FRANCIE 2005

Vážení přátelé, je to tady. Jak jsem již napsal v úvodu, prvotním impulsem pro mé úvahy o návštěvě Francie byl Canyon du Verdon, a do něj se podíváme právě dnes. Schválně říkám "do", protože ze dvou nabízených možností jsme si vybrali pěší túru kaňonem, která se nám zdála zajímavější. Druhou předloženou variantou bylo objet kaňon na kole, což by jistě též bylo velmi zajímavé, ale přeci jen nás více lákalo zpestřit si týdenní program i něčím jiným než jen jízdou na kole a nekoukat jen dolů do kaňonu, ale přímo si osahat kaňon vlastníma rukama (nebo spíš nohama). Mám dojem, že cyklistickou variantu si vybrali jen dva ze všech účastníků zájezdu.

Ráno jsme vstali v 7:00. Stany a věci dnes balit nebudeme, protože se večer vrátíme opět sem do kempu a přespíme tu ještě jednu noc. Po snídani probíhá brífink, při kterém nám vedoucí Pavel popisuje trasu pěší túry. Délka má být asi 14 kilometrů po tzv. "středně náročné turistické trase" - je to prý tak zhruba na 4 hodinky. Z toho by leckdo mohl usoudit, že dnešek bude v podstatě flákacím odpočinkovým dnem, ale to si už brzo ujasní, že zdaleka ne-e. ;-)

V 9 hodin jsou již všichni nachystaní v autobusu, takže můžeme vyjet. Oblast kaňonu je od kempu vzdálená jen pár kilometrů, takže brzo projíždíme místem Point Sublime, které bude cílem našeho dnešního putování (bude nás tady odpoledne čekat autobus). My ale teď samozřejmě jedeme autobusem dál úzkými klikatými cestami po hraně kaňonu. Jsme přilepení na oknech a se zatajeným dechem pozorujeme, jak hned vedle úzké cesty padají svislé svahy někam dolů doztracena. Kdyby se řidič jen na moment zakecal a některou zatáčku projel rovně, máme to všichni spočítáno (odhaduju že tak do desíti bych pak ještě stihl napočítat a hotovo). Ale pryč s takovými myšlenkami, náš řidič je machr a zvládá bravurně i několikeré vyhýbání se s ostatními vozidly. Zastavujeme na dvou vyhlídkách a jdeme se kochat úžasným výhledem.

Bylo by marné se snažit popsat, jak je Canyon du Verdon velký. Když řeknu že hodně, tak to je pořád ještě strašně málo. Však se mu také přezdívá Evropský Grand Canyon (podle toho v Coloradu). A hlavně po mně nechtějte, abych se snažil odhadnout, kolik propastí Macocha by se do něj vešlo (já byl v počtech vždycky slabší, však proto jsem taky kdysi šel studovat matematickou VŠ, ale nepomohlo to. ;-))

Dojeli jsme do La Maline. Bylo dost horko, čistě jasná obloha, tak jsme ještě na posilněnou vyžahli narychlo jedno pivko (někdo dvě) z autobusové chladničky a mohlo se vyrazit. Vedoucí Pavel ještě zopakoval, že bychom měli dojít nejpozději do 15:00 k autobusu do Point Sublime. Teď bylo 10:30, tak to zbývá do tří 4.5 hodiny. Včera říkal že cesta je to tak na 4 hodiny. My ale nejsme žádní loudalové a půjdeme svižně, takže hádám, že tam budem určitě ještě dřív. Trasa začala sešupem dolů do kaňonu - z nadmořské výšky 900mnm jsme klesli do cca 560mnm, tedy nějakých 340 metrů dolů. Pěšiny vedly pořád podél řeky Verdon (proti proudu), ale jak jsme brzo zjistili, vůbec to neznamená, že by cesta pouze pozvolna stoupala. Neustále se střídaly prudké výšlapy, kdy člověk spatřoval řeku tam někde hluboko dole, s prudkými sešupy, kdy si v oné řece mohl smočit ruce. Některá místa se pak zdolávala málem horolezeckým způsobem. No neumím si představit, že by si na takovou "středně náročnou túru" vyšel někdo středně zdatný, respektive by mě zajímalo, jak tedy vypadá další stupeň náročnosti? Dalším dobrodružným prvkem bylo, že turisté za ta léta vyšlapali spoustu "alternativních" cest vedle té hlavní správné, které byly ještě daleko šílenější, a kvůli střídmému značení jsme se omylem na ty neoficiální několikrát dostali i my. Ale abyste nedošli k mylnému dojmu, že se nám tam nelíbilo - právě naopak - bylo tam moc moc moc krásně a ta chvílemi velmi dobrodružná místa byla vítaným obohacením pěší túry. Prostě paráda!

Sešup dolů.	...a zase nahoru.
Dundee a Honza v kaňonu.	Soptík v kaňonu.
Ách, to je krása!	Copak je to tam nahoře vykutané...
Jedna z obtížnějších pasáží trasy.	Je libo koupání?
Sesouvající se úsek - držte se lana.	To jako fakt mám lézt tam dolů za tebou? Ses zbláznil, nebo tam vede cesta? ;-)

Jo, rád bych taky zmínil takovou veselou historku. V jednom obtížnějším kamenitém úseku prudce nahoru, kde se nedalo jinak než lézt po čtyřech, jsem za sebou někoho zaslechl, jak se taky drápe po kamenech. Protože se nás tam v těch místech potkalo více Čechů z našeho zájezdu, myslel jsem, že je to někdo z nich. Zrovna jsem nahmátnul kluzký šutr a málem mi po něm ujela ruka, tak v dobrém úmyslu, aniž bych se ohlédl, říkám nahlas: "Pozor, tady je hodně kluzký šutr.". A v tom, jak jsem byl na těch čtyřech, mi pod tělem podběhl dopředu velký černý huňatý pes - sotva se tam vešel. Dobrý, tak já se tady bavím s francouzským hafanem. :-)

Krátce před jednou hodinou popoledni jsme se vyšplhali na hodně vysoké místo mezi skalami, a tam jsme s údivem objevili první informační ceduli s následujícími údaji: "<-- La Maline 4H , Point Sublime 3:30H -->". Co to? To jakože jsme teprve něco málo za půlkou cesty? A přitom za dvě hodiny máme dojít k autobusu. Mnó, tak to bude zajímavé. Ale co, jdeme dost svižným tempem a převážná většina lidí od nás je za námi, tak na nás se čekat určitě nebude. ;-) Tak jdeme dál. V zápětí nás cesta dovedla k železné konstrukci s prudkým schodištěm dolů, sevřeným dvěma skalami. O kousek dál jsme pak poseděli na takové pěkné avšak velmi větrné vyhlídce na skále, a posvačili (jídlo jsme museli držet hodně pevně, jinak by nám ho vítr vyrval z rukou a spořádal sám někde v dáli). Dalším dobrodružnějším místem byl šikmý kluzký úsek s lanem. Tam bylo opravdu záhodno se toho lana držet, protože jináč tradááá dolů - a ačkoliv to relativně nebylo moc vysoko nad dnem kaňonu, ono i těch 50-100 metrů stačí, když člověk nedopadne šikovně do podřepu (nebo šikovně na hlavu). ;-)

A kde to už nešlo jinak, tam byly železné schody.	Další zajímavé místo.
Ano, tudy vede cesta. Tak opatrně.	Asi kilometr dlouhý a zcela neosvětlený tunel pro pěší.

Zanedlouho po průchodu černočerným tunelem jsme se ocitli v cíli naší cesty, v Point Sublime. Tam jsme také spatřili velkou informační ceduli s vyznačeným profilem trasy. Uváděli tam i předpokládanou dobu túry 7 hodin. Aha, tak už je nám jasné, proč se nevychází odsud, ale z druhého konce. Kdo by předem viděl tuhle ceduli, nikdy by se na takovou trasu nevydal. ;-) Došli jsme k parkujícímu autobusu, je krátce po půl čtvrté. Zvládli jsme to tedy za cca 5 hodin, a to včetně spousty zastávek s rozhlížením po úchvatném okolí, svačinové pauzy, a jednoho malého bloudění s extrémním klesáním (a pak s extrémním stoupáním při návratu na správnou cestu). Usedáme do stínu vedle hrstky našich známých spoluputovníků a vyčkáváme příchodu zbytku lidí. Popíjíme piva/kafa a společně se bavíme o zážitcích z této parádní túry. Hlavní náčelník Pavel sem taky ještě nedorazil, a tak se z legrace rozběhla diskuse, co mu jako až přijde provedeme, za to, že nám záměrně zatajil skutečnou délku a obtížnost trasy a mluvil o 4 hodinách cesty. Ale je to opravdu jen sranda a náčelníkovi můžeme maximálně tak upřímně poděkovat, protože tento dnešní výlet byl naprosto skvělý!

V 16:30 odjíždíme autobusem zpátky do kempu. Protože jsme z celodenního výletu od sluníčka pěkně upečení, jdeme se zchladit do kempového bazénu. Bylo tam napsáno, že před vstupem do bazénu se máme osprchovat. Hmm, to nemusí přeci zdůrazňovat, to je jasná věc, že se nejdřív osprchůůů... uáááá, z té sprchy teče zuřivě ledová voda. Ale přeci jsme pod ni vlezli (a jak jsme později pozorovali, byli jsme téměř jediní) a po oklepání ledové tříště šupli do bazénu. Možná voda v bazénu nebyla úplně teplá, ale po zážitku ve sprše se tak rozhodně jevila. Všechno zlé je pro něco dobré. :-) Chvilku jsme si zaplavali, pak se vyplácli vedle bazénu, vyhřívali se na sluníčku a lenošili. Později, když na nás přišel hlad, ale nechtělo se nám už dneska vařit, jsme zašli na pizzu. Pekl ji člověk, co vypadal jako typický rodilý Ital a obsluhovala nás jistá hezká dívka Sabrina (její jméno jsme slyšeli hodněkrát, jak na ni kuchař pokřikoval, aby vždycky přišla roznést upečené pizzy). Jídlo byla velká mňamka - a za pouhých 8 € (3x), no nekupte to.

Večer jsme si udělali malý piknik vedle stanů pod stromem, poseděli na Dundeeho karimatce, popíjeli pravé francouzské vínko, ukusovali pravý francouzský sýr Eidam a pravý český lovecký salámek. Později, po bombardovacím útoku pravého francouzského vrabce (naštěstí těsně vedle), jsme se přemístili na bezpečnější místo - přidali jsme se ke skupince našich, popíjeli vínko společně s nimi a prodiskutovávali plány na zítra. Spát jsme šli ve 22:45.

Canyon du Verdon.	Canyon du Verdon.
Canyon du Verdon.	Orel poletující nad Canyonem du Verdon (ale pod námi).

FRANCIE 2005 5.den, úterý 5.7.

FRANCIE 2005
5.den, úterý 5.7.