký ten mlýn nedovezl (ukázat ;-)). U parkoviště bylo vzorně rostlé levandulové políčko, tak jsme si ho taky museli vyfotit a zkoušeli jsme i utržený kvítek rozemnout mezi prsty - neuvěřitelné - vonělo to úplně přesně jako opravdová levandule. :-)
 

Moulin de Daudet - větrný mlýn u Fontvieille.	Levandule.
Hrad Abbe de Montmajour.	Černí býci.

Blížili jsme se k Arles a na chvíli se zastavili u hradu Abbe de Montmajour, ale na prohlídce jsme nebyli, jen ho omrkli zvenčí - moc toho vidět nebylo. Kousek dál jsme pak zahlédli vpravo vedle silnice ohradu a v ní jakási velká černá zvířata. Že by to byli ... ano, jsou to černí býci. Takhle z dálky vypadají docela mírumilovně, jak si tam jen tak líně leží, ale myslím, že na přímou osobní výměnu "názorů" s nimi bych si rozhodně netroufal. To se taky odehrává jinde a s jinýma kabrňákama - toreadorama. Jednu arénu pro býčí zápasy jsme navštívili hned v zápětí ve starobylém Arles v antickém amfiteátru. Nevím, kdy se zde s býky zápasilo naposled, ale na červeném ohrazení arény rozhodně bylo vidět dost drsných rýpanců od býčích rohů. Pak jsme se prošli po centru Arles - opravdu pěkné město, jen těch turistů kdyby se tu tolik nemotalo. ;-)
 

Arles.	Arles - antický amfiteátr - býčí aréna.
Arles - antický amfiteátr - býčí aréna.	Arles - centrum - náměstí.

Dle ranní domluvy měla na výpadovce za Arles čekat Máňa. A opravdu tam stála, tak jsme si u ní v tom slunečném odpoledni udělali krátkou pauzu, dali si pivo a prodiskutovávali nad mapou kudy pojedeme ten závěrečný kus cesty přírodní rezervací Camargue. Vymysleli jsme odbočit na D36 a pak dále po úzkých různě pomotaných silničkách přímo skrz rezervaci, abychom si to tu pořádně prohlédli. Prvním pomocným bodem v mapě byla vesnička Gageron, kterou jsme si překřtili na "Gagaryn", další následovala "Svatá Cecilka" (Ste-Cécile). Předpokládali jsme, že v některé z těchto vesniček najdeme nějakou pěknou výletní restauraci, kde poobědváme, ale jednalo se vždy jen o pár usedlostí na samotě. O něco později jsme si vyhlédli první dobře přístupné rýžové pole, u kterého jsme zastavili a pořádně si omrkli, jak vlastně ta rostlina vypadá. Při dalším putování rezervací jsme potkali i bílé divoké koně. Vzpomněli jsme si, že tohle bylo zmíněno v propagačních materiálech cestovky, tak jsme z legrace začali odškrtávat - černé býky jsme viděli, divoké koně teď taky, takže ještě zbývají... plameňáci! Tak kdepak je máme, he? Jeli jsme dál a pořád se rozhlíželi, kdo z nás uvidíme první plameňáka.
 

Rýžové pole. Jednu "rýži" držím v ruce. :-)

Divocí bílí koně.

Dojeli jsme k malé bíle stavbě, na jejíž střechu vedlo schodiště - je to vyhlídka do zátoky. Silnice je totiž lemována vysokým porostem rákosí, přes který není nic vidět. Ani z vyhlídky jsme však nikde žádné plameňáky nezahlédli, škoda. Udála se tam ovšem jiná, velmi zajímavá, příhoda. Kde se vzal, tu se vzal, na zábradlí přistál takový středně velký čáp. Všichni z toho byli velmi překvapení, opatrně se pohybovali, aby ho nevyplašili, a fotografovali si ho, čemuž se čáp vůbec nebránil - ba přímo pózoval. Čekali jsme, že ho to už přestane bavit a odletí, ale on ne. Seděl si tam na zábradlí u schodiště a tvářil se, jako by to tam bylo všechno jeho - a možná opravdu bylo, protože se podle toho choval. Když se první odvážlivec rozhodl kolem něj projít, né že by uletěl, ale klapl po něm zlostně zobákem a zaujal výhružné bojové postavení. Tak je to jasný - ten domek je jeho a naštval se, že mu lidi dupou po střeše. ;-) My už jsme naštěstí byli dole, ale někteří další češi stáli bezradně na vyhlídce a bezradně přemýšleli, jak se odtamtud dostanou. Napjatá situace vyvrcholila, když na vyhlídku vystupovala nějaká rodinka s malým klukem, který bez obav prošel těsně kolem čápa a ten ho klovnul do hlavy (auuu). Ale to už mu asi došlo, že tohle přehnal a raděj tedy konečně odletěl pryč.
 

Vyhlídkový domeček u zátoky Étang de Vaccarés.

Čáp.

Několik set metrů po silnici od vyhlídky jsme trochu viděli plameňáky. Říkám "trochu" proto, že se schovávali v zátoce za vysokým rákosím, takže jsme museli čekat, a jen když zafoukal pořádně vítr, který rákosí ohnul, jsme plameňáky na moment zahlédli. Důkladně jsme si ale mohli prohlédnout a nafotit jiné plameňáky o něco později v oblasti za vesničkou Pioch-Badet (zvané "Pivo-Bageta"). Tímto už jsme měli z fauny splněno komplet všechno. Dojeli jsme do přímořského městečka Les Stes Maries de la Mer a našli náš kemp La Brise.
 

Plameňáci.

Les Stes Maries de la Mer.

Byl to velmi rozlehlý kemp, rozdělený do mnoha sektorů - nás čekal nocleh v sektoru A5. Ale nejdříve musíme postavit stany, což není zas až tak snadné jako jindy, protože zem je tu příšerně tvrdá. Někdo to řešil tak, že zamlátil kolíky pomocí kamene (spíše je jen pozohýbal), my jsme je zapíchali ručně jen jak to (ne)šlo, a protože některé nešly vůbec, tak jsme je vynechali. Mno, snad nebude v noci příliš foukat vítr.

Nyní mě čeká poslední velká atrakce - moře. Doposud jsem totiž ještě nikdy u žádného moře nebyl. No tak šup šup, pěkně do plavek, ručníček a jdeme na pláž: "Ahoj Moře, já jsem Radek Soptík a moc mě těší, že tě poznávám." ;-) Kluci si smočili kotníky a prohlásili, že tohle moře je strašně studené. Já to ovšem nemám s čím srovnávat a jsem natolik fascinován novým zážitkem, že do moře v pohodě vcházím. Akorát že dno se svažuje hrozně pomalu - jsem už asi 50 metrů od břehu a pořád mám vodu jen po pás. Jdu ještě kousek, a pak už tam konečně můžu hupsnout. Ráchám se ve vlnách a cítím sůl na rtech. Tak je to přeci jen pravda, že je voda v moři slaná. ;-)

My tři a moře.

Když jsme vylezli z vody, nachystal jsem foťák na samospoušť, abych nás vyfotil všechny tři u moře. Jen o pár okamžiků později, jak jsem spěchal k foťáku, jsem si, blbec, pěkně nakopl palec na noze o šutr. Začala mi z toho valit krev, no super. Dokulhal jsem k nejbližší sprše, kde jsem se z rány snažil vymýt co nejvíc plážového písku a dobrotivý Honza mi zašel pro náplast. Provizorně jsem to zalepil, aby za mnou nezůstávala červená lajna, a vydal se ke stanu. Od zdravotníka jsem si pak vyprosil peroxid a odebral se do umývárek, kde jsem se oddával úžasným sado-maso praktikám (strhnout náplast z rány, pořádně umýt, nalít do toho peroxid ... uááá). Ale dobré dílo se podařilo a po návratu za klukama jsme se mohli pěšky vydat do města.

Stes Maries de la Mer je velmi zajímavé městečko - jiné, než všechna ostatní města, která jsme doposud ve Francii navštívili. Převažuje zde všude bílá barva a mixuje se tu kultura mnoha národů. Vlezli jsme do jedné z mnoha desítek restaurací a objednali si každý jiné menu za 12.50 EUR. A pak už se jen nosilo na stůl. Honza měl jako předkrm Moules à la mariniére, pak Gratin de fruits de mer. Já jsem si dal Soupe de poissons (rouille et croûtons) a jako hlavní jídlo Taureau à la gardianne. Dundee povečeřel Salade de chèvre chaud, a potom Brochette de taureau. Pod francouzskými názvy jídel byl i anglický překlad, takže jsme zhruba tušili, ze kterého jídla na nás případně mohou mrkat očička a mávat chapadélka (což byl případ specialitek z mořských potvor, co si dával Honza), nebo jestli by se pravděpodobně v jídle ani nic moc hýbat nemělo (což byl případ mého steaku z býčího masa a Dundeeho masového kebabu). Jako závěrečná zlatá tečka této hostiny následoval dezert. Honza a Dundee měli jakousi čokoládovou pěnu, mě velmi příjemně překvapil puding přelitý karamelovou polevou se šlehačkou. Vůbec celá tahle véča byla podle mého názoru to nejlepší, co jsme za celou dobu pobytu ve Francii jedli. Ještě teď když o tom píšu, slintám. :-)
 

Mňamkózní večeře o třech chodech. Autentický zvukový záznam pořízený při večeři: [tady]

Předzahrádka u restaurace, kde jsme večeřeli.

Jak můžete slyšet ve zvukovém záznamu, při jídle nám pro dobrou náladu hrála a zpívala živá hudba různé španělské písně. Pozorný posluchač taktéž rozpozná mimoděk zachycenou a krásně autentickou promluvu od Honzy, v níž si velmi pochvaluje kulinářské umění místních kuchařů. Dosyta najedení, vydali jsme se na podvečerní procházku - nejdříve k moři, kde jsme usedli na lavečku, kecali o všem možném, a přitom koukali na vlny a naslouchali jejich šumění. Chvílemi kolem nás létali racci a chechtali se (nejspíš z radosti ze života), vzduch byl cítit voláním dálek, klidem a mírem. Později večer jsme prošli celé centrum, kde to fakt správně žilo. Všude spousta pohodových lidí, kteří zvolna korzovali městečkem, hrála muzika, skoro plné byly i restaurace a předzahrádky u nich, přitom pořád zbývá pár volných místeček, lákajících posedět, pojíst, popít a popovídat. Zdá se, jako by tu čas plynul nějak pomaleji.
 

Moře.	Racci na lampách veřejného osvětlení.
Les Stes Maries de la Mer - centrum.	Les Stes Maries de la Mer - centrum.

U kostela v centru hrála a zpívala skupina Indiánů. Museli jsme se smát, že vypadají naprosto stejně jako ti co je známe z domova. Stačí tedy přimhouřit oči a zaposlouchat se, a hned se člověk cítí i trochu jako doma (před prostějovským Priorem ;-)).

Vrátili jsme se do kempu. Všechna kola už mezitím mechanik naložil do přívěsu. Je to tak, zítra autobusem vyrážíme na zpáteční cestu. Při hlavním brífinku se domlouváme, že zítra se bude vstávat hodně brzo, abychom se rychle zabalili a odjeli. Dle plánu bychom tím měli získat několik hodin navíc, které můžeme věnovat návštěvě Cannes a koupání na Côte d'Azur. Do stanů zalézáme ve 22:06.
 

CYKLOSTRÁNKA