NONAME OPEN '98
4.den, úterý 21.7.
Malá Skála - Frýdštejn - Hodkovice nad Mohelkou - Dlouhý Most - Pilínkov - Ještěd
- Křížany - Dubnice - Stráž pod Ralskem - Mimoň - Česká Lípa - Žandov - Benešov
nad Ploučnicí - Ovesná - Dobrná - Stará Oleška
120.61 km, 18.38 km/h, time 6:33:46, max 53.2 km/h
Dneska vstáváme brzo, už v 6:06! Čeká nás totiž
vrchol Ještědu, tak abychom tam jeli ještě než začne pařák. Rychle balíme, ale
Pavel se dál válí ve spacáku a předstírá spánek. Na naše opakující se slovní
narážky, ať už se konečně zbalí, rozmrzele vstává, pozvolna skládá věci, reptá
a zdržuje. Jde mu to skvěle, takže vyjíždíme až v 7:53! Zabít málo! První
serpentinový stoupák do Frýdštejna zdoláváme rychle ve snaze nadehnat více než
hodinové zdržení (zaviněné Pavlem). Blížíme se k Liberci a diskutujeme o předpokládané
náročnosti Ještědu. Oproti námi zdolanému Pradědu je o 480m nižší, a to by mělo
být rozhodující. Čekáme, kdy se nám zjeví na obzoru a uzavíráme velmi zajímavou
sázku: Kdo spatří Ještěd jako první, platí ostatním pivo! Po výjezdu z lesíka je
v dálce krásně viditelný, přesto však všichni stále opakují věty typu "Tak
kde je ten Ještěd? Tady už by někde měl bejt! Nevidíte ho někdo?". Přiznat se
ale nikdo nechce. Za pár minut uzavírám s Honzou dohodu, že jako první ten Ještěd
viděl Pavel. Brání se, a tak ho musíme usvědčit konstatováním: "Když jsme
vyjeli z toho lesíka, tak se prostě nedal přehlédnout. A jako první jsi v tom okamžiku
Pavle jel ty, takže jsi ho logicky musel i první vidět!" Proti takovému nařčení
nemá šanci se ubránit, ale to pivo nám stejně nekoupil.
Narozdíl
od jiných kopců je Ještěd výjimečný svou prudkostí. Cestou k němu jedete z kopce,
abyste se dostali až dolů k jeho úpatí. Pak se vám najednou předvede v celé své kráse
a vy tušíte, že dostanete pěkně zabrat. Dohodli jsme se, že si každý pojede svým
tempem. Držel jsem se Honzu za zadní odrazku (pomyslně), ale Pavla jsme někde
ztratili. Stoupání bylo opravdu jen pro silné povahy - člověk musel investovat všechny
síly hned od začátku. Po 4 kilometrech jízdy (od spodní nástupní stanice lanovky)
jsme toho už měli plné kecky a vzpomínali na Pavla. Slunce na nás pařilo na plný výkon
pěkně přímo shora a to není zrovna příjemné. A kdo za to může? Pavel a jeho ranní
zdržování. Ani vztek a hlasité nadávání nám však už nepomáhalo, a tak jsme u
semaforu (oprava cesty - zúžené místo) zastavili a čekali na Pavla. Během chvilky stání
ve stínu se nám vrátila dobrá nálada a začali jsme vtipkovat a typovat, jaká budou
první Pavlova slova, až sem dorazí. Obvykle v těchto případech zněla: "Linčovat
mapařa! Kdo vybíral trasu?! Zabít!" atd. v podobném duchu. O tom, že na Ještěd
to bude do kopce však věděl a souhlasil s tím (mlčel), takže nemá co láteřit. Čas
plynul, ale Pavel nikde. U semaforu (na červenou) zastavila dáma v bílém Formanovi.
Dali jsme se s ní do řeči. Potvrdila nám, že cyklistu na modrém kole cestou viděla.
"A jel, nebo stál u krajnice a nadával?", ptám se. Usmála se a povídá:
"Jel, jel. Ale jestli nadával, tak to jsem teda v autě neslyšela." Naskočila
zelená a řada aut se dala do pohybu. Asi za 10 minut dorazil i Pavel. Ještě nás čeká
tak 6 km. Kus jedeme společně, ale Pavlík opět ztrácí - prý ať jedem napřed a
nahoře počkáme. Je 10:30, oskar smaží na plné pecky. Podjíždíme lana a z právě
projíždějící kabinky na nás jak na exotickou zvěř v ZOO hledí spousta normálních
lidiček. Blížíme se k vrcholu. Vedro je nesnesitelné. Matně si vzpomínám (ještě
z domu) na předpověď počasí pro dnešek: "...v úterý očekáváme tropická
vedra 35 až 38 stupňů Celsia ve stínu..." - vyšlo jim to. Ha, ha, ha - my ale
nejedem ve stínu.
V
11:07 jsme nahoře (1012 m.n.m.) a opět si můžeme naplno říci proslulý slogan:
"Severní pól je dobyt!" Máme za sebou 33km průměrnou rychlostí 13.45km/h.
Za nějakou chvilku dorazil i poslední člen výpravy a radoval se s námi. Uvnitř této
sci-fi budovy jsme si dali výbornou polévku s chlebem a zakoupili pohledy. Nastal okamžik,
ze kterého jsem měl strach. Minulý rok jsem totiž 5 pohledů vypisoval déle
než hodinu, což mi od té doby Honza neustále předhazuje a vyčítá. Letos musím být
rychlejší. Skvělé, píšu až se mi od propisky kouří, dokončuji poslední, lepím
známky, stop! Výsledný čas: 5 pohledů za 20 minut. Honza je překvapen a uznale
pokyvuje hlavou. Necháváme se od ochotného turisty vyfotit a 13:10 opouštíme toto
nejvyšší místo celé letošní trasy.
Máme hlad. Zajíždíme do Stráže pod Ralskem na oběd, ale nemůžeme najít vůbec
žádnou hospodu. Nastává krize z hladu, přehřátí a celkového vyčerpání. Nemáme
už ani sílu hledat další hospody a tak se ptáme v samoobsluze. Je nám doporučena občerstvovna
místního tenisového klubu. Sláva, vaří tu! Vepřový plátek se sýrem, hranolky,
zeleninová obloha, banán, broskev, pivo. Záchrana v poslední chvíli. Po jídle sedíme
venku na lavečce a prodiskutováváme další postup. Sice se nám vůbec nechce pokračovat
v tomhle horku, ale musíme. Honza volá (mobilním telefonem) do Prostějova Bobovi, aby
nám potvrdil, že zítra ve 14:00 dorazí vlakem do Ústí nad Labem, kde ho budeme čekat.
Takže frčíme dál. Cestou absolvujeme nejednu "prolévačku" kyselkou a jenom
to nás drží na živu. Vedro. Vedro. Vedro!!! Z přehřátí začínám blouznit a
nahlas mluvím z cesty. Pozitivní je, že to co říkám, jsou naprosto perfektní hlody
a Honza i Pavel se skvěle baví. Stále to stupňuju a nestačím se divit, kde se ve mně
takový hovadiny pořád berou. Jsem jimi sám překvapován a musím se taky smát. Je to
plně srovnatelné se stavem po požití většího množství alkoholu - no a vidíte, já
to měl zadarmo!
Z čista jasna se kus za Benešovem n.Ploučnicí začíná obloha zatahovat a hrozí
bouřkou. Musíme co nejrychleji dojet do vyhlídnutého kempu. Naneštěstí však volíme
zcela nevhodnou trasu - ale kdo mohl tušit, že spojovací cesta mezi Benešovem n.P. a
Dobrnou povede přes naprosto nereálný kopec. Šplháme do něj, co nám zbytky sil stačí,
a katastrofa - bouřka je tu! Obloha je ošklivě tmavě šedá a poprchává. To by ještě
nebylo to nejhorší. Kolem však metají blesky jeden za druhým a my jedeme stále do
kopce. Vybavují se mi základní životní zásady a mezi nimi hlavně: "Za bouřky
nikdy nelez na kopec!". My jsme ale netušili, že tu nějaký kopec bude. A pořád
nahoru. Tady se ale není kde schovat. Bouřkový vítr klátí stromy a vzduchem lítá
listí. Mírně prší. Ne!!! Teď se nám odhalil výhled na otřesnou situaci - cesta
vede přímo přes vrchol. Ještě že je centrum bouřky pořádný kus vepředu vlevo před
námi, jinak by mě kleplo strachy. Co nejrychleji přejíždíme vrcholek a sjíždíme
do Dobrné. Déšť zesiluje, proto se schováváme do autobusové zastávky a přemýšlíme,
co počít. Otázkou zůstává, kde dnes přespíme. Jeden z návrhů je přímo zde v
zastávce, což není rozhodně ideální. Já mám ale momentálně zcela jiný problém:
Přes den jsem se několikrát mazal opalovacím krémem, přesto povrch nohou a rukou mám
nepříjemně ožahnut do ruda. Navíc však vypocená sůl s hustou vrstvou krému vytvořila
na povrchu kůže silně dráždící směs. Hrůza! Snažím se toaletním papírem setřít
tuto solnou pastu, ale moc to nejde a ruce i nohy mě pálí jako čert. Potřeboval bych
okamžitou koupel, ale nikde tu nic není. Pravý zázrak učinil ten, od koho jsem to vůbec
nečekal - Pavel. Nevím, jak to udělal, ale vyčaroval kousek od zastávky pumpu. Vůbec
mi nevadilo, že je voda z ní tekoucí naprosto ledová. Rychle jsem vyzul boty a ponožky
a slastně poléval nohy od stehen až k prstům. Nemohl jsem přestat - camral jsem se
tam v té vodě aspoň čtvrt hodiny. Jééé, jak se mi ulevilo! Pavla jsem odměnil udělením
navždy nezrušitelného "Řádu zlaté pumpy". Mohl si ho tedy hrdě přidat k
titulu "J.R. (Jízlivák roku)", který mu byl udělen někdy v předchozích
dnech za neustálé reptání. ;-)
Déšť ustal, takže jsme se mohli vydat na těch posledních 7km
do nejbližšího kempu ve Staré Olešce. Dorazili jsme tam ve 20:55 po úctyhodných 120
kilometrech. Podařilo se nám sehnat malou chatku pro dvě osoby, uvnitř které jsme sražením
postelí vyrobili letiště pro 3 až 10 osob. Za tmy, ve 21:30, se jdeme koupat do místního
rybníka. Sice nás (Honzu) z počátku do nohou ďobají hladové ryby, ale i tak je to
blaho! Po koupeli, již klasicky, se jde Pavel vysprchovat a vyprat si pár hadříků (to
už je takový jeho zvyk). Nechápeme proč jde něco prát. Každý správný tramp má přece
v batohu igelitový sáček, do kterého pečlivě a hermeticky uzavírá všechny oděvy
s prošlou záruční lhůtou. Takže nepere, jen si bere ze zásob stále nové prádlo.
Já s Honzou jsme to tak vyřešili. Tím získaný čas "navíc" jdeme zužitkovat
do místní hospody. Dáváme si tuplovaný párek s chlebem a pivo. Hodnotíme naši
momentální situaci jako naprosto báječnou, zejména oproti okamžiku, kdy jsme v dešti
stáli na zastávce v Dobrné bez možnosti teplého jídla a vidiny noclehu. Spánek v
chatce na posteli je též výjimečně slastným zážitkem.
