POHODA '99
6.den, čtvrtek 8.7.
Pasohlávky - (silnice E461) - Mikulov - Sedlec - Valtice -
Břeclav - (vlakem do Přerova) - Přerov - Dub n.M. - Prostějov
68.26 km, 21.85 km/h, time 3:07:26,
max 40.2 km/h
Probouzíme se do deštivého dne. Drobné kapky ťukají na
naše přístřešky, takže nikoho ani nenapadne vylézat ven.
Až po deváté hodině pršet přestává, ovšem pořád je
ošklivě zamračeno. V 9:31 vyrážíme z kempu a zastavujeme po
pár stech metrech opět v restauraci U lasa. Na vzpamatování
si tam každý (kromě zarputilého abstinenta Toma) dáváme
čaj s rumem a nenápadně ho zajídáme vlastními Tatrankami.
Teprve po desáté hodině opouštíme vesničku Pasohlávky a
jedeme po široké mezinárodní silnici E461 směrem na Mikulov.
Vlevo od cesty, v husté mlze na kopci, jenom matně spatřujeme
zříceniny Dívčí Hrady a Sirotčí Hrádek.
Někde se stala chyba a
centrum Mikulova jsme minuli - škoda, avšak vracet se nebudeme.
Na
řadu teď přichází pozdní svačino-snídaně před místním
supermarketem a pádíme dál. V poledne jsme ve Valticích a
obědváme v přepychové restauraci U zámku. Tam budí Honza s
Pavlem veřejné pohoršení tím, že si objednávají
"svařák". Nechápete proč? Valtice? Nic Vám to
neříká? Valtice! Vyhlášená vinařská oblast - a zrovna tam
si nechat takhle mrzačit víno. 
Následovala prohlídka zámku Valtice, která se
nám moc líbila, zejména část věnovaná ochutnávce
značkových vín nejvyšších kvalit. Degustovali jsme
Rulandské Modré a někteří ještě Frankovku.
Posledních pár kilometrů do Břeclavi uběhlo velmi rychle.
Byl taky důvod ke spěchu, protože jsme netušili, kdy odsud
pojede vlak do Přerova, do kterého jsme měli v úmyslu se
"nalodit". Nepříjemnou komplikací se stala silná
rána na mostě, jejíž zvuk byl iniciován Tomovou zadní
galuskou. Pavel a já jsme pomáhali Tomovi v bleskurychlé
opravě. Honza s holkama jel na nádraží, aby zjistili čas
odjezdu. Během montáže byl zjištěn fatální problém.
Tomáš sice má náhradní duši, ale plášť je prodřený
dokola "durchem durch" a při nafukování se duše
vší silou dere na denní světlo. Není čas na filozofování
- na řadu přichází odvážné činy, izolepy a izolační
pásky. Obmotáváme rozedraný plášť na osmi místech
izolačkama dokola přes ráfek. Tento způsob opravy vypadá na
první pohled, jakože to snad ani nemůžeme myslet vážně.
Účel však světí prostředky a naším jediným cílem je
dojet na nádraží. Tom ještě musí úplně povolit zadní
brzdu, která překvapivě brání zadnímu kolu v otáčení -
aha, to kvůli těm páskám přes ráfek. I tak jsme rozhodli,
že bude lepší, když Tomáš to kolo jenom povede. Honza nám
volá mobilem, odhaduje vzdálenost nádraží na 2km a informuje
o času odjezdu vlaku. V 17:10 jsme všichni komplet před
budovou Břeclav hl.n., zakupujeme lístky a vyplňujeme
přepravní dotazníky pro kola. Vlak se hnul v 17:30, ale to už
jsme pohodlně seděli v kupé, vykecávali a pojídali, co se v
batozích našlo.
V Přerově jsme vystoupili všichni kromě Majky, která
pokračovala někam dál (co já vím, kam ten vlak vlastně
jel?). Tomáš chtěl nejdřív volat domů, aby si ho i s kolem
přijeli vyzvednout, ale nakonec to přehodnotil. Pojede prostě
a jednoduše po tom slepovaném výtvoru, dokud to vydrží. 
Poté
se od nás oddělila i Peťula a už jen v chlapské sestavě
jsme uháněli k Prostějovu. V závěrečné etapě jsme si
opět trošku zablbnuli - konstantně udržovaná 28km/h v
mírném protivětru byla sice dost vysilující, ale nyní jsme
si mohli dovolit vypotřebovat celou dobu schovávané
výkonostní rezervy. ;-) Definitivně poslední společná
zastávka v rámci Pohody'99 se uskutečnila v hospůdce v Dubu
n.M. Doma jsem se ocitnul ve 21:18, unavený, ale spokojený.
Akce Pohoda'99 byla díky přítomnosti dívek v teamu opět
něčím novým. Děvčata vylepšila jednak estetickou úroveň
našeho družstva, která se předtím pohybovala na nulové,
ne-li záporné, hodnotě. Dále pak svým vrozenějším pudem
sebezáchovy, jenž u chlapů v podstatě, přiznejme si to
otevřeně, není ... eee ... není zrovna nejsilnějším pudem,
zabraňují realizaci šílených nápadů, které by mohly v
nestřežených okamžicích vyplout na povrch a být
uskutečněny. Myslím, že například hrozil dojezd Břeclav -
Prostějov (cca 100km) na kolech, místo rozumnější vlakovou
variantou. Noclehy ve stanech jsou též zajímavou inovací,
kterou bych asi do budoucna rovněž doporučil zopakovat.
Doufám, že i Peťule s Majkou se toto putování líbilo a že
objevily krásu cykloturistiky. Na příští rok se už plány
kují, takže se těšte stejně jako my!
Konec.
