7. pátek 1.8.97
Žel.st. Hoštice u Volyně 6:21 - Třebíč 20:54
Žel.st. Hoštice u Volyně - Hoštice - Milejovice - Paračov - Cehnice - Vodňany - Pištín - Zliv - Hluboká n.Vltavou (prohlídka zámku, oběd) - Hrdějovice - Hůry - Lišov - Třeboň - Stráž n.Nežárkou - Jindřichův Hradec - Otín - Blažejov - Vlčice - Strmilov (!) - Studená - Telč - Stará Říše - Štěměchy - Červená Hospoda - Třebíč (vlakové nádraží). 184.3 km

Pátek, blázni mají svátek

Hluboká n.Vltavou ... ujeto tento den již celkem zhruba 50 km.
K zámku vede velmi velmi velmi ostře stoupající asfaltová cesta. Je určena v podstatě pouze pro pěší - a i ti mají co dělat, aby se po ní pozvolna vyškrábali nahoru. Nahlas odfukují a i když je to jen cca 250 metrů, trvá jim to nejmíň 5 minut, protože to převýšení odhaduju tak na 80 metrů (tj. zhruba na 3 metrech cesty 1 výškový metr). A to je něco pro nás a naše Authory - zařadíme převod 1:1 - a jedeme i s plnou polní nahoru. Je to ale zatím největší drsňárna, co jsme zažili, a dává nám to dost zabrat. Lidé na nás užasle hledí a ztrácejí poslední zbytky svých pěšáckých sil. My tímto machrovským počinem naopak síly získáváme a do 3 minut jsme nahoře. Po prohlídce zámku sjíždíme dolů do města (chudáčci brzdy) a dáváme si dobrý oběd v restauraci Na růžku. Přečkáváme krátký deštík a pokračujeme směrem na východ. Chceme dojet kam až to půjde - cílové místo určeno není.

Třeboň ... celkem zhruba 75 km.

Jindřichův Hradec ... celkem zhruba 100 km.

Telč ... celkem zhruba 140 km.
Zastavili jsme a následovala válečná porada. Nemůžeme stále najít žádné solidní místo k přenocování, počasí se ochladilo a vypadá možná i na déšť - to není vůbec dobré. Objevuje se návrh jet odsud dál vlakem, ale následující rozvaha ukazuje samé nepříjemnosti. Dá se totiž jet jen směrem na Jihlavu, kam bychom se dostali až pozdě večer a vlak dál na Brno pojede kdo ví kdy. Někteří členové výpravy jsou navíc tak silně unaveni, že nedokáží o ničem rozumně diskutovat a stále jen zcela nelogicky, jakoby pod vlivem drog, opakují "Jedeme dál, jedeme dál!". No tak tedy jedeme dál.

Třebíč ... celkem už máme dnes najeto přesně 184.3 km !!!

Zastavujeme před budovou hlavního vlakového nádraží v Třebíči a probíráme další postup. Plánujeme přespat v čekárně a zítra to dorazit až do Prostějova. Není to vůbec nereálné, vždyť Třebíč - Prostějov může být nanejvýš nějakých 130 km, což je proti dnešku v podstatě leháro. Zabíráme čekárnu a pěkně v teplíčku podřimujeme. Pak to přišlo! "22:00 - Zavíráme! Opusťte budovu! Zavíráme!". Ne, to nemůže myslet vážně. Přece nás nevyžene do té zimy venku. Snažíme se vyjednávat a blafujeme: "Víte, my chceme jet vlakem 3:23 do Brna a nemáme kde jinde počkat. Děkujeme Vám moc, že nás tady necháte." A přišla očekávaná odpověď (typická fráze): "Nemáte zač, pánové, neboť já Vás tady nenechám. Opusťte budovu! Je mi líto." Cože? Tohle má být ta očekávaná odpověď? Přece jsme lidi, ne? "Ne! Je mi líto, opusťte budovu. Nashledanou!" Vytlačujeme kola na nástupiště s výrazem Alenky v říši divů. On nás fakt vyhnal?! Bez mrknutí oka, bez slzy soucitu. Tak a co teď? Na peróně je teda pořádná kosa (zima) a my jsme jen tak nalehko a pěkně rozehřátí z teplíčka uvnitř. Asi 5 minut se dostáváme ze šoku. Teprve pak, v zájmu sebezáchovy, na sebe navlékáme všechno co skrývá obsah báglů (kromě jídla), neboť spacáky zde nelze rozprostřít. Např. v mém případě to bylo: podkolenky, ponožky, druhé ponožky, boty, tepláky, elasťáky, bermudy, kalhoty, šusťáky, tílko, triko, košile, mikina, šusťákovka. Nazývá se to 4-5-5-vrstvová architektura. Hlava zůstala nekrytá - čepici jsem s sebou neměl. No, na to, kolik toho máme na sobě, je nám teda pořád frišno (zima). Klepeme se a rozpačitě se díváme jeden na druhého, druhý na třetího a třetí na prvního.

Vedoucí stanice k nám jde. Hurá! Přece jen je to dobrý člověk a pustí nás zpátky. Místo toho však říká: "Tenhle vagón pojede ráno 3:23 do toho Brna, tak si tam můžete vlézt už teď." Chvilku váháme, ale venkovní zimota rozhoduje a nakládáme kola i sebe do samostatně stojícího vagonu. Jeho útroby však vytopeny nejsou, takže jsme si moc nepomohli. Během noci se asi každou půlhodinu budím zimou - prostě drsná pohoda! Před půl čtvrtou se vlak rozjíždí. Tím pádem si zkrátíme cestu asi o 60 km. Není to ale žádná ostuda ani podvod, protože tohle byla opravdu nouzová situace. Ráno v pět jsme v Brně a v bufáči si dáváme snídani. Tohle byla těžká noc po těžkém včerejším dni. Nejlíp to vystihuje rčení: "Co nezabíjí, posiluje!" O hodinu později vyrážíme na závěrečnou etapu JÍZDY 97.