PRADĚD'99 - nebudem blbnout

(Víte co předcházelo?!)

Kdy: Čtvrtek 17.6.1999
Odkud: Prostějov 4:53 (od našeho)
Kam: Praděd a zpět (Prostějov 19:03)
Trasa: Prostějov - Smržice - Senice na Hané - Litovel - Uničov - Dlouhá Loučka - Rýmařov - M. Morávka - Praděd (1492mnm) - a stejnou cestou zpět
Ujeto: 184.23 km

Ráno, v 3:51, mě budí budík. Rozespale se rozhlížím po okolí postele a přemýšlím, jestli je dneska ten vhodný den pro Praděd. Ano, datum souhlasí, opravdu, už se nedá nic dělat, musím vstát a nachystat se. Provádím ranní hygienickou očistu a následně důkladnou patláž (tj. odborný termín pro nátěr) opalovacím krémem s fucktorem [čti: faktorem] 12. Ne, že bych dneska očekával takovej pařák, ale jednak při natírání provádím i masáž ochablého svalstva a dále si tím navozuji pocity z dávných časů, kdy jsem byl borec (blázen), co na Praděd startoval s dravým odhodláním a drzým úsměvem na rtech. Momentálně se však cítím spíše na návrat pod peřinu a s tím se musí něco udělat. Ano, už to mám: bojový pokřik! Ještě jsem to nikdy předtím netestoval, ale nedá se tím snad nic pokazit. Sedím na posteli a potichu (přece jen je čtvrtek 4 hodiny ráno) vykřikuji: "Jo! Praděd! Jedem na Praděd! Zvládnem to! Jo! Jo! Jo!". Křik dozněl. Chvilka ticha. Jako bych čekal, že se ke mně někdo přidá a vyburcuje mě zvednout se z pelechu. 4:15 - promlouvám sám k sobě monologem: "Co naplat, ať už se ti to líbí nebo ne, vstávej - prostě jedeš na Praděd."

Před Pavlovým domem jsem byl o 3 minuty dříve a aniž jsem musel užít zvonku, Pavel vychází i s kolem a dolaďuje poslední drobnosti. Například odstraňuje přídavnou láhev s vodou aby snížil hmotnost na minimum. Přijíždí Honza a doporučuje vzít s sebou šusťáky. Já je vezu v batůžku taky - ani to však Pavlíka nepřesvědčuje a v rámci právě probíhající akce "ani deko navíc" tuto alternativu odmítá.

Na křižovatce v Drahanovicích opravdu čeká Dundee. Je to tady, vyjíždíme směr Litovel. Cestou se nic zvláštního neděje. Všichni jsou až na chvilkové výjimky více méně zamlklí a šetří si síly. S Honzou upozorňujeme ostatní na různá zajímavá památná místa: "tady jsme loni leželi na chodníku a chcípali, tady Honzovi spadlo kolo, tady jsme dávali prolívačku v totálně zbědovaném stavu" a tak podobně - prostě jsme se snažili navodit v týmu pocit pohody, jistoty a bezpečí.

Jinak mi utkvělo v paměti hlavně pár kilometrů silnice mezi vesnicemi Horní Sukolom a Dolní totéž (Sukolom), které byly sypány kamením a byly tam vyjeté jen dvě úzké kolejnice nekamenitého prostoru. Časem zde snad bude nový kvalitní asfaltový povrch, což je chvályhodný záměr, ale mohli to už mít hotové, ne?!

První drsný stoupák u Ondřejova před Rýmařovem prověřil naše vysokohorské ambice. Zcela nepřekvapivě se ukázalo, že mi to dnes nějak nejede, pročež jsem se držel několik desítek metrů za koncem pelotonu. Tiše jsem zvažoval, zda mám nepozorovaně odbočit do lesa, tam se skrýt a vyčkat, až tudy ti tři pojedou zpátky. Honza si však mých myšlenek asi všiml (to bylo tak vidět?) a obětavě jel pomalu se mnou. No jo, je to zkostnatělý dobrák (rozuměj: dobrák od kosti) a dobře ví, že jen já vezu nářadí a jeho pumpu.

V Rýmařově u tradičního (jako loni) obchůdku jsme udělali zhruba půlhodinovou svačinovou zastávku. Měl jsem už pořádný hlad, a tak jsem se pohostil 5 rohlíky, velkou paštikou a banánky v čokoládě. K doplnění tekutin jsem užil 0.8l vody z bakelitu a zbytkem 0.7 dolil cykloflašku. Byla to perlivá verze, takže jsem musel nechat otevřený špuntík a při jízdě jsem pak pozoroval odfrkující gejzírek.

Nebudu to natahovat - ani nevím jak se to stalo, ale najednou (cca 10:15) jsme se již přiblížili ke Hvězdě. Někteří z nás z toho byli v takovém deliriu, že začali nahlas zpívat písničku "Hvězdu na čele máš...", což jiní suchaři nesli těžce a styděli za ně (že, Honzo ;-)). Dundee nás pak začal uklidňovat, že si to tady přesně pamatuje a že za touhle zatáčkou doprava už tam budem ... "Ehm, nebo nééé?? Aha, jo, za touhle, za touhle už zcela určitě. Taky ne?! Jak je to možné...". Po 7 zatáčce se nad ním okolní lesík smiloval a konečně "vyvrhl" Hvězdu. U cesty, co odtud vede nahoru na Praděd, se tyčí značka 14%, neklamný důkaz toho co nás teď čeká. Domlouváme se na (tik)taktice, že si každý pojede svým vlastním tempem a nahoře se sejdem - vlastně sjedem!!! Přichází na řadu loučení a potřásání si okončetinami - je to velmi dojemné. Co jsem ovšem nečekal, bylo, že ti tři mi opravdu hned od začátku začali ujíždět. Říkal jsem si, že se přece nenechám vyprovokovat, natož tak uštvat, a udržuji si svých 8km/h. Moji milí kamarádi se ale i nadále zvolna vzdalují a vzdalují. Grrr... Oni to snad vzali s tím "vlastním tempem" vážně? Nasadili přitom ďábelských 8.5 až 9 km/h - a děti, to se přece nedělá. Dobře, pojedu si sám! Pomyslně se držím Dundeeho, jehož zadní odrazku sem tam spatřuji v dálce před sebou. Kromě nás po cestě jdou pěší turisté - zejména malé děti, které neopomínají předjíždějícího cyklistu počastovat nějakou nejapnou poznámkou typu: "šlapu, šlapu" nebo: "makám, nahoru je to ještě 30 kilometrů" (tenhle hošánek byl obzvlášť vtipnej). Někteří dokonce i hlasitě povzbuzovali "levá, pravá, ráz, dva, ráz, dva...", škoda, že naprosto mimo můj skutečný rytmus, to je pak houby pomoc. Na Ovčárnu, kde byla domluvena pauza, jsem dojížděl už "jen" 7km/h - nějak mi protestovaly nohy. Okamžitě po dojezdu jsem musel důrazně napomenout ostatní: "Hej! Co to jako mělo bejt?! Když jsem dole říkal, že si pojedem každej svým tempem, tak jsem tím nemyslel, že mi ujedete a já se budu dřít sám a poslední!". Honza, místo aby se styděl, zcela ignoroval můj zubožený uhnaný stav a radostně plácal, jak se mu jede krásně a jak je naprosto v pohodičce - to už je takový jeho zvyk, deptat zchvácené kamarády. Chtěl jsem po něm něco hodit, ale k takovému činu bych musel vydat nemalé množství kinetické energie, kteréžto se mi nedostávalo. Jo a ještě detail - už tady, na Ovčárně, jsme stáli obklopeni hustou mlhou. Pavel tím pádem přišel o úchvatný pohled na Praděd, který z tohoto místa vypadá moc pěkně.

Dojezd zbytku stoupání byl už celkem v pohodě, akorát že bylo vidět tak 10 metrů kolem kola a všude dál bílo. Nahoře jsme v 11:32 - je tu celkem zima, asi 14 stupňů, mlha a pár desítek turistů. Zašli jsme dovnitř, abychom se posilnili teplou gulášovou polévkou, místo které si někteří závisláci dali raděj studené pivo (to já bych tedy nemohl). Nahoru na vyhlídku nepojedem (výtahem), protože tam dle informace dobrotivé obsluhy je vidět to samé jako odsud - tj. nic. Mlha je hustá a dohled maximálně nějakých 50 až 100 metrů. Honza vytáčí na mobilu JirkaSovo číslo a vnucuje mi přístroj, abych do něj něco říkal. Nu dobrá: "...je tu krásně, perfektně jasno, vedro, slunce paří jako blázen..." - doufám, že JirkaS neslyšel ten výbuch smíchu okolních procházejících turistů. Ne, přátelé, takhle si léto rozhodně nepředstavuju.

Vrchol opouštíme ve 12:45. Cesta dolů je velmi rychlá a na Hvězdě chceme dát oběd. Po pečlivém uzamčení všech kol u dveří zjišťujeme, že je zavřeno. Postupně popojíždíme od hospody k hospodě a všude je to variace na téma "lidi co jezdí ve čtvrtek na Praděd nás nezajímají - ať si klíďo umřou hladem". Všecko zlé je pro něco dobré, a tak jsme přece jen nakonec, kolem druhé hodiny odpolední, našli jednu hezkou hospůdku "U kováře" s dobrým papáníčkem a velmi příjemnou obsluhou (i na pohled). No a pak už jsme frčeli směrem k domovu, a byla to opravdu rychlost. Ono je pořádně znát, když cesta vede dlouhodobě převážně z kopce a s větrem v zádech. Pokud si dobře pamatuju, tak jedinou zastávkou byl tradiční obchůdek v Litovli, kde jsme dali prolívačku kyselkou a malou sváču, a pak si někteří odskočili splnit velký stranický úkol. Po opětovném nasednutí na kolo jsme se ani nestačili pořádně rozjet a už jsme brzdili na křižovatce v Drahanovicích. Protože se k tomu nikdo jiný neměl, tak jsem sám pronesl krátký projev ke zbytku shromáždění, poděkoval, zhodnotil a tak. Rozloučili jsme se s Dundeem, kus cesty do Smržic jeli společně už jen ve třech a až tam se rozdělili definitivně.

Doma jsem byl krátce po 19 hodině. Osobně hodnotím tuto akci jako zdařilou, i když si neodpustím pár výhrad. Jsem znám svým "vysokoteplotním motorem", takže mi počasí příliš nevyhovovalo. Teplota stagnovala kolem 20 stupňů a foukal mírný studený větřík - nic pro mě. Šusťákovku jsem za celý den vůbec nesundal, a to ani v závěrečném stoupání na Praděd, kde obvykle teče pot proudem. Navíc kvůli mlze jsme vlastně ani Praděd neviděli - nebýt chvilkového výpadku (mlhy) cestou zpátky na Ovčárně. Na druhou stranu celková zátěž na organismus byla značně nižší než loni, kdy nás žhavá koule na obloze řádně potrápila a po návratu jsme byli takzvaně "našrot". Letos jsme to zvládli za necelých 9 hodin, což je o půl hodiny rychleji než před rokem. Koketoval jsem dokonce i s myšlenkou ještě někam zajet a dotáhnout dnešek na 200km, ale zvítězil rozum nastolením filozofické otázky "O co ti jde? Copak si, prosím tě, zase chceš dokazovat?!". Proti tomu jsem nenašel žádný solidní argument a v klidu se smířil s "pouhými" 184 kilometry. Přece jen není od věci si někdy vzpomenout na podtituly názvů akcí - ten dnešní jasně říkal "nebudem blbnout". :-)

Dodatek: Týden po naší návštěvě Pradědu, 24.června 1999, tam napadlo 20cm sněhu. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným...

Pár (mnemo)technických informací:
Cesta tam: 92.48 km, 5 hodin 25 minut, průměr 17.08 km/h
Cesta zpět: 91.75 km, 3 hodiny 30 minut, průměr 26.26 km/h (!!!)
Celková trasa: 184.23 km, 8 hodin 54 minut 37 sekund, průměr 20.67 km/h, max 62.3 km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m