Stará Oleška - Nová Oleška - Srbská Kamenice - Růžová - Hřensko - Pravčická
brána - Hřensko - Děčín - Ústí nad Labem - Střekov - Litoměřice - Křešice -
Roudnice nad Labem
110.28 km, 21.65 km/h, time 5:05:37, max 61.9 km/h
Opět vstáváme brzy - hodinky ukazují teprve 6:07. Ačkoliv jsme se včera jasně domluvili, že dnes skutečně musíme vyjet co nejdřív (ve 14:00 přijede Bob do Ústí n.L.), Pavel jako obvykle dál spí a odmítá vyvíjet jakoukoliv aktivitu. Volíme novou, zcela pokrokovou metodu. Ignorujeme ho a sami rychle balíme. Všechny věci máme přichystané venku a jdeme provést ranní hygienické minimum. Když se vracíme, nestačíme se divit. Pavel nejen že již vstal, ale dokonce má i zbaleny všechny věci a dokončuje úklid chatky. Postele a noční stolky již uvedl do původního stavu a právě vytírá zem. To teda zíráme a udělujeme mu "Řád vzorného pořádníka"! Po snídani (např. já jsem měl tři krajíce chleba s čokoládou a vodu) startujeme. Je 8:10 - hmm, nějak nám ta rychlá rána pořád nejdou. Jedeme přes několik malých vesniček, stále směrem na severo-západ, až na okraj Hřenska. Tam zahýbáme o 90 stupňů vpravo směrem na Mezní Louku. Musíme objevit odbočku k Pravčické bráně, která je dnešním hlavním kulturním cílem. Nacházíme rozcestník s odbočkou vlevo, ale jak se dalo předpokládat, k této přírodní raritě se na kolech nedostaneme. Nezbývá tedy než nechat je dobře zamčená a zamaskovaná ve křoví a vydat se pěšky po značené turistické cestě Národním parkem České Švýcarsko. Jdeme lesem a je tu opravdu krásně. Asi o hodinu později spatřujeme největší přírodní skalní oblouk ve střední Evropě. Abychom se dostali až úplně k němu (pod něj), jsme nuceni přejít přes soukromý pozemek a zaplatit vstupné (respektive "průchodné"?). Překvapuje nás, že je zde rozsáhlý komplex schodišť a vyhlídek a všechny si je vychutnáváme. Paráda! Tady jsem chtěl vždycky bejt! A teď tu sem! Nádhera!
|
|
|
|
V 11:30 jsme už opět dole u kol a vyrážíme směrem na Hřensko a odtud podél Labe
(proti proudu) na Děčín. Je znát, že tato cesta je mezinárodní silnicí do/ze SRN.
U krajnic postávají lehké děvy v 300 metrových odstupech. Je to smutný pohled - některé
z nich vypadají tak na 15 let (a kdo ví jestli). Samozřejmě že tady nikde
nezastavujeme. I kdybychom chtěli dát jen Tatrankovou zastávku, mohlo by to být
pochopeno značně jinak. Děkujem, nemáme zájem. Frčíme stále mírně do kopce, i
když by se to stoupání dalo v pohodě zaokrouhlit na rovinu. Jede se výborně. Projíždíme
Děčínem a pokračujeme na Ústí n.L. Fouká nám mírný vítr do zad, což se
projevuje bezproblémovým udržováním rychlosti 27km/h - tomuhle říkám pohodová jízda.
Po
půl druhé jsme v Ústí - nádraží západ. Honza mobilem volá k Bobovi domů, aby mu
někdo od nich potvrdil, že Bob opravdu vyjel a že ho máme čekat. Způsobí tím
paniku, poněvadž jeho máma se polekala, že vlak dojel bez Boba. Slíbili jsme, že po
jeho příjezdu ihned zavoláme znovu. 14:02 - Bob je tu! Seskakuje ze schůdků, vítá
se s námi, rozdává autogramy a nechává si nastrojit kapsy na kolo. Telefonicky
potvrzuje svou přítomnost domů, takže je vše v nejlepším pořádku.
Jsme čtyři (jako ti z tanku, ovšem bez psa). První společná cesta vede do hospody
U lípy. Tady se bude konat dlouho očekávaná sázka, jenž byla uzavřena ještě před
startem celé NONAME OPEN. Honza tu už jednou byl a dal si tu jídlo zvané "Kaskáda",
o němž prohlásil, že je to naprosto šílená porce, kterou nelze celou sníst. Dokážu
si představit velkou porci, ale když mi dále sdělil, že je to 200g masa (řízků) +
příloha + obloha a celé to stojí zhruba 120Kč, vsadili jsme se. Jestli tam (tady)
budeme, tak si to dám a pokusím se to spořádat. Měl jsem předem velkoryse povoleno
nechat část zeleninové oblohy. Prohlíželi jsme jídelní lístek - fíha, tady mají
obrovský výběr. Odhaduju to tak na 150 jídel. Jo! "Žákova smažená kaskáda"
tu je taky, takže mám vybráno. Honza mě naposled varuje, ale já jsem odhodlán zvítězit.
Pavel a Bob po sobě mrkli a že si dají totéž. "Jste blázni! Nevíte, do čeho
jdete!", rozkřikuje se Honza a dodává: "Já tu byl! Já si to dal! A bez šance!".
My všichni však bereme jeho slova na lehkou váhu a jen se klidně smějeme. Teď se však
v Honzovi něco zlomilo a překvapivě obrací: "...nebo že bych to zkusil taky?
Jako odvetu?! Třeba jsem jen tehdy nebyl ve formě..". Čtyřikrát Žákovu smaženou
kaskádu, zní náš výběr. Číšník se potutelně čertovsky usměje a odchází.
Objevuje se zde Honzova kamarádka Jana a díky tomu je o zajímavé povídání u pivka
postaráno. Velmi příjemná a sympatická dívka. 
Asi po 20 minutách se otvírají dveře z kuchyně a vychází bíle
oděná osoba, nesoucí na každé paži jeden talíř. Víc by nepobral. Jde napříč
celé hospůdky a všímám si, že místňáci do sebe žďuchají ramenem a s úctou tiše
říkají "S, sss... Hele, hele... Kaskáda!" První dva talíře leží na
stole. Hmmmmmmm... No teda... Za moment jsou zde i zbylé dva a na chvilku zavládne užaslé
ticho, do něhož Honza generálsky pronese: "Vidíte, blbci! Já jsem vám to říkal!".
Dáváme se do jídla. To je fakt 8 velkých řízků, každý z jiného druhu masa. Vepřový
řízek, kuřecí, vepřová játra, drůbeží játra ... ... ...kočka?, pes?, krysa?
;-) Postupně se objevují hlášky: "Kolikátej řízek děláš?", "Začínám
třetí.", "Seš dobrej.", "Játýrka si nechám na konec.",
"Ty tu přílohu nějak flákáš.", "Ale kousíček broskvičky ještě můžu,
ta se mi tam vleze." a tak podobně. 
U pátého
řízku mi dochází elán, a to mi zbývá více než půl opékaných brambor a téměř
celá zeleninová obloha. Zvolňuji tempo. Světe div se, Pavel a Bob už pomalu dojídají.
Oni to dokázali, zato se mnou to vypadá bídně. Jsem na tom sice stále lépe než
Honza, který dojedl "kapitulační broskev" a vhodil ručník do ringu (zmačkaný
ubrousek na talíř), ale zbývá mi poslední řízek. Do brambor jsem za poslední čtvrthodinu
ani nerýpnul - soustředím se jen na maso a zeleninovou oblohu. Tak, všech řízků
jsem se definitivně zbavil, ale s tím zbytkem už nehnu. Konec. Kaňéc. The end. Přiznávám
prohru, pokračování by znamenalo jistou smrt přežráním, ke které i tak nemám moc
daleko. Honza vytahuje hodinky a uznale hodnotí můj výkon: "Jedl's přesně 69
minut čistého času!" Ale nedojedl. Co je odměnou pro výherce sázky? Kdybych
vyhrál já, musel by mě Honza oslovovat "Óóó, mocný". Vyhrál však Honza,
takže je "Óóó, vševědoucí". Párkrát ho takto vznešeně oslovím, ale
nečiní mu to radost. "Myslím, že už mi tak raději neříkej!", zní jeho přání,
které mu rád a ochotně plním. Takový trest za vítězství by si přece nezasloužil.
;-)
Už od 14:30 sedíme v této hospůdce a nemůžeme se odlepit od lavic. Těžce oddychujeme, žaludky narvané k prasknutí. Ale co naplat, v 18:00 přece jen musíme. S každým šlápnutím do pedálu však máme uvnitř břicha pocit jako v plném popelářském kuka-voze. Čí to byl vlastně nápad, dát si tu Kaskádu?! "Řízek" se ocitá mezi zakázanými slovy. Jedeme přes Litoměřice a Křešice až do Roudnice n.L., kde jsem domluvil nocleh u mého strejdy a tety. Celý večer trávíme příjemně povídáním si nad sklenicí vínečka - večeři jsme s díky odmítli.
| CYKLOSTRÁNKA |  |