Jízda 97

6. čtvrtek 31.7.97
Velká Turná 8:06 - Žel.st. Hoštice u Volyně 19:00
Velká Turná (kempink Milavy) - Blatná (prohlídka zámku) - Blatenka - Záboří - Komušín - Horažďovice (oběd, ZÁPADOČESKÝ KRAJ! ..nejzápadnější místo naší cesty) - Střelské Hoštice - Katovice Strakonice - Žel.st. Hoštice u Volyně. 62.1 km

taky Zámek Blatná
Zámek Blatná.

Fotka vlevo zachycuje pohled jihozápadním směrem na Šumavu. Vpravo můžete spatřit ceduli "Okres Klatovy", čímž je stvrzen náš pobyt v Západočeském kraji. Ten den jsme obědvali v Horažďovicích. V polední pauze jsem začal psát druhou sérii pohledů. Nechápu, co se zdá Honzovi tak strašné na tom, když někdo (já) vypisuje 5 pohledů téměř hodinu. No dobře, tak něco málo přes hodinu. Rozhodl jsem se totiž, že se nesnížím k tomu, aby všech pět lidí dostalo ode mě úplně stejný pohled se shodným textem. Uznejte sami, že vypsat 5x celou dosavadní trasu i s kilometráží a přitom vybírat pokaždé jinou sérii měst a žertovných poznámek je těžký kombinační úkol. Může být vlasně rád, že jsem to stihnul tak rychle. A to mě navíc pravidelně po 10 minutách vyváděl z koncentrace hloupými dotazy "Už to máš?", "Tož co, hotovo?", "Jedeme, ne?", "Co tam furt píšeš? Paměti?". Postupně přešel z dotazů na příkazy "Stačilo. Konči! Jedem!!". Tak jsem zhasnul baterku, protože mezitím se poněkud setmělo, a odeslal pohledy jen tak narychlo načmárané. Všem adresátům se omlouvám - vyřiďte si to s Honzou!

Žel.st. Hoštice u Volyně

Připomíná Vám název této vlakové zastávky něco? Né? A co takhle: "Nezastavujeme, máme zpoždění... Já Vám přibrzím a můžete si vyskočit...". Jde o citát z filmu Slunce, seno, jahody, který se natáčel mimo jiné i přímo tady na této stanici. A my jsme se rozhodli, že právě tady přenocujeme - přímo v plechové boudě zastávky. Obloha byla totiž silně zamračená a nechtěli jsme riskovat noční koupel. Bouda měla rozměry tak 4x2 metry s otevřenou přední stranou, takže jsme se uložili směrem hlavama ven, abychom měli výhled a přísun čerstvého vzduchu. Z počátaku jsme se obávali, že vlakvedoucí zastavujícího vláčku bude mít nějaké výhrady k našemu obsazení majetku ČD, ale film byl opravdu podle skutečnosti a vláček pouze přibržďoval.

Nyní zdánlivě trochu odběhnu od tématu: Vždycky když jsme někde uléhali pod širák, našli jsme před tím stanoviště, které bude použito v případě náhlého nočního deště. Takový záchranný bod - autobusovou zastávku, nějaký přístřešek atp. Před dvěma dny jsme to prvně porušili a s deštěm nepočítali. Někdo se zeptal, co teda budeme kdyžtak dělat. V žertu mu bylo odpovězeno: "No.... budeme volat: Pomoc pomoc pomoc, pomoc. Pomoc pomoc pomoc, pomoc." (nutno si představit, že jde o úryvek z pohádky Byl jednou jeden král, přesněji o zpívané volání o pomoc princezny Zpěvanky, když se v zahradě objevil medvěd). Bylo to legrační a zasmáli jsme se tomu.

Když jsme usínali, obloha již byla zatažená a od západu foukal silný vítr. Pochvalovali jsme si rozhodnutí usídlit se v tomto, i když relativně otevřeném, přístřeší. O několik hodin později... Probouzí nás hučení větru a mlácení deště. Ale jak je možné, že mám mokrý obličej. Ne, to není pot - opravdu mi prší přímo do tváře. Silný boční vítr totiž zapříčiňuje spád vody pod úhlem 30 stupňů, takže horní polovina spacáků je absolutně nechráněná. Skrčil jsem se co nejníž a s hrůzou pozoroval, jak se po karimatce rozlévá voda. Snažím se ji rukama odhrnovat, ale moc to nejde. Vůbec to nejde. Ostatní jsou taky vzhůru. "Chlapi. To je hrozný, jsem celej mokrej, chce se mi spát.. Co budeme dělat?... Pomoc pomoc pomoc, pomoc... Pomoc pomoc pomoc, pomoc...", zpíváno sborově rozespalými kňouravými žalostnými hlásky. Vzdávám to a uléhám na tuto vodní postel. Jsem tak unavený, že je mi už vlastně všechno jedno a opět usínám.

Ráno. Bob ještě spí a já se chraptivým hlasem bavím s Honzou: "Já Ti měl Honzo takovej debilní sen. Že strašně pršelo a vítr to foukal rovnou na nás. Byli jsme celí mokří a volali jsme: Pomoc pomoc pomoc, pomoc. Pomoc pomoc pomoc, pomoc." Honza se zasmál... Já jsem se zasmál... Zachechtali jsme se... Rozřechtali jsme se... Vybuchl jsem smíchy a Honza hned taky... Společný záchvat smíchu... A další salva... Válíme se po mokrých karimatkách v mokrých spacácích v křečích smíchu asi 10 minut... Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme blázni (a měl by pravdu). Takhle se smát tomu nočnímu hrůznému zážitku normální člověk nedokáže. Hlavně že byla sranda! :-)