Rok se s rokem sešel a je tu opět výročí. Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale naše milá kola jsme zakoupili již před dvěma lety. Dle loni zavedené tradice už nějakou dobu předem víme co nás čeká - celodenní výjezd na Praděd, a to se rozumí, samozřejmě taky zpátky.
Narozdíl od první v pravdě partizánské akce (Praděd 98) jdeme na všechno vědecky - nebo se o to aspoň snažíme. Vyhodnocujeme důvody, proč jsme loni cestou zpátky chcípali a hledáme inovace, které by takovým extempore zabránily. Prosazuji hned od začátku heslo "nepodceňovat pití", neboť svaluji většinu viny na totální dehydrataci, kteroužto mám od té doby stále v živé paměti. (Projevuje se to zejména občasným suchým humorem.)
Co se týče složení výpravy, pak se snažíme udolat co nejvíce odvážných jedinců - je známá věc, že ve dvou se to lépe táhne, ve třech lépe tlačí a ve čtyřech nejlépe sedí v hospodě. Bob sice prohlašuje, že letos na Praděd "ne-e", ale ze záložních zdrojů naštěstí nezklamal Dundee, který se chtěl původně s námi na této trase trápit už loni, takže mu dáváme šanci na reparát. Pak je tu druhý odvážlivec - Pavel, vyhlášený to dříč a neústupný drsňák - zejména v oboru rýpavých připomínek kdykoliv a kdekoliv (sorry Pavlíku, neber si to osobně, ale musel jsem si taky rýpnout a neboj, není to rozhodně naposled ;-)).
V sobotu 12.6.1999 se měl konat start, ale počasí tomu příliš nepřálo. Teprve ráno ve 4:11 ustal celonoční déšť a pohled na oblohu hrozil, že něco tam nahoře mezi nebem a zemí určitě ještě je a říká se tomu voda. Protože však byl sraz s Dundeem domluven na 5:45 ráno v Drahanovicích a Dundee nebyl v telefonickém dosahu, vydali jsme s Honzou a Pavlem alespoň na smluvenou křižovatku v malé vísce asi 12 km od Prostějova. Cestou jsme nahlas laškovali s bizardní myšlenkou na ten Praděd dneska opravdu jet, ale domnívám se, že to nikdo z nás nemyslel vážně. Posledních pět kilometrů před Drahanovicemi začalo poprchávat, což zavdalo dobrý důvod pro definitivní změnu tématu a nastolení otázky: "Je Dundee dostatečný blázen na to, aby v tom dešti opravdu přijel na start?". Všeobecně převládal názor (tedy přesněji: můj názor byl), že tam sice čekat bude, ale jakékoliv (nemravné) návrhy obsahující slovo "Praděd" bude vehementně a nekompromisně odmítat. Jednalo by se tedy o standardizovanou kategorii: "blázen se zbytkem pudu sebezáchovy", jak by jistě diagnostikoval i slovutný doktor Chocholoušek. K mému překvapení však na křižovatce nikdo nečekal. Malou, docela maličkatou chvilku, jsem ho podezříval, že se nám, filuta jeden, jen někam schoval a pozoruje nás. Krásným úkrytem by mu například mohlo být dno zdejší obrovské kaluže - tam by jsme ho určitě nehledali. No ale nebyl tam. Abychom zachovali čekací toleranční čtvrthodinku, zajeli jsme se schovat pod střechu k nedaleké, ještě zavřené, benzinové pumpě. To už jsme ale byli celkem dost promáčení a Honza dělal paniku, že je mu mokro a zima. O zábavu se naštěstí obětavě postaral Pavel se svým žertovným převlekem "kuře" - to je taková cyklistická pláštěnka s kapucí a bez rukávů, zde v úchvatném, reflexivně žlutém, provedení. Vypadal, jako by se chystal jít do konkursu na reklamu k Macdonaldům na "Mac chicken" - a asi by to vyhrál. Abychom se zahřáli a trošku osušili, začali jsme s Pavlem jezdit okruhy kolem stojanů. Když jsme se sladili, troufli jsme si na obtížnější variace, to jest osmičky, a dokonce jsme se ani jednou nesrazili. Honza, místo aby se zapojil, převzal brblací službu a měl nejapné poznámky, že nejsme normální nebo tak něco, a že by raděj už vyrazil na cestu zpět, třebaže za hranicemi střechy této čerpací stanice souvisle vládne vodní živel. My jsme se však skvěle bavili a nemínili opustit naši provizorní krytou slalomovou dráhu (už jsem měl nad Pavlem půl kola náskok, a to musíte uznat, je už podstatný důvod k setrvání zde). Závod jsme však ze solidarity ukončili a kuře Pavel nám předčítalo ze svázaného balíku denního tisku, jenž tam byl u dveří ledabyle pohozen. Nejvíce nás pobavilo článkem "Tisíce ropuch táhnou do Evropy", tak aspoň v tom dešti nejsme sami. O další legraci se nám postaralo instalované světlo, rozsvěcující se čidlem. Nějakou chvíli jsme hledali princip, jakým dochází k aktivaci. Klasický pohyb totiž nestačil, ale pokud se člověk rozběhl a pod reflektorem vyskočil do výšky s dopadem do vzorového telemarku, odborná porota to vyhodnotila. Pokud se jí výkon líbil, na 15 vteřin za odměnu zažehla fotonové dělo, ze kterého sálalo příjemné teplo (šlo spíše o psychologický dojem tepla, reálně změřitelné pozemskou technologií by asi nebylo). Před sedmou hodinou přestalo pršet, takže jsme zanechali taškařic a vydali se na zpáteční cestu k domovům. Tolik k prvnímu startovnímu pokusu.
Během následujících pracovních dní někdo, a byl to jmenovitě Honza, přišel s myšlenkou vrhnout se na akci Praděd mimo víkend. To byla naprostá inovace, nemající v celé naší koloidní historii obdoby. Všichni jsme byli jeho návrhem tak šokováni, že jsme se nezmohli na slova odporu. Jediný Dundee si troufnul poznamenat něco jako "že se mu to moc nelíbí", ale zblbnutý zbytek výpravy přijal čtvrtek za regulérní startovní den, takže se Dundee holt musel přizpůsobit. Hlavním důvodem bylo počasí - dle prognóz mělo stále pršet a pršet - s výjimkou již zmíněného čtvrtka.
Ve středu před dnem "Dé" jsem byl navštívit cykloprodejnu, abych doplnil záložní zdroje (v úterý při krátké projížďce jsem si učinil defekt) a při té příležitosti jsem zakoupil cyklistické rukavičky. Tím je vše připraveno a zítra může začít ta velká show!
|
|