ALPA'99
2.den - neděle 15.8.1999 - AKLIMATIZACE

V noci ze snu slyším zvony - tento druh halucinací mám poprvé, takže jsem trochu znepokojen. Pak se ale ukáže skutečný zdroj zvonění, jsou to krávy. Nevím, co ty chuděrky lidem tak ošklivého provedly, protože zvon na krku je dost drsná pomsta. Tím pádem pak ale chápu odvetu v podobě cinkání od velmi brzkého rána (cca od 4 hodin).

Vstáváme v 6:45 a v 7:05 jdeme na snídani. První snídaně je svým způsobem výjimečná, protože čekáme, co vlastně bude. Nejdřív jsme tázáni, co chceme k pití. Honza žádá o mléko, já s Pavlem si dáváme též mléko, ovšem teplé. Dále prosíme o 2 ks pečiva navíc. Na stole je tedy toto: 9ks pečivo (křupavoučké velké bulky), talířek s 6-ti kolečky salámu, 3 kousky plátkového sýra, 3 krabičky džemu, 3 malé talířečky s 2 kvádříčky másla, a již zmiňované mléko ve třech malých keramických konévkách. Vypadá to opravdu pěkně a je to i vydatné. Možná jen tak pro zajímavost přidám k dobru jedno z témat u snídaně (nevím už přesně kdo co říkal, takže nahrazuji jména krycími písmeny A, B a C ;-)):
A: "Hmm.. To mlíko je fakt dobrý."
B: "A to naše teplý je ještě lepší."
C: "Jo, je. Akorát má takovou zvláštní zajímavou chuť."
B: "No, fakt."
A: "To je jasný, vždyť je to čerstvý mlíko přímo od místních krav, ne ty odstředěný břečky s vodou, co prodávaj v obchodech. Tohle je skutečný poctivý mlíko."
C: "Ale já tam cítím ještě něco netypickýho, ale nerozeznám, co to je."
B: "Fakt. Že by do toho přece jen ještě něco přidávali? Taková zvláštní chuť..."
A: "Hmm... (pije, pomalu vychutnává, přivírá oči, a pak vítězoslavně praví) ... Jo, kravinec! Asi jim do toho spad kravinec."
A,B,C: " (smích) "

Po snídani chystáme věci na první AKLIMATIZAČNÍ cyklovýlet, sundáváme kola ze střechy auta a v 8:40 vyrážíme. Začátek trasy je asi kilometříkový prudký sjezd od penziónku na hlavní cestu. Tam si Honza vzpomněl, že nechal v autě foťák, takže se pro něho vrací. Asi po deseti minutách přijíždí a vypadá dost zchváceně - hnal se. A to teprve začínáme - jsme v 750mnm. Cesta vede stále do kopce, později prudčeji do kopce a nakonec přechází v serpentinky. Je to docela záběr, ale PARÁDA. Okolní příroda je prostě fantastická - všude jsou monstroózní kopce, lesy, louky s ostře zelenou trávou na nichž se pasou krávy (pozor! reklama lže, ani jedna z nich není fialová - nebo možná budou ve vyšších oblastech??) a čistý horský vzduch. Také je zajímavé to zvláštní absolutní ticho, v němž se rozléhá jen cinkání kravských zvonečků - pozor, nemyslete si, že je to nějaké plechové rachocení - jsou to opravdu čisté vysoké tóny poctivých zvonečků.

Kolem 10 hodiny jsme v Enzinger Bodenu (1540mnm), kde se nachází dolní stanice lanovky. Odtud jsme původně měli jít drsnou pěší tůru nahoru na hráz dolního jezera Tauernmoossee. Po zhlédnutí místní tabulové mapy však přichází Honza s návrhem na změnu plánu - vede tam kromě pěší turistické cesty i nějaká cesta, která by snad při troše fantazie byla zdolatelná na kolech. Cože??? To jako doopravdy? Ano, vyhrává chlapská nezdolná touha "dokázat si něco" a vracíme se kousek níž, odkud vede nenápadná odbočka 30 stupňů nahoru na úzkou omšele asfaltovou cestu. ;-)

Hned za první serpentinou je však zamčená závora a velká cedule zákaz vjezdu. Řeklo by se "závora se objede", ale jednak bychom se neradi dostali do problémů se zákonem, druhak není kudy. Nechápete? Asi jste zapomněli, kde se nacházíme, nebo si to neumíte představit. Vpravo, hned vedle závory, je horská stěna a vlevo je kolmý sráz dolů. Dalo by se to podlézt, to ano, ale je to takové divné - Když si dali tak záležet, aby tam nikdo nemohl vjet, asi mají důvod. Z filozofických úvah nás vytrhuje terénní gazík, kterým přijíždí nějaký "horský hajný" i se psem na zadním sedadle. Odemyká závoru, čehož využíváme a ptáme se, zda tam můžeme jet. On se na chvilku zamyslel, pak si nás postupně pohledem změřil jednoho po druhém včetně našich kol, nahodil úsměv typu "na to nemáte" a vlídně odvětil "no prosím, jak je libo". Pak se však zakabonil a důrazně několikrát zopakoval "Ale dávejte pozor a buďte opatrní!!!" Mno, to se máme na co těšit. (Celý rozhovor samozřejmě probíhal v nějaké cizí řeči, ale neptejte se mě v jaké - německy neumím.)

Za další serpentinou čekalo překvapení. Cesta mizela ve vykutaném černém tunelu a přes vjezd do něj stékal malý vodopádek. Voda se dole tříštila o hladinu velké louže a z ní přetékala na všechny strany. EEEhhh??? Jako dítě si pamatuju pohádku "Alibaba a 40 loupežníků" a u vchodu do čarovné jeskyně (Sezame otevři se) to vypadalo taky tak. Plni odhodlání jsme sprškou projeli a ocitli se uvnitř. Náš zrak, z venku přejasený ostrým světlem, detekuje jen malý nenápadný světélkující útvar někde tam daleko vepředu - to bude snad výjezd na druhé straně - jinak absolutní černočerná tma, že by se dala krájet. Jedeme směrem za světlem. Podle lehce čvachtavých zvuků hádám, že dole pod koly je asi trošku blátíčko. Mám strach, abychom do něčeho nevjeli. Asi po 100 metrech vyjíždíme ven, opět skrz vodní sprchu. Teda dost dobrý!!!

A nastal čas, kdy se příroda zeptala, co jsme dělali na jaře a v létě - tedy jak to bylo s naším tréninkem. Sada serpentin, každá s cedulí "Kehre XX" (za XX si dosaďte inkrementující se číslo) a s údajem nadmořské výšky (též pouze vzestupná řada), si ukusovala z našich sil pořádné porce. Četnost zastávek s nefalšovaným lapáním po dechu se též zvyšovala a srdeční tep také stále stoupal, až byl téměř slyšitelný v podobě proklatě hlubokého tónu. 12% stoupání? Pche, to je proti tomuhle rovina. Máme zařazen převod 1:1 a máme co dělat, abychom udrželi balanc. Během odpočívek se kocháme výhledem do údolí, zatím co organismus se zoufale snaží přetvořit jakékoliv vstupní zdroje v použitelnou energii. Ze vstupních zdrojů namátkou zmíním: Tatranky, voda, čerstvý vzduch, denní světlo, atd. (vysvětlivky: atd. = dál už nic).

Konečně se ocitáme pod vrcholem Röttenkögel (2165mnm) - my však parkujeme o 15 výškových metrů níže (2150mnm), neboť vrcholek je skalnatý a vynést kola na zádech bychom už nyní nezvládli. (Tedy to se ví že zvládli, ale otázka zní "proč?" a za jakou cenu. ;-)) Okolní rostlinstvo se omezuje jen na nízkou trávu, maximálně malé keříčky, jinak kamení. Výhled na Tauernmoossee, největší jezero soustavy vodních elektráren Weisssee, je však omezen mlhou, která se nepříjemně rychle rozlézá všude kolem. Sjíždíme po klikaté a kamenité cestě asi 100 výškových metrů dolů k jezeru a po hrázi (měří přesně 1km) na druhou stranu k památníku (tam jsme v 13:30). Voda má tajuplný modrozelený nádech - moc pěkné. Daleko méně pěkné jsou mraky, které se vyvalily zespoda přes hráz. Rázem je všude totální mlha, zima asi 8 st.C a pokrápí. Rychle navlékáme košile, svetry, šusťáky, šály, rukavice a vydáváme se na zpáteční cestu. Opětovný přejezd hráze je už celkem rodeo, protože fučí prudký boční vítr a přes mlhu je vidět jen tak 10 metrů. To způsobuje, že si musíte obezřetně hlídat zábradlí tak, aby s vámi vítr o něj nebacil. Představu, že byste přes zábradlí nějakým nedopatřením přepadli nemíním vůbec rozvádět.

V kuchařkách se často píše: "... a za stálého míchání..." - to by se dalo volně parafrázovat: "A za stálého brždění" sjíždíme zpátky k dolní stanici lanovky. Opouštíme myšlenky na stravu z konzerv (aúúú, proč jsme je táhli nahoru?!) a jdeme do hospůdky na oběd. Z nabídky to vyhrává 3x "Wienerschnitzel mit pommersfrites" (Vídeňský řízek s hranolkama). Za pouhých 3x 89ATS je to opravdu pěkná porce. V 15:05 následuje sjezd (opět dolů - překvapivě), ale to už za celkem festovného deštíčku. Dojíždíme mokří a v 15:40 schováváme kola. Na pokoji pak rozkládáme mokré věci a po nekonečně příjemné teplé sprše - navrhoval jsem odměnit vynálezce sprchy a teplé vody Nobelovou cenou - uleháme v 16 hodin do postýlek. Vyčerpání se zaslouží o to, že do 10 minut usínáme. Večer po 20 hodině vstáváme na večeři z vlastních zásob - chleba s máslem, paštikou a sýrem. Potom nás ještě Pavel dobrovolně (tj. pod nátlakem) krmí lískovými oříšky jako veveráky. Zbytek dne, až do 00:42, jsem trávil četbou knihy Stopařův průvodce po galaxii.

Dodatek: Honza neví, co je to "aklimatizace". Pokud takto náročné výjezdy, jako byl ten dnešní, nazývá AKLIMATIZACÍ, doporučoval bych propříště zařazovat AKLIMATIZACI až nakonec, teprve až si pořádně zvyknem na okolní prostředí, vzduch, vysokou zátěž atd.

Statistika:
Nahoru: 25.5 km, průměr 9.8 km/h, převýšení 1500 m
Celkem: 50.1 km, průměr 13.54 km/h, čas 3:41:39, max 64.4 km/h

PŘEDCHOZÍ DEN  -  HLAVNÍ STRÁNKA  -  DALŠÍ DEN

CYKLOSTRÁNKA