Prostějov - Malé Hradisko - Protivanov - Boskovice -
Kunštát - Bystřice n.Perštejnem - Nové Město n.Mor. -
kemp Sykovec
107.48 km, 15.63 km/h, time
6:52:29, max 69.9 km/h
Ráno, v 6:45 jsem vystartoval k Honzovi, kde byl vyhlášen společný start letošního putování. Krátce po sedmé se před jejich domem začal pozvolna kompletovat náš odvážný team. Jediný Tomáš stále nedorazil, čehož Honza s radostí využil a zapojil nás do stěhování skříně z prvního patra do přízemí. Vlastně nevím, proč jsme to dělali - vždyť mám ještě v živé paměti, jak jsme ji před pár měsíci pracně dostávali nahoru. No nic, rozcvička nám přišla vhod. Teď je na čase chopit se bicyklů a hurá směr západ (dříve než Honzu napadne, že bychom tu skříň mohli dát zase zpátky). Tom tu stále není, ale bydlí odsud kousek, tak za ním popojedem…
Jo, všechno je v pohodě, Tomáš nás již netrpělivě čeká. Prý se s náčelníkem dohodl, že má čekat až pro něj dojedeme, což ovšem náčelník ostře odmítá a já se mu nedivím. Pokud vím, vždy a všude se říkalo "start od Honzy", rovněž tak i v oficiálních tištěných materiálech jasně figurovala tato skutečnost. Abych předešel dalším nedorozuměním, ptám se Toma na nejdůležitější záležitosti, tj. jestli má sekyrku a pumpu. Říká, že má - můžeme jet. Naše první cesta vede kousek zpátky k benzinové pumpě, kde si někteří chtějí zinicializovat vzduch v duších. Tam se rovněž ukazuje, co si Tom představuje pod pojmem "pumpa". Co je to: Vypadá to jako pumpa, má to sloužit jako pumpa, ale není to pumpa? Tomova pumpa. (Sorráč Tome, prostě jsem si tě momentálně vybral. Ale neboj, časem budu kritizovat i ostatní. Možná. ;-))
Prostějov opouštíme v 7:37. První zastávka je ve Vícově u obchůdku, protože náčelník nesnídal. Všichni ostatní, co snídali, však ze solidarity posnídají znovu. Je to od nich moc hezké, takhle se obětovat. Pak už začíná ta velká šou - první větší dokopec ze Stínavy do Protivanova. Každý si jede svým tempem, ovšem pozor, tentokráte to neznamená, že mi všichni ujedou, jako loni na Pradědu. Letos jsem co se týče fyzičky dobře připraven. Mám už od začátku sezóny zvládnuto téměř 1000 km, heč! No jo, ty aby ses neozval, náčelníku Honzo - všichni víme, že ty máš ještě víc. Ale laskavě mě nepřerušuj, když mám výjimečně možnost se něčím nehorázně chvástat.
Po
doplnění tekutin v Malém Hradisku se ocitáme na vrcholu kopce
před Protivanovem, kde se shodujeme na odvážném tvrzení, že
toto je absolutně nejvyšší místo komplet celé trasy.
Někteří z toho vyvozují zcela mylný závěr, že teď už to
bude pořád jen z kopce. Dále se mluví v tom smyslu, že
dnešní nejtěžší úsek je zvládnut - ó, přírodo, jak
krutý omyl!
Obědváme v našem tradičním a oblíbeném motorestu Zlatá
studna. Dal jsem si rizoto, ovšem ještě teď vidím velký
oválný talíř se svíčkovou s brusinkami a tuplovaným
knedlíkem, co tam někteří spořádali jako nic. Po dobrém
papání nás čekala krutá prověrka - cesta z Kunštátu
prudce nahoru a nahoru a pořád dál a dál nahoru. 
Zejména
Bob to těžce nesl (respektive vezl) a žádal o častější
pauzy, ale nikomu to nevadilo - taky jsme dostávali pořádnej
záhul a vítali příležitosti k oddechu. Kopce, kterým se
říkalo "krpály", nebraly konce a zmáhaly nás čím
dál víc. V Bystřici nad Perštejnem jsme zakoupili chleba a
začali odpočítávat každý zbývající kilometr. Nevím,
jestli to byl něčí záměr, ale zpozoroval jsem, že je Bobovi
oznamována pozitivně redukovaná kilometráž. V rámci
"milosrdné lži" bylo možné slyšet posloupnosti:
"Bobe, posledních 15km do kempu", (5km jízdy),
"posledních 12km", (5km jízdy), "už jen
10km" atd. Díky únavě a neustálým krpálům však asi
Bob nedokázal průběžně porovnávat námi udávané údaje s
realitou - a dobře dělal. Pravda je někdy krutá.
Něco jako kulturní vložka: Kousek před kempem, ve vesničce Vlachovice, která byla opět (jak jinak) na vrcholu šíleného kopce, jsme u tamní autobusové zastávky čekali na Boba. Tomáš se zeptal nějaké paní, jaká je tady nadmořská výška a ona prohlásila, že o takové blbosti ju nikdy nenapadlo přemýšlet (řekla to jinými slovy, ale v tomto významu). Zajímavá úvaha: Patří mezi základní znalosti, které by měl člověk vědět, nadmořská výška jeho bydliště? Schválně, znáte ji vy? (Jestli ne, tak si to zavčas zjistěte - třeba se příště zeptáme právě vás.)
V
19:30, silně znaveni kopcovitým terénem, jsme dorazili do
kempu Sykovec. Posledních 10km bylo fakt spíše silou vůle.
Stavíme stany, kterými letos oplýváme v hojné míře.
Každý z náčelníků má s sebou komfortní stan značky
Hannah pro 2 (až 3) osoby, Tomáš má "noru" pro 0.5
(až 1) osoby. Nic mu nepomůže, že té legraci říká stan a
tvrdí, že je to až pro dvě osoby. To snad leda že by jeden
druhého sežral, ovšem pak by měl tím spíše problémy se
implantovat dovnitř. Po dostavbě stanů přibíhá malé
koťásko, se kterým si Honza hraje a chová ho v náručí.
Když ho to přestane bavit (Honzu), pokládá tvorečka na zem a
ten jako střela hop a skok neomylně vběhl rovnou k němu do
stanu. Ostatní si z Honzy utahujeme, že má stan pro kočku.
Večeříme chleba s paštikami a vaříme polévky sáčkovky na
benzinovém vařiči, koťásko jsme ušetřili (na snídani?
;-)). Pak si ještě dáváme čajík v místním občerstvení.
Cituji deník: "Všici só nějací zvadlí, konverzace je
redukována na výroky typu UŽ SE TĚŠÍM DO HAJAN. Honza je
depresivní. Teď je 21:56."
| CYKLOSTRÁNKA |  |