Dobřichovice - Černošice - Radotín - Zbraslav - Říčany - Kostelec n.Čer.Lesy -
Zásmuky - Kutná Hora - Čáslav - Ronov n.Doubravou - Kraskov
119.92 km, 19.94 km/h, time 6:00:43, max 54.6 km/h
Poleháváme ve spacácích a očekáváme svit teplých paprsků
sluníčka, abychom z nich alespoň trochu odpařili v noci napršenou vodu. Už od včera
nemáme žádné pečivo, takže snídani odkládáme na později. Balíme a pozvolna se
vzpamatováváme z nočního šoku. U prvního obchůdku v Dobřichovicích zastavujeme,
abychom pojedli a doplnili zásoby Tatranek atd.
Jedeme směrem na severo-východ a je znát, že se blížíme k Praze. Provoz houstne a v kopcích se dostáváme do kolony aut. Není to nic příjemného, už abychom se odsud vymotali. Od Říčan se situace zklidňuje a tak se nám jede podstatně lépe. Mám však problém. Po dnešní rušné noci jsem trochu nevyspaný a cítím, že mě přepadá mikrospánek. Obávám se, abych nesjel do příkopy, a tak volím osvědčenou metodu - musím pořád mluvit. Je jedno o čem. Začínám popisováním okolí - zní to jako řeč průvodce na prohlídce: "Na levé straně kolem cesty vidíme stromy... Na pravé straně stromy nejsou, protože tam místo nich byly vysázeny telegrafní sloupy.". Postupně si začínám vymýšlet nesmysly a nahlas rozvíjím úsměvné teorie o speciálních telefonních linkách mezi vesnicemi, které propojují chaloupky největších "drben", jsouc tím zaručeně tou nejdůležitější informační dálnicí dvacátého století. Další přednáška je na téma "Typy čar na silnicích, jejich vznik a vývoj", kde jsem podrobně rozebral zejména čáru středovou - přerušovanou. Honza jen se smíchem kroutil hlavou: "Kde na takové blbiny chodíš?!" Hlavní cíl byl však splněn - povídání mě udržovalo v bdělém stavu, i když během více než hodiny kecání dostaly hlasivky pořádně zabrat.
V městečku Zásmuky nacházíme ideální hospůdku na oběd - Kola si můžeme dát do uzamčeného dvoru, takže nehrozí "hlídací tik" (tj. neustálé pravidelné škubání hlavou a vyhlížení oknem ven, zda tam naše drahocené bicykly jsou). Po jídle a pivu, které k naší předpisové cyklistické stravě již neodmyslitelně patří, pokračujeme dál. Svištíme stále po silnici první třídy, jenž se vyznačuje skvělou kvalitou povrchu vozovky, ale též zvýšeným provozem smrdutých krabic.
A už je tu Kutná hora. Zde se za první velkou
křižovatkou radíme, kde by mohl být onen slavný a velkolepý velechrám
Sv.Barbory. Nechtíc se stáváme svědky (ne účastníky!) dopravní nehody - nějaký
člobrda na motorce to neubrzdil, vlítnul z boku do Škodovky a zkusil si při té
příležitosti přemet letmo přes auto našíř. Naštěstí se nikomu nic nestalo,
akorát pochroumané plechy. Ptáme se kolemjdoucí paní na cestu k chrámu a vyrážíme
doporučeným směrem. Ho, hó - je to tady. No, že velechrám bude něco většího než
obyčejný chrám, jsem čekal, ale tohle je fakticky VELECHRÁM. 
Z architektonického hlediska je to téměř stejná "chlouba gotiky"
jako chrám Sv.Víta. Obešli jsme tuto překrásnou stavbu dokola kolem (bez kol), a pak
se šli podívat dovnitř. Já jsem teda nejdřív nechtěl - říkám si, přece jen je
to kostel a já jsem v triku a elasťákách, což někteří věřící nedobře nesou.
Když jsem si ale všiml, že se tam platí normální vstupné a dokonce je tam vyznačen
prohlídkový okruh, nenechal jsem si návštěvu ujít. Dobře jsem udělal. Celý
interiér je překrásný - obzvláště mě nadchnuly obrazy malované na sklech oken (ne
mozaika, ale malba). Sluneční záře je nádherně podsvětlovala, takže přímo
zářily. Pokud budete mít cestu přes Kutnou Horu, rozhodně tam zajděte.
Projeli jsme Čáslav a odbočili na Ronov n.Doubravou. S nelibostí zjišťuji, že se mi pozvolna obnovují "válečná zranění" z předchozích tropických dní. Moje zarudlé okončetiny (zejména lýtka) už mají viditelně slunce dost a nezajímá je ani, že jsou poctivě namazány opalovacím krémem s faktorem 8. Nechtějí tu žhnoucí kouli na obloze ani vidět a dávají mi to znát. V první fázi to řeším zvýšeným vyhledáváním stínu, což se v praxi projevuje střídáním šnečí rychlosti (při jízdě ve stínu) a totálního sprintu (na slunci). Kamarádi, místo aby vyjádřili soucit, si ze mě dělali legraci, že funguju na solární pohon. Grrr. Následně je stinných míst takový nedostatek, že si oblékám šusťáky (i v tom vedru). Jejejej. Dokážete si určitě živě představit, jaké blaho mi působila látka smýkající se po orudlinách při pohybu nohou. Na druhou stranu to byly stále snesitelnější útrapy než sebemenší dopad paprsků.
Blíží se Kraskov, kde máme v úmyslu přenocovat. Máme toho už dnes dost - přes 115km ve vedru je myslím dostatečný důvod. Na poslední křižovatce se nás Honza, osvědčený mapař, snaží zmást a jistě záměrně špatně odbočuje doprava. Já jsem natolik vysílen, že raděj zastavuju a ptám se dobrých vesničanů "Kudy?". Samozřejmě rovně. Honza a spol. však již dávno zmizeli někde v dáli. Nemá smysl hulákat tu na lesy, a tak stojím na oné křižovatce a klidně čekám. Třeba si časem všimnou, že scházím - jako jediný totiž s sebou vezu sekyru, která by jim mohla v hospodě scházet (kdyby na ni chtěli pít). Výborně - už se vracejí. Nedávám jim příležitost, aby mi nadali "Kde sakra seš?!" a vítězoslavně oznamuju "Jeli ste blbě?! Rovně máme jet!". Za chvilku už hledáme vhodné místo v kempu. Tady se zas vyznamenal Pavel svým jízlivým reptáním. Tohle místo je moc uprostřed, tamto je zas daleko od WC, sem jde kouř z tamtoho ohniště, tam je to zas daleko od vody. Nechali jsme ho tedy, aby něco vybral sám, když je tak chytrej. "Jeho" plácek byl skvěle hrbolatý, což jsem mu schválně několikrát hlasitě oznámil. Blížil se večer a mně bylo stále tak nějak divně. Byla mi zima, a to mi obvykle v létě nebývá. Nejraději bych zalezl pod peřinu, tu však s sebou nevezu. Kluci se jdou koupat do místní vodní nádrže - jdu s nima, třeba se z toho opláchnu. Houby! Nepomohlo. Oblékám si triko a mikinu a bundu a .. víc nemám. Jdeme raděj něco pojíst. V příjemném zahradním posezení si dávám dva velké opečené párky s hořčicí a chlebem plus velkou sklenici točené žluté sodovky. Pochvalujeme si s Bobem tu sodovku - je opravdu točená. Klasické lahvové žluté sodovky jsou zbraň hromadného ničení. Vzpomínám si na jednu, co jsem si dal kdysi před léty na hl.nádraží v Olomouci a málem mě roztrhala na kusy. Tahle ale opravdu chutnala dobře a asi jsem se po ní rázem uzdravil. S plným žaludkem se krásně usíná. Dobrou noc přeju všem!
| CYKLOSTRÁNKA |  |