AŠ 2000
8.den (resp. čtvrtina dne), středa 26.7.
vlakem z Chebu do Olomouce - Olomouc - Nedvězí -
Bystročice - Olšany u Prostějova - Studenec - Smržice -
Prostějov
25.05 km, 20.39 km/h, time 1:13:43,
max 42.9 km/h
V noci, v 1:55 se probouzím
a zjišťuji, že stojíme na nádraží v Kolíně a nabíráme
zpoždění. K našemu vlaku dozadu přidávají další vagóny
a chlápek s kladívkem oťukává nápravy - nevím, co
přesně tím dělá, ale dělá to důkladně a všichni
ostatní zaměstnanci ČD čekají, až si to doťuká. Došel
jsem k závěru, že tento jedinec zvaný "koloťuk"
je nejdůležitější osobou na dráze vůbec, neboť on
jediný má kladívko, a tedy bez něj nikdo nedá ani ránu.
Probudil se i Honza a mimo jiné mi řekl, že jsme se během
cesty otočili, takže ty vagóny, co jsem myslel že nám
přidávají dozadu, nám ve skutečnosti přidávají dopředu
současně s novou odpočinutou lokomotivou. Wow! To jsem tedy
netušil a kdybych nebyl Honzou informován, po rozjedu by mě
zachvátil děs a hrůza - možná, že bych i v panice
vyházel všechny věci oknem a za jízdy vyskočil. ;-)
V
Kolíně získané 25 minutové zpoždění jsme si udrželi po
celý zbytek jízdy. Vstali jsme ve 3:50 a navlékli se do
šusťáků, neboť venku je poněkud zima. Pět minut po půl
páté dobržďuje vlak v Olomouci a my jsme připravení s
batožinou v rukách, jako parašutisti, k výskoku. Vše
proběhlo hladce, bágly jsme opět upevnili na nosiče a ve 4:53
vystartovali na závěrečný dojezd z Olomouce do Prostějova,
respektive do Smržic. Tam jsme o hodinu později před Pavlovým
barákem vyfotili poslední fotku a vyhlásili slavnostní
ukončení akce Aš 2000. Krátce po šesté hodině jsme se
rozloučili a rozjeli se ke svým domovům.
Doslov:
Akci považuji za úspěšnou - podařilo se nám
po vlastní ose překonat vzdálenost z Prostějova do
nejzápadnější části republiky a zažili jsme spoustu
dobrodružství. Tento výkon je o to cennější, že jsem při
plánování cesty neměl mapu s vrstevnicemi a zcela
nezáměrně vedl trasu postupně přímo přes Drahanskou
vrchovinu, Českomoravskou vrchovinu, Žďárské vrchy, Brdské
hřebeny, Křivoklátskou vrchovinu, Rakovnickou pahorkatinu a
kousek i Tepelskou vrchovinou. Díky tomu jsme si však v
úplném závěru mohli o to více vychutnat rovinatý terén
kolem SOOSu, což jistě každý ocenil.
Denní kilometrová dávka činila po rozpočtu
cca 80 km - to je tak akorát. Průměrná rychlost se nám sice
dostala do hodnot silně podprůměrných - 16.5 km/h věru není
nic moc, ovšem jednak se můžeme vymluvit na výše zmíněný
těžký profil, druhak na počasí a třeťak nebyl důvod k
závodění - byli jsme přece na dovolené. Prostě, jeli jsme
pomalu, ale důkladně.
Dále se jednoznačně ukázalo vození stanů
jako absolutní nevyhnutelnost, neboť nemít přístřeší
během deštivého počasí, jaké nás několikrát v noci
zastihlo, byli bychom takzvaně "v háji aji s
dřevákama". Během cesty jsme si osvojili nové pojmy,
jako například často užívané vzájemné přátelské
oslovení "Ty vidláku!", nebo krycí název
"brambory" pro výkaly na cestě či blízké
hnojiště. Rovněž si budeme dávat pozor na slova sodovka,
nanuk či špice a říkat raději limonáda, zmrzlina a dráty.
Navštívili jsme několik historických památek, přírodní
rezervaci, spoustu hospod, shlédli mnoho krásných měst a
míst, viděli jsme 3 medvědy, spoustu koťásek či jiného
zvířectva a nejednu pěknou servírku.
Na úplný závěr tohoto povídání bych si
dovolil parafrázovat slova klasika: "Západní pól je
dobyt! Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem,
na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!!!"
