FRANCIE 2005
7.den, čtvrtek 7.7.

kemp - Maillane - St.Rémy - Les Antiques - Les Baux - Maillane - kemp
35.54 km, 19.6 km/h, time 1:48:34, max 57.7 km/h

Vstáváme o půl osmé. Dneska opět nebudeme balit, protože v tomto kempu zůstáváme dva dny, takže nás čeká jen okružní jízda po okolí. Po snídani jsme provedli clearing, a bylo taky na čase, protože si už těžko vzpomínáme, kdo co kde za ostatní platil. Při tomto vyrovnávání pohledávek je nejvíc zklamaný Honza, který mně i Dundeemu doplácí a marně pátrá v paměti, co by nám ještě naúčtoval. Navíc ho ze srandy provokuju, že započítávám jen částky, které mi doloží účtenkami. (Abyste pochopili v čem spočívá vtip, museli byste vědět, že veškeré účtenky v restauracích a za vstupné klukům hned zabavuju já - jakožto archivační materiál, který si zakládám do deníku. ;-))

Hlavní vedoucí Pavel rozkládá mapu na předním skle autobusu, aby nám předložil nabídku dnešních možností, kam se můžeme vydat a co zajímavého tam vypít ... ehm... teda "vidět" chci říct. ;-) V deset hodin tedy startujeme směrem na Maillane do St.Rémy, kde si prohlížíme náměstíčko a místní kostel.
 

St.Rémy

St.Rémy - uvnitř kostela.

Hned kousek za městečkem pak zastavujeme, abychom si prohlédli Les Antiques a okolí St.Paul sanatoria, kde se léčil slavný malíř Vincent van Gogh. Vlezli jsme pak i do nedalekého podzemního dolu, kde se těžil vápenec. (Dodatečná poznámka: Honza si jakožto správný maniakální chemik odebral pinzetou vzorek do sáčku od svačiny, aby po návratu domů provedl odbornou chemickou analýzu a zjistil, že je to sýr, kteréhož ztvrdlou hrudku omylem zaměnil s původním vzorkem vápence. ;-)) Překvapil nás systém těžby - vypadalo to, že se v dole kutaly různě velké kvádry bez nějakého přesnějšího plánu, a sem tam byl vynechán kousek fungující jako pilíř, aby se to celé nezhroutilo. Mno, pro jistotu jsme tam nezůstali moc dlouho, kdyby měli špatný odhad. ;-)
 

Les Antiques	Důl nedaleko sanatoria.
Okolí St.Paul sanatoria.	Nádherné olivovníkové háje kolem sanatoria. V popředí panel s obrazem od Vincenta van Gogha, který zde pobýval a tvořil.

Zase jsme popojeli sotva pár kilometrů, a už se nám do cesty připletla další moc pěkná zajímavost - Glanum - zapomenuté město, se zbytky staveb v řeckém stylu z druhého a prvního století př.n.l. Zaplatili jsme vstupné (6.10 EUR) a celý areál důkladně prošmejdili.
 

Glanum.

Glanum.

Dál trasa pokračovala táhlým dlouhým stoupáním do kopce, na jehož vrcholu se měla nacházet vyhlídka La Caume Alpilles, ale na konci parkoviště, od něhož vedla odbočka k vyhlídce, byla závora a velký nápis s upozorněním na zákaz vstupu (takže ani pěšky tam nemůžeme) kvůli nebezpečí požáru. Pokračovali jsme tedy dále po silnici D5, a pak na křižovatce odbočili vpravo na D27ku, která byla opět krásně lemována olivovníky a vinicemi. Později se silnice zvedla do většího stoupání, kterým jsme došplhali až do skalního města Les Baux. Kola jsme zaparkovali před branami, což byl velmi rozumný nápad, neboť celé město bylo protkané uzounkými uličkami nahoru a dolů. Hledali jsme vhodný podnik, kde bychom poobědvali, ale nějak se nám nedařilo takový najít. Nakonec jsme ale přeci jeden objevili a kolem druhé hodiny odpolední luxusně poobědvali Steak de Torro de Camargue s rise de Camargue (11.50 EUR). Oblast Camargue je v plánu zájezdu také, takže to máme jako předběžnou ukázku steak z býka odtamtud a rýži co se tam pěstuje. Honza si ale vlastně dal místo rýže nějakou jinou přílohu s neznámým tajuplným názvem, což byly brambory zapékané se sýrem, ale prý to chutnalo trochu divně, tak nám pak záviděl tu rýži s černou olivou na vrcholu kopečku. :-)
 

Olivovníky a vinice v okolí Les Baux.	Skalní městečko Les Baux.
Uličky v Les Baux.

Dobrý oběd je potřeba dobře zapít, proto je nyní v plánu dojet do jeskyní Caves de Sarragan, kde si dáme vínečko. No jo, ale kde to přesně je? Pavel nám to ráno ukazoval na mapě nějak dost nejasně - jeho prst obsáhl oblast tak 5x5 kilometrů. Shodli jsme se, že se musíme vrátit po stejné silnici kterou jsme sem vyšplhali až na křižovatku kde jsme odbočili vpravo, a pak pokračovat dál rovně, a tam že to někde budeme hledat. Podobný názor měli i další známí češi z našeho zájezdu, které jsme v Les Baux potkali, takže jsme se všichni vzájemně pěkně utvrdili ... samozřejmě že špatně. Nás tři ovšem od sjetí chybným směrem z tohoto skalního vrcholu zachránil Dundee, který se dal pro jistotu do řeči s místním policistou (nebo to byl možná jen uniformovaný správce parkoviště, teď už nevím) a ten nás nasměroval správným směrem (opačným než jsme se chtěli vydat). Ujeli jsme asi jen 500 metrů a byli u jeskyně, a dost nás zamrzelo, že ta druhá skupinka známých, se kterými jsme se v Les Baux potkali, asi odtamtud vyjela špatně a budou se pak muset vracet, nebo to vzít jinudy další cestou.

Nazvat jeskyně Caves de Sarragan vinným sklípkem by bylo poněkud matoucí. Už vstup do jeskyně působí na člověka tajuplně a ohromně, jako by za nejbližším rohem číhal obr, připraven si nás dát na svačinku. Ale nečíhal tam naštěstí žádný obr, ale jen drak, ukrytý v 5ti litrovém kanystříku Sarragan rouge ročník 1995 za 12 EUR. ;-) Od potupné záhuby uchlastáním nás zachránilo, že se nás tam na těch pět litrů sešlo 6, takže ani né litr na každého. Pak ještě dorazila další skupinka, ale ta si zakoupila svůj kanystr, takže nám s tím naším drakem nepomohli a bojovali s vlastním. Asi po třech hodinách, když jsme na povel dopili poslední zbytky moku, nám pak ani ten obří vchod do jeskyně nebyl dost velký a činilo problém se do něj trefit. Byli jsme vysmátí jak lečo a trošičku se nám pletl jazyk, prostě jsme byli kapánek unavení z kulturního zážitku uvnitř. ;-)
 

Tajemně modře nasvícený vchod do Caves de Sarragan.	Caves de Sarragan.
Posezení je vyrobeno z jednoho velkého sudu.

Kolem 18 hodiny jsme sklep opustili. Venku bylo příjemně teploučko a čeká nás už jen nedlouhý dojezd zpátky do kempu. Dodnes nechápu, proč jsme nasadili tak brutální závodní tempo, že jsme již za půl hodiny parkovali u našich stanů. Ale jedno plus to přeci jen mělo, stihli jsme se ještě za svitu sluníčka zajít vykoupat do bazénu. I když výstižnější bude když řeknu "vyblbnout se", protože to co jsme tam vyváděli, se ani jinak nazvat nedá. Byli jsme tam jen my tři, házeli jsme si (teda po sobě ;-)) míčem, dováděli s molitanovým kruhem, potápěli se, Honza se mě dokonce i snažil chvilku v 1.5 metrové hloubce marně utopit. Při tom blbnutí jsme cákali jak malí kluci, že i paní správcová kempu, co se opalovala na lehátku u bazénu, chytla sem tam nějakou spršku, a znechuceně se přestěhovala do bezpečnějšího místa v rohu. Potom jsme se taky na chvilku vyplácli na lehátka a chytali bronz, ale slunce se blížilo k obzoru a začínala být zima, což definitivně ukončilo naše vodní radovánky. :-)
 

Siesta na lehátkách u bazénu.

Ve čtvrt na osm odcházíme vařit večeři. Nemáme ale ani moc hlad, takže nám stačí dvojtá polévka sáčkovka se šunkovými knedlíčky a k tomu přikusujeme bagetu. Jo a ještě i při večeři se pořád něčemu chlámeme - to jsou stále následky z toho vína - snad se z toho přes noc vyspíme. ;-) Večer jsem střídavě pozoroval skupinku francouzů, co opodál hráli Petanque, a skupinku Čechů z našeho zájezdu, co opodál grilovali různé pochutiny na grilu - špízy, steaky, a krom jiného i nějaké mleté maso, které se pořád nechtělo opéct a někdo o něm prohlásil, že by šlo leda tak namazat na chleba. My jsme si nic na grilování nekoupili, takže s nima jen kecáme. Stejně nemáme hlad, nějak nás nasytilo to odpolední víno. Spát odcházíme zhruba kolem jedenácté.
 

CYKLOSTRÁNKA