Roudnice nad Labem - Račiněves - Černuc - Velvary - Kralupy n.Vltavou - Otvovice -
Libochovičky - Okoř - Tuchoměřice - Jeneč - Rudná - Tachlovice - Mořina (Amerika) -
Hlásná Třebáň - Karlštejn - Řevnice - Dobřichovice
109.11 km, 17.95 km/h, time 6:04:40, max 54.1 km/h
Ráno nám teta uvařila na snídani párky. Snědli jsme je, i když se nám stále vybavoval včerejší zážitek s Kaskádou. Strejda šel na jejich zahrádku a domluvili jsme se, že se tam na moment stavíme, podívat se na jejich pejska. Ha, pejsek, obrovitánský huňatý Jihoruský Ovčák jménem Chimy (s rodokmenem), na nás koukal z poza plotu. Já se psů nebojím, tak jsem po strejdově svolení opatrně vlezl za branku. Pohladil jsem ho a vypadal kamarádsky. Když jsem se však vedle strýce procházel po zahradě, cítil jsem, že mi Chimy oňufává záda. To mi nevadilo - ať si mě klidně očichá, když mu to udělá radost. Když mě však "něžně" plácnul po zadku tou svou obří tlapou, začal jsem se obávat, že si chce hrát. To by samo o sobě nebylo nic špatného - ovšem hračkou tu asi budu já. Pak do mě ještě jednou kamarádsky štouchnul čumákem, tak ho strejda raděj vzal na masivní vodítko. Vylezl jsem ven a opět přes plot jsme se se strejdou rozloučili. Tímto okamžikem jsme se pro Chimyho stali cizími vetřelci a teprve teď se nám předvedl v plné kráse. Začal zuřivě lítat podél plotu sem a tam a drsně štěkat. Bílá srst se mu naježila a šel z něho strach. Pes Baskervilský je proti němu hadra! Kdybych tohle viděl na začátku, tak mě vlézt za plot ani nenapadlo.
Po výjezdu z Roudnice n.L. jsme po levé straně pozorovali Říp,
ale jeho zdolání jsme museli z časových důvodů odložit. Pokračovali jsme v klídku
až ke zřícenině hradu Okoř. Prohlídka nám však utekla o pár minut a na další
(za hodinu) jsme čekat nemohli. Tak jsme tam aspoň dali Tatrankovou a na chvilku se
vyplácli na lavečky u fotbalového hřiště. Společnost nám dělali velcí černí
mravenci (spíš termiti), kteří lezli po všem a po každém, kdo se jim postavil
(posadil, lehl) do cesty.
Blížíc se k vesničce Mořina jsme započali s hledáním vytěženého lomu zvaného Amerika, který jsme chtěli shlédnout. Zeptali jsme se dvojice trampů, kteří dle nás museli určitě jít odtamtud. Ti se však tvářili potutelně a neurčitě naznačovali "no pojedete po silnici dál, a ..... a tam uvidíte ceduli... a my už musíme jít." Hmm, tak jedeme dál a ve vesničce Mořina nacházíme ceduli "Lom Mořina", šipka vpravo a 3km. Výborně, máme to. Sjíždíme prudké klesání, abychom ho kousek za vesnicí opět vyšplhali. Dojíždíme na konec této cesty - závora, vrátnice, kravál z těžebních strojů, vstup do areálu lomu Mořina. Co? Vždyť to má být vytěžený opuštěný lom. Vrátného se asi zeptat nepůjdeme, tak se vracíme do vesnice. Tam nám jedna dobrotivá místní občanka ochotně a podrobně vysvětluje, kudy se máme dát. Našli jsme to. Nikam dolů jsme samozřejmě nelezli. Jednak jsme tu na kolech a druhak je tam všude zákaz vstupu. "Amerika" je ovšem krásné místo. Tohle jsem taky vždycky chtěl vidět!
 |
 |
Na Karlštejn je to odtud jen pár kilometrů. Dorážíme tam v 17 hodin a
překvapuje nás, že ještě dnes stihneme prohlídku. Zakupujeme lístky na 17:30 a ve
zbylé chvilce vypisuju další dva pohledy. Ač mě to mrzí, musím přiznat, že mě
Karlštejn nenadchnul. Uvnitř není prakticky nic moc k vidění - samé "tady byly
postele (nejsou), tady skříně (nejsou), tady další nábytek (není)", až na
výjimky většinou téměř holé místnosti. Zajímavější část hradu je stále v
rekonstrukci, která bude dokončena v příštím roce, takže jsme pozváni k opětovné
prohlídce. Honza se ušklíbl: "Tohle nám tu říkali před deseti lety taky."
Ven vycházíme dosti pozdě, což je celkem průšvih - nestihli jsme nakoupit žádné
pečivo. Dojíždíme do tamního kempu, ale lidi "pod širákem" tu nechtějí.
Vydáváme se po proudu Berounky až do Řevnic, ale tam je tomu stejně. Správce kempu
je chápavý a dobrotivý člověk, ale bez stanu nás prý vzít nemůže. Blíží se
večer a neprošel ani náš zoufalý návrh, že zaplatíme i za stan, který nemáme.
Ne, bez stanu prostě nelze. Co si počneme? Noc na krku, jsme utahaní jak kočky
(kocouři) a nemáme kde spát. Navíc se pozvolna zatahuje obloha a v dálce jsou vidět
blesky. Náš vděk nezná mezí, když nám správce aspoň prozradí cestu k
nejbližšímu kempu, o jehož existenci jsme neměli tušení (v mapě zaznačen nebyl).
Díky, díky! Máme naději.
V Dobřichovicích nacházíme kemp přímo u Berounky. Rozkládáme naše spací potřeby a s obavami pozorujeme zatažené nebe. Vypadá to naštěstí, že nás bouřka v dálce obejde. Na večeři si postupně jeden po druhém vaříme (pomocí Honzova skvělého benzinového vařiče) každý sám pro sebe celý litr polévky. Uleháme a usínáme. 23:30: "VSTÁVEJTE! UŽ JE TO TADY!", řve na nás Honza. Otevírám oči a všude kolem sviští vichr, vzduchem lítá listí a tráva, hřmí a začíná poprchávat. Rozespalí vylézáme ze spacáků a zmateně balíme věci. Překládám spacák a chci ho začít rolovat, ale Honza mě okřikne: "Na to se vy..., jen to všecko rychle naházíme tady pod žďárák!" Ani to nedořekl a začíná lejt. Halabala nakupíme hromadu ze všeho a přehazujeme přes to žďárák (tj. plachta, něco jako stan pro jednu osobu). To už vzduchem lítají i nezajištěné věci, jako například nějaký Pavlův igelit. Snažil se ho chytit, ale igelit se vznesl do výše a zmizel za křovím. Stav nejvyššího ohrožení. Pokládáme kola jedno vedle druhého a zatěžujeme nimi naši "hromadu všeho", pak hned po tmě prcháme pod jedinou dostupnou střechu, WC. 23:35 - Stojíme hned za otevřenými dveřmi a pozorujeme tu spoušť. Stany ostatních táborníků se divoce zmítají a jsou polévány hustým lijákem. Některé stany tomu nedokázali čelit a osoby z nich chaoticky vybíhají, ve snaze učinit nějaká opatření proti vnikání vody dovnitř. Zbytečně - s tímhle se nedá soupeřit. Po hodině spánku ve stoje, asi v 00:30, se déšť zmírnil a v 01:00 přestalo pršet úplně. Vracíme se k naší "hromádce" a odkrýváme horní plachtu. Na vrcholku bylo jezírko a my si pomalu rozebíráme z venčí totálně mokré spacáky. Lezeme do nich a radujeme se z každého třeba i malého suchého místečka uvnitř. Únavou okamžitě usínáme. Té noci už naštěstí znovu nepršelo.
| CYKLOSTRÁNKA |  |