FRANCIE 2005
4.den, pondělí 4.7.

Barcelonnette - Col d'Allos - Allos - Colmars - St-André-les-Alpes - Castellane - kemp
104.01 km, 20.6 km/h, time 5:03:24, max 65.4 km/h

Vstáváme brzo ráno, už v 6:00. Chceme totiž co nejdřív vyrazit na dnešní horskou etapu, dokud ještě nezačne pořádný pařák. Snídaně, balení stanů, naložit všechno do autobusu a můžeme startovat. No, stejně koukám, že nám to trvalo nějak moc dlouho, protože jsme kemp opustili až v 8:15. Hned po nájezdu na silnici začíná mírné stoupání, které se záhy značně přitvrdí a bude dlouhé skoro 20 km. Cesta je různě zaříznutá do svahu, klikatí se desítkami serpentin, vede přes můstky a mosty, a všude kolem spousta úžasných výhledů. Chvílemi jsou slyšet kravské zvonce nebo bečení oveček. Opět jen mohu dodat - nepopsatelné.

Perfektní most.	Honza jede.
1483mnm. Ještě nás čeká dalších 750 výškových metrů.	Stádo oveček u lanovky.
Tamtudy jsme jeli tak před půlhodinou.	Přiblížený detail.

Během stoupání se udála jedna "zábavná" příhoda. Jeli jsme převážně v pořadí: vepředu Dundee, kus za ním já a poslední Honza. Čas od času Dundee vždy zastavil a počkal, až ho oba dojedeme (s oblibou si z cyklokapes vybalil kameru a natáčel jak k němu přijíždíme). No a jednou jsem ho předjel a jel první já. Vlevo vedle cesty byl domeček a za ním se dala čekat krásná vyhlídka, tak jsem si za něj opřel kolo a fotografoval. Pak jsem se vrátil na cestu a čekal na kluky. Jenomže on přijel už jen Honza. Dundee prý jel před ním. Aha, takže Dundee musel tudy projet aniž by si mě všiml, a teď se mě zřejmě snaží dojet. Což bude poněkud problém, když jsem za ním. Pustil jsem se tedy do stíhací jízdy, ale nemohl jsem ho stále dojet. Naštěstí v jednom úseku byly serpentiny hustě naskládány po patrech relativně blízko nad sebou, takže jsem počkal až se Dundee objeví v serpentině o dvě patra víš nade mnou a hulákal a mával na něj. Konečně zastavil a počkal na nás oba. Prý taky spurtoval a snažil se mě pořád dojet, a málem se mu to prý i podařilo, ovšem pak zjistil že ten cyklista v dáli předním nejsem já. No srandy kopec, a to pořádnej!

Do sedla Col d'Allos (2250mnm) jsme dorazili v 10:51. Můj čistý čas jízdy 1:52 minut, ujeto 19.2 km, průměrná rychlost 10.3 km/h. Na dotaz na bezprostřední dojmy z toho stoupání Honza utrousil svou oblíbenou odpověď: "Je to super. Asi zdechnu." Opřeli jsme kola u cesty a šli pár set metrů pěšky na blízký vršolek. Toto je nejvyšší místo za celou dobu pobytu ve Francii. Vytasili jsme mobily a díky roamingovým službám poslali přímo z tohoto krásného místa pozdravné SMSky manželkám či kamarádkám domů do ČR.
 

Cesta kličkující serpentinami sem a tam.	Col d'Allos.
Famózní výhled z Col d'Allos.	2250 mnm - důkaz místo slibů... ;-)

Při rychlém sjezdu na nás z nebe spadlo pár kapek. Vypadá to, že se tam nahoře chystá déšť, tak honem pryč co nejdál. Projeli jsme přes Allos a pokračovali dál až do Colmars, kde jsme si nejprve prohlédli pěkný hrad a pak si prošli spletitým bludištěm úzkých uliček tohoto zajímavého pevnostního městečka. Odbyla jedna hodina - čas pomýšlet na oběd. Našli jsme pěknou restauraci, vybrali si něco z jídelního lístku, a než nám to obsluha přinesla, hádali jsme, co to doopravdy bude. ;-) A bylo to nějaké mleté pečené maso s hranolkama. Celkem dobré, jen to potřebovalo trošku přisolit (solnička naštěstí fungovala standardním způsobem). Cena 5.50 € za porci je též pohodová.

Hrádek nad Colmars.	Bludiště uzounkých uliček v Colmars.
Jedna ze vstupních bran do pevnostního města Colmars.	Tady jsme poobědvali.

Frčeli jsme dál cestou převážně mírně dolů podél řeky Verdon. Později nás dostihl dešťový mrak, takže jsme se museli na chvíli schovat v autobusové zastávce. Dojeli jsme do St-André, kde podle domluvy měl u supermarketu čekat náš autobus.
 

Horní část toku řeky Verdon.

Železniční most přes řeku Verdon. Trať dále pokračuje kolmo tunelem skrz horský masiv.

Máňu jsme úspěšně našli. Měli jsme v plánu větší nákup s možností uložení nakoupených věcí přímo do autobusu, ale došlo ke komplikaci - Máňa bude za moment odjíždět zpět do Colmars, protože někdo z účastníků telefonoval, že má pochroumané koleno a není schopen dojet sem. Přesto jsme pak ale něco málo nakoupili (kaňák vína, sýr, sušenky) a nechali to tam na hromádce s domluvou, že až se autobus vrátí, vezmou a dovezou nám to do kempu. Ve čtvrt na pět pokračujeme dál v jízdě.
 

Přehrada s elektrárnou na Lac de Castillon.

Pokochali jsme se velkolepostí tamní přehrady, a pak dorazili do městečka Castellane a zašli do centra nasát místní atmosféru. Dundee někam odběhl a za chvíli přichází s voňavým čerstvým "čokoládovým rohlíkem" (správnému francouzskému pojmenování tohoto pečiva jsme nikdy nestihli porozumět). Vyzvěděl jsem, kde ho koupil, že si tam zajdu taky. Honza měl také zájem, ale nechtělo se mu chodit, tak mě pověřil, ať vezmu jeden kousek i pro něj. A to udělal chybu. Po návratu jsem byl pln zážitků z návštěvy pěkného obchůdku s milou a hezkou prodavačkou. Však taky pak Honza litoval, že tam se mnou nešel. Tak si alespoň, stejně jako my, pochutnal na kousku výtečného čokoládového pečiva.

Do kempu Arémus jsme dojeli krátce po šesté hodině. Náš autobus tu ještě nebyl. Tak jsme si prozatím alespoň vyhlédli a označili místa, na které potom stany  postavíme. Přijížděli další známí, a také si prozatím jen virtuálně kolíkovali pozemky pro stany, takže to tam za chvilku vypadalo jako v nějaké zlatokopecké oblasti. Vrásky na čele nám přidělávala stahující se mračna, ze kterých sem tam ukáplo. Jestli Máňa nepřijede, než začne pršet, bude to velmi nepříjemné. V 18:45 se autobus objevuje, rychle se vrháme pro věci a stany stavíme přímo závodním tempem. Uf, obydlí jsou hotová, teď můžeme jít v klidu učinit večerní hygieně zadost. Ó, jak milé překvapení - ve sprše jsou klasické kohoutky. Na pravidelné mačkání čudlíků jsem si už však za posledních pár dní tak navykl, že mám během očisty zvláštní pocit, jakoby tu něco scházelo. ;-) Jdeme si připravit večeři. Uvařili jsme si Dundeeho polotovar - těstoviny s kuřecí příchutí, a Honza to odvážně vylepšil přimícháním druhého balení jiných těstovin s rajčaty. Při první průběžné ochutnávce se tvářil nejistě, jestli to náhodou poněkud nepřekombinoval, ale později jsme vyhodnotili, že to chutná skvěle. Navíc každý z nás spořádal jedno celé balení, které je podle návodu porcí pro 2 osoby. Po jídle jsme si sedli na karimatku a začali popíjet vínko, tu však začalo pršet. Přesunuli jsme se všichni tři do Honzova stanu, jako že v pařbě budem pokračovat tam, ale nebyl to příliš dobrý nápad. Jednak ve stanu bylo hrozně málo místa, vedro, vydýchaný vzduch, a hlavně mi nebylo příjemné, jak mi kape na koleno voda. Honza tvrdil, že s tím zatékáním do jeho stanu kecám, ale jen do okamžiku, kdy jemu samotnému začalo kapat na rameno. Když se déšť zmírnil, rozprchli jsme se tedy každý zpět do svého stanu. (Honza logicky zůstal tam kde byl a rozmístil hrnce na odchytávání kapající vody. ;-)) Později večer pršet přestalo úplně, tak jsme ještě chvíli popíjeli zase venku. Spát jdeme ve 22:30.

CYKLOSTRÁNKA