AŠ 2000
5.den, neděle 23.7.
Roztoky - Křivoklát - Městečko - Rakovník - Kněževes -
Hořovičky - Černčice - Lubenec - Chýše - Žlutice
71.86 km, 16.64 km/h, time 4:19:08,
max 74.3 km/h
Hurá, sluníčko! Radostně
vstáváme v 7:15 a hned po vynechání ranní hygieny (nejsou tu
žádné umývárky) bouráme stany, balíme věci a
odjíždíme. Snídaně se koná až mimo tábořiště, u
prvního obchůdku s potravinami. Přestože je neděle, místní
obchodníci oplývají čerstvým pečivem, které kombinujeme
dle vlastních chutí s čokoládou či s jinými laskominami a
zapíjíme dobrou perlivou vodou. Honza si opět hraje s
nějakým vesnickým koťátkem, mazlí se s ním a zkouší si
ho dávat mezi chleba, ale hlavička přečuhuje - stejně
nemáme hořčici a bez té by to nebylo ono.
V
9:10 dojídáme - pro jistotu opakuji, že koťátku jsme
neublížili - a popojíždíme doslova o pár (=2) kilometrů
dál k hradu Křivoklát. S přehledem stíháme prohlídku od
9:40. Honza, který zde byl před dvěma měsíci, se dobrovolně
obětoval a nešel dovnitř. Čas si venku krátil servisováním
Bobova kola. My jsme si mezitím užívali profesionální
výklad ... moment, mi tady říkají, že to
"profesionální" mám prej podtrhnout ... takže: profesionální
výklad hezké průvodkyně - tak se nám to líbí, když je na
co koukat i s odborným komentářem - mám na mysli
historické památky. Hele, nemusíte nás pořád podezírat z věčného
boje s hormony - jsou okamžiky, kdy kromě sexu dokážeme
myslet i na jiné věci (třeba jestli umí vařit). 
Ale zpět k prohlídce:
velký dojem na nás udělala mučírna a hladomorna, tam bych
teda nechtěl skončit. V areálu hradu se též nacházela
vinotéka, kam jsme neopomněli zajít - ovšem neochutnali jsme
žádné z vín, protože byly nabízeny jen celé zavřené
láhve. Přitom dobrým zvykem bývá, že se za odpovídající
finanční obnos nalévá ochutnávka - no, jejich škoda. Dále
někteří z nás zhlédli výstavu historických kol. Ani nevím
proč jsem tam zrovna já nešel - aha, byl jsem koupit pohledy,
a pak už jsem nechtěl zdržovat.
Poté nás čekal drsný dlouhý stoupák přes
vesničku Městečko a vyšplhali jsme se docela vysoko. Svítilo
slunce, otevřel se nám krásný výhled do krajiny, hrad
Křivoklát byl hezky vidět v dálce pod námi - jedním slovem
paráda! Kousek dál, při prudkém sjezdu po rovné cestě bez
zatáček, se mi podařilo posunout absolutní maximální
rychlost, co jsem kdy na svém Authorkovi jel, na úžasných 74.3 km/h.
Heč! ;-) 
Deset minut po jedenácté
hodině jsme dorazili do Rakovníka, kde jsme poobědvali
"U černého orla". Během jídla nás svým
přirozeným šarmem rozptylovala příjemná servírka - inu
dobrá, tak jo, odvolávám ty výmluvy o tom, co jsme hlavně
sledovali už dopoledne při prohlídce hradu. Jsou to muka, ten věčný
vnitřní boj každého muže. ;-)
Další naše cesta vedla přes Kněževes a o
kousek dál jsme se napojili na hlavní silnici vycházející z
Prahy. Provoz byl znatelně vyšší, zejména přibyla spousta
kamionů, kterých jsme doposud na mezivesnických krpálovkách
třetí třídy potkali zanedbatelný počet. Naproti tomu je zde
skvělá kvalita vozovky a rovinatý profil, což nám dovoluje
frčet jako o závod a kilometry kvapem ubíhají.
Tu však nastal problém: Asi 1km za vesnicí
Černčice slyšíme ránu a Tom si na zadním kole pořizuje
defekt. Je nutno zmínit, že Tomáš, jako jediný v týmu,
nemá treka, ale kolo typu Favorit s pologaluskama. Při opravě
je s hrůzou zjištěno, že navíc ruply dvě špice. A aby toho
nebylo málo, po výměně duše a nahuštění se na plášti
objevují bubliny. To je takzvaně v háji! Tom je nešťastný a
vztekle zahazuje opravované zadní kolo do vysoké trávy v
příkopu. Na akci před rokem měl na tomto kole potíž
s prodřeným pláštěm, tak si letos pro jistotu, schválně
až těsně před startem, koupil úplně nový. Tož co včil?
Probíráme různé možnosti a volíme loni osvědčené
řešení - izolační pásku. Zadní kolo tedy Tom na dvou
místech omotává páskou z venku dokola přes plášť a přes
ráfek. Dále je nutné zrušit funkčnost zadní brzdy a
odlehčit zátěž. Část Tomových věcí si tudíž
přebíráme na svá kola. Během sady čachrů, kdy jsme různé
věci vzájemně všelijak vyměňovali, jsem asi nedával pozor
a najednou zjistil, že mám v zadu naloženy (místo původního
jednoho) dva stany. Ještě že ten Honzův je stejně jako můj
jen zhruba 3,5 kilový. Ovšem překvapilo mě, jak i toto málo
změnilo jízdní vlastnosti mého kola, zejména co se týče
balancu. Chvilku jsem si musel zvykat na vyšší setrvačný
efekt při rozjezdech, brždění a v zatáčkách, ale jinak
všechno v pohodě. Navíc si teď připadám důležitější -
vezu přece přístřeší pro 4/5 družstva!
Jen pro úplnost - celá oprava včetně
válečné porady a velkého bazaru trvala asi hodinu. Nyní
však musíme jet dál mírně pomaleji a opatrněji, neboť
nevíme, co Tomovo kolo udělá. Necháváme jet Tomáše napřed
a držíme si za ním hruba 50ti metrový odstup - vždyť má v
provozu jen jednu, navíc přední, brzdu. Nezasvědcený
pozorovalel by snadno mohl dojít k nesprávnému závěru, že
musí mít nějakou ošklivou nakažlivou chorobu. V Lubenci
odbočujeme z hlavní cesty na Chýši a dojíždíme do Žlutice.
Než se dostaneme do kempu, obdaruje nás toto městečko
ještě prudkým krpálem vysázeným kočičíma hlavama.
Autokemp ve Žlutici je na první pohled
komfortní místečko, až máme strach, co si za to řeknou. Ale
ceny jsou v pohodě. Ubytováváme se v první vyvýšené terase
nalevo od amfiteátru. Kousek od nás již nějaké stany stojí
a posléze zjišťujeme, že v nich bydlí Holanďani. Tomáš
se s nimi i chvilku bavil - využíval přitom své znalosti
Němčiny. Když hovořili, v jednu chvíli se mi zdálo, že se
snad dokonce kvůli něčemu hádají, ale jednalo se o
přátelskou rozmluvu (aspoň Tomáš to tvrdil).
V dnešním slunečném dnu jsme se řádně
zapotili, ovšem protože projektant místního areálu na bazén
zapomněl, došlo na návštěvu sprchy. Byla tam však jen
jedna jediná - v zamčené místnůstce, ke které se za mírný
poplatek fasoval klíč. Ani to nás však nezastavilo
v záměru učinit hygieně zadost, akorát jsme se holt museli
postupně střídat jeden za druhým, třetím, čtvrtým a
pátým. Přesněji Honza 10 minutek, já 10 minutek, Tomáš tam
zdržoval ostatní asi třičtvrtě hodiny, pak Bob a Pavel opět
po 10ti minutách. A jen si klidně Tome protestuj - ostatní
jsou mi svědkem, že bys s tím svým čachtáním trumfnul
mrože. Paralelně s večerní očistou jedince zbytek kolektivu
večeřel chleba, paštiky a podobně. Po umytí jsme se opět na
chvilku cítili jako noví lidé, představili jsme se vzájemně
a šli jsme to seznámení zapít do místní hospy. Já
s Honzou a s Pavlem jsme si objednali společně litřík
bílého vínka a nezasycen první večeří, dal jsem si ještě
špagety. V dobrém rozmaru, obklopen jídlem a pitím, počal
jsem sepisovat dnešní události do deníku. Přitom jsem
učinil neopatrný pohyb a převrhl svou sklenici vína. Co nevypil
ubrus, nasála lačná podrobná Tomášova mapa, což mě fakt
mrzí. Omlouvám se ještě jednou, posílám srdečné pozdravy
a doufám, že se z toho již v rámci možností stačila
vzpamatovat. Samozřejmě, že kamarádi neopomněli mou
nešikovnost řádně ocenit hlasitými narážkami typu
"Už mu nenalívejte!" a podobně, takže jsem byl v
očích cizích hostů restaurace za totálního alkoholika. A to
jsem prosím stačil sotva smočit rty. Ve 22:15 jsme opustili
podnik a venku pod veřejným osvětlením ještě já a Pavel
narychlo dopisovali pohlednice. Pak zalezli do spacáků a
chrněli až do rána.
