ALPA'99
6.den - čtvrtek 19.8.1999 - ZLATÝ HŘEBÍK ALPY '99
S Honzou vstáváme v 5:45 hodin plni odhodlání, Pavla pak
několika složitými psychologickými metodami přivádíme
k rozhodnutí, že v 5:50 vstane též a rád.
Snídaně je připravená na 6 hodin, jak jsme si včera s
paní domácí dohodli, takže již v 6:37 odjíždíme autem (s
kolama na střeše) směr Zell am See, Brück, Fush až do
Ferleitenu, kde zastavujeme na velkém parkovišti u mýtnice.
Zde, ve výšce 1145mnm, na 14.5tém kilometru
GrossGlockner Hochalpen Strasse, vyvrcholí akce Alpa'99
bezkonkurenčně nejtěžším výjezdem všech dob.
Sundáváme
kola z auta a upevňujeme na ně báglíky se vším potřebným.
Počasí je řekl bych "oplzlé" a mlhavé, takže plni
nervozity vyčkáváme na místě až do 7:51. Startujeme a
vrháme se prudce vzhůru (doslova) do kopců přes Piffkar (1620mnm),
Hochmais (1850mnm), Hexenküche (2058mnm)
až do Edelweiss Wand (2240mnm). Cesta funguje
na principu drsného stoupání, kombinovaného očíslovanými
serpentinami s udáním nadmořské výšky. Celou dobu má tedy
chudák cyklista přesný přehled, kde teprve je a kolik
výškových metrů ho ještě čeká. Zajímavou zkušeností
během této první části výšlapu je průjezd skrz mraky. Na
startu bylo vidět pouze dolní část hor, pak jsme projeli
hustou mlhou a objevili se nad vrstvou mraků. Pro změnu tedy
nyní nebylo vidět nic směrem dolů, ale vrcholky hor ano.
Přiložená fotografie vpravo je přímo až kýčovitě
krásná.
V
Edelweiss Wandu jsme za sebou měli 11.5 km s převýšením 1100
metrů. Tam jsme udělali větší přestávku, během níž jsme
navštívili muzeum plné výchovně-naučných zařízení.
Spousta světelných tabulí, plastické mapy s blikajícími
diodami vyznačujícími jednotlivé oblasti či výskyty
různých živočichů a vzácných rostlin, a to vše pouhým
stiskem příslušného tlačítka na ovládacím panelu. Tomu
říkám vymakaná technika. Na jiném "strojku" jsme
si měřili puls: Pavel 109 (měl 131, ale nechce to přiznat),
Honza 112 a já měl 3x nezjistitelný, a pak to ukázalo 98 - to
je divné, copak mám puls z loňska?! ;-)
Pokračujeme vzhůru ve zdolávání dalších a dalších
serpentin. Projíždíme přes Fuscher Törl I (2394mnm)
- zde míjíme odbočku na Edelweissspitze (vrchol 2575mnm) - a
jedeme dál sedlem Fuscher Törl II (2428 mnm).
Následuje sjezd dolů na Fuscherlacke (2262mnm)
a opět nahoru, kde projíždíme Mittertörl tunnel (2329mnm)
a o kus dál Hochtor tunnel (2505mnm) -
nejvyšší místo celé trasy.
Navlékáme šusťáky, abychom lépe odolali studenému
větříku, co tady nahoře pofukuje. Nyní nás čekal dost
prudký sjezd dolů přes Tauerneck na Guttal, kde nás přímo
šokovala cedule udávající 1859mnm. Cestou
zpátky nás tedy bude čekat minimálně dalších 650
výškových metrů navíc, se kterými jsme tak nějak
teoreticky nepočítali. Ajajaj! Nu což, teďka se musíme zase
rvát do kopce na Palik (1950mnm). 
Jsme už dost
unavení, takže se musíme posilnit obědem. V malé hospůdce
si dáváme špagety s masem a Honza s Pavlem i pivo (já na pivo
nemám ani pomyšlení, spíš bych spal). 
Po
zaplacení 3x 95 ATS + 2x 40 ATS stoupáme dále nahoru na
Glocknerhaus I (2131mnm) a jako by toho nebylo
dost, v úplném závěru se cesta ještě více zvedne prudce
nahoru - šmarjá, copak to ještě jde? Bředíme z posledních
sil a dojíždíme do Franz-Josef Höhe (2369mnm).
Zde se kocháme pohledem na gigantický ledovec Pasterze a
v dálce horu Johannisberg (3453mnm). Bylo polojasno až spíše
oblačno - GrossGlockner a hory kolem něj měly vrcholky ukryté v
mracích a mlhovině. Když jsme dokoukali, nakoupili jsme v
tamním supermarketu pohledy a narazili si na ně památeční
razítko. Z dalšího zboží zmíním nálepku na kolo, baterky do foťáku (v kopcích jsem musel použít i energii z nich),
a malou chlupatou figurku sviště za 59.90 ATS
- kolik by asi stál živý?!
V nohách máme 35 kilometrů a 2025 výškových metrů. Teď
už se musíme "jen" nějak dostat zpátky stejnou cestou jako sem.
Začínáme
rychlým sjezdem dolů na Guttal, odkud je krásný výhled na
Heilingenblut - to je vesnice s mýtnicí z druhé strany
GrossGlockner Strasse. Nyní přišla na řadu skutečná muka:
drsný krvavý hladový vysilující úmorný zničující
výjezd 650 výškových metrů opět na Hochtor. 
V
závěru jsme dělali zastávky tak každých 300 metrů
(silničních, ne výškových) a aspoň já určitě jsem měl všeho
plné zuby (plné brýle, plné kecky)! Honza mě navíc začal
hnusně psychicky deptat svými hlasitě pronášenými
moudrostmi typu: "Já nevím jak Vám, ale mě se jede
celkem fajn. Teda ne, že by to nebyl pořádnej záhul, to je,
ale jsem úplně v pohodě." On je jinak hodný chlapec a
určitě to myslí dobře, ale i při jeho jinak velmi vysoké
inteligenci mu stále nedochází, jak mě tyhle jeho řeči,
když jsem v krizi, nesmírně serou (promiňte, za to škaredé slovo
se moc omlouvám). Na jednom z mnoha odpočívadélek potkáváme Škodu
Favorit s poznávací značkou FM. Má otevřený dekl od motoru
a je cítit smrádeček - evidentně uvařená spojka a
připálené brzdy. Prohazujeme pár přátelských slov a dereme
se, jak jinak, zase nahoru. 
Při
dalších pauzách už jen prudce zastavuju (to není problém),
skláním hlavu nad řidítka a v transu do ztracena šeptám:
"Ty brďo, ty brďo, ty brďo..." Vyjadřuji tím velmi
výstižně, že již nemám slov, kterými bych popsal, jaká je
to dřina se vůbec udržet na kole. Honza to později komentuje
slovy "Áááá, ty už zase tybrďuješ?!". Pozvolna
se situace zklidňuje a zvykám si, že jedu jen silou vůle.
Nosným principem tohoto typu pohonu je podívat se nahoru do
svahu na cestu co vede o 1 serpentinu dál a říci si: "To
je teda pořádná výška. Zajímalo by mě, jestli se tam
ještě doklepu, nebo chcípnu dřív." Pak šlapete,
v myšlenkách probíráte všecky své příbuzné, známé, kamarády
a kamarádky a zvažujete,
komu co odkázat. No a když se pak najednou ocitnete na tom
vyhlídnutém místě, máte velkou radost (dneska už jsem to
ani nečekal!) a pokračujete stejným způsobem dál. 
Aby
se hlava nezabývala depresí z toho, že tělo neposlouchá
její povely, je též možno zaměstnat ji propočítáváním
převodových poměrů podle zubů a seřazováním výsledků do
vzestupné posloupnosti - to je celkem osvědčená činnost.
28:11, 28:13, 28:15, 38:13, 38:15, atd. - spousta krásných
výpočtů, které vydrží na dlouhé minuty, přitom výsledky
průběžně zapomínáte a díky tomu můžete začínat stále
znovu a znovu.
Nahoře na Fuscher
Törlu se nám vracejí všechny síly, neboť víme, že odteď
až k autu nemusíme ani šlápnout. Jenom Pavel má malou
hladovou krizi, takže vytahuju čokoládové oplatky a dělím
se s ním. Když to Honza viděl, dostal hladovou krizi též,
simulant. Ale co, oplatků je dost pro všechny a není důvod
skrblit. Závěrečný sjezd je vážně naprosto labůžový,
i když v serpentinách dostávají brzdy pořádně zabrat.
Znovu jsme projeli skrz mlhovinovou vrstvu mraků a ocitli se
těsně pod nimi. Otevřel se nám tedy pro změnu opět pohled
do údolí, což jsme si museli vyfotit. Z prudkých svahů lze
pozorovat spoustu spojujících se horských potůčků a naproti
jsme též zahlédli stádečko oveček. Prostě přírodní
idylka, co vám mám povídat. Mít to jen kousek blíž od
baráku (z Prostějova), tak sem jezdím v jednom kuse.
Před jednou z nejspodnějších serpentin ostře zářila
oranžová cedule s výstražným nápisem "Brzdy v
pořádku?" v 6ti jazycích. Honza to komentoval černým humorem:
"No když jsem dojel až sem a čtu to, tak asi jo." Je
fakt, že kdyby brzdy v libovolném ze 180 stupňových obratů
vysadily, nebyl by to příliš veselý let vzduchem. 
Lehli jsme si na kamennou zídku a Pavel nás
vyblejsknul. Není to moc vidět, ale máme na sobě navlečeny
všechny dostupné svetry, bundy, šály, čepice a rukavice.
Rychlost při sjezdu dolů se totiž i s vydatným
dobržďováním stále pohybovala kolem 50 km/h - a to v
místních vysokohorských podmínkách už docela festovně
chladí.
HURÁ,
DOKÁZALI JSME TO! Dole ve Ferleitenu, sotva jsme dali kola na
auto, začalo poprchávat. Vyšlo nám to akorát (i když
vlastně tam nahoře nad mrakama by to bylo asi v pohodě ;-)).
Cestou zpátky autem se stavujeme v Zell am See, a tam v Bille
kupujeme opět nějakou odrůdu trpasličího chleba (oni tady
pořádnej chleba upéct neumějí), gumové bulky a kremžskou
hořčici v tubě jako pro kosmonauty - hmm, ještě jsem
neslyšel, že by si kosmonauti dělali někde na palubě
orbitální stanice táborák a opékali buřtíky. Pavel si
mezitím vypisuje pohledy na střeše auta a na Honzovo
pokárání se brání slovy: "A kde jinde si to asi tak
mám psát?". Texty všech pozdravů lze navždy číst
vyryté v zeleném laku a dále jsou pozorovatelné 3 prohlubně
po lepení 3 známek. V Uttendorfu jsme Pavlovi přibrzdili
u tamní pošty, aby mohl pracně sepsané čumkarty vhodit do
odpadkového koše, kterýžto shodou okolností vypadal velmi
vzdáleně skoro jako poštovní schránka. 
Na
pokoj jsme dorazili v 19:15, pak rychle do sprchy, najíst,
napít a do pelechu.
O náročnosti dnešní trasy nejlépe svědčí tiché i
hlasité sténání nás všech ležících na postelích. Ale smějem se
a děláme si z toho legraci, takže je to ještě dobrý.
Například Honzu jen při diktování čísel z mapy pro můj
zápis do deníku 3x chytla křeč do nohou. Nejdřív do levé,
a když se chtěl rychle přetočit na druhý bok, tak do pravé
a následně do obou. Pavel prý cítí jak mu "přeskakují
šlachy" (Eh?) a ujišťuje se hmatem, že má uvnitř nohy
kost - ale kecá, nemá ji tam - je přece had. A co já? Já
bolesti nemám - nohy prostě necítím a je po problému.
Usínáme kolem 21 hodiny tvrdým zaslouženým spánkem s pocitem
dobře vykonané práce. ;-)
Stálo to rozhodně za to! Skvělý! Prostě paráda! Dík Honzo za ten nápad
i za prosazení jeho realizace.
Statistika:
Celkem 70.68 km, průměr 11.73
km/h, čas jízdy 6:01:24, max 70.4
km/h, převýšení 2836 výškových metrů.
Poznámka: Pavel s Honzou měli průměr o něco lepší a čas
kratší, protože jeli rychleji, a pak na mě vždycky čekali.
Z počátku jsem udržoval 8 až 7 km/h, převážnou část
stoupání 6 km/h a v nejtěžších místech (16%) na
zpáteční cestě 5 km/h.
PŘEDCHOZÍ
DEN - HLAVNÍ STRÁNKA - DALŠÍ DEN
