NONAME OPEN '98
3.den, pondělí 20.7.
kemp - Teplické skály - Adršpach - Chvaleč - Trutnov - Mladé Buky - Rudnik -
Vrchlabí - Horní Sytová - Semily - Železný Brod - kemp Malá Skála
97.56 km, 21.16 km/h, time 4:36:30, max 55.5 km/h
Okolní vlhkost je až překvapivá. Člověk si i uprostřed léta připadá jak v
zimě. Ne kvůli teplotě, ale proto, že každé vydechnutí se projevuje dobře
viditelným bílým obláčkem. Vstáváme. Všechny věci jsou znatelně mokré, zejména
spacáky. Machruju se starou známou historkou o impregnaci spacích pytlů značky
"JaSmid" proti vodě a snažím se ty nezvané kapky setřepat. Dnes to ale moc
nejde - no jo, vlhkost v příliš vysoké koncentraci po dobu zhruba 12 hodin, to udělá
své. Mám však náhradní řešení, to jest že spacák normálně sbalím a ať si
klidně uschne později, až na to bude mít náladu.
Po ujetí asi 800 metrů jsme u vchodu do Teplických
skal. Platíme vstupné, úschovné za kola a za batohy (cyklokapsy tam v ceníku nemají)
a vydáváme se na pěší tůru, z počátku lesem. Míjíme první obrovské balvany.
Pavel se drží pořád nějak vzadu. Že by už byl tak moc unavený? Borůvky unavený,
pojídá houby! ... ??? ... Pardon, blbost. Houby unavený, pojídá borůvky! ... Jo, tak
je to správně ... Snažíme se mu vysvětlit, že jsme tu kvůli prohlídce
pískovcových skal. Typická reakce: Pavel začíná reptat, že by byla škoda tady
ty borůvky nechat a pořád zdržuje. Přitom jsou prý zde takové krásné
borůvky. Sice na vrcholku každého stonku je jen jedna, ale zato krásně velká a
dobroučká. Stonek? Na vrcholku stonku? Pavle, jsi si jistý, že to jsou opravdu
borůvky? Pavle? Pavlééééé! ... Ok. Konec s černým humorem - vždyť to byly
opravdu borůvky. A dobré. Sám jsem si jich nenápadně taky pár uzmul. ;-) Pak jsme po
ocelových schodech vystoupali až nahoru na Střmen. Tedy přesněji - postupně tam byly
ocelové schody, pak dřevěné schody, pak trouchnivé dřevěné schody a pak jen takové
jakoby dřevěné žebříky střídavě s prohlubněmi ve skále. Hlavně že u horní
části nezapomněli na ceduli "Vstup na vlastní nebezpečí!". Výhled ale
rozhodně stál za tu trochu rizika - a navíc, kdyby to bylo nebezpečné, tak tam přece
nepouštějí lidi, ne?! Leda že by jim to bylo jedno, ale to asi ne.
Na vyhlídkovém okruhu jsme mohli obdivovat místa, která byla
označená cedulkami s nápisy jako například: "Ozvěna" - Zkoušeli jsme ji,
ale nefungovala. Zřejmě byla zrovna vypnutá. "Koňská hlava" - aha, konečně
vím, jak doopravdy vypadá kůň. "Skalní nevěsta" - ale bez skalního ženicha.
"Kanec a pes" - co je kanec a co pes jsme rozpoznali velmi obtížně. A to
nejlepší na konec. Bez dalšího komentáře nechám skalní útvar, který nás zaujal
nejvíce: "Ježek na žábě". ;-)
Kuriózně až do konce trasy jsme já a Honza očekávali
místo s vodopádem, ale nikde nebyl. Nejdříve jsme probírali možnost, že jsme ho přehlédli,
ale to se ukázalo býti naprostým nesmyslem. Až důkladná revize našich vzpomínek z
dětství potvrdila, že jsme kdysi před dávnými a dávnými lety byli oba v těch druhých
skalách, Adršpašských, kde onen vodopád opravdu je (snad). Závěrem jsme tím pádem
mohli s radostí konstatovat, že tato místa jsme navštívili poprvé v životě. I když
až tak moc jistý bych si s tím nebyl. Myslím, že jako malé dítko jsem byl s rodiči
na trampských dovolených úplně všude.
Cesta do Trutnova probíhala zcela pohodově a dokonce již ani Pavel nereptal. V
centru tohoto města si dokoupil chybějící trička a byl naprosto spokojený (zcela
mimořádná událost, hodna zápisu do deníku). Zato na 33.kilometru nás nenadále přepadla
fyzická a následně i psychická slabost, což jsme museli řešit tzv. "prolévačkou".
Neznáte? Koupíte si v obchodě 0.7l Hanácké kyselky (nebo ekvivaletního nápoje jiné
značky) a hned před obchodem ji exnete (=naráz vypijete). Prvním, okamžitým efektem,
je prudké zvýšení objemu tekutin v těle. Pak chvilku pociťujete vnitřní tlak v žaludku,
poněvadž je plný bublinek. To je však záhy vyřešeno ústním zvukem, který bývá
komentován slovem: "Jeleň!" (v kopcích se pro změnu říká: "Kamzoň!",
slabší povahy by na to spíš řekli: "Prase!"). Samozřejmě ve společnosti
dam se "jeleň" ani "kamzoň" nikdy neprovozuje! Jsme přece slušně
vychovaní.
Ve vesničce Mladé Buky jsme poobědvali mimořádně v řeznictví. Bylo nám doporučeno
prodavačkou z nedalekého obchůdku a opravdu jsme nebyli zklamáni: výběr asi z 8 teplých
jídel, příjemné posezení venku pod stříškou chránící před pařícím sluncem,
pivko, pohodička. Ani se nám nechtělo pryč, obzvláště když jsme zjistili, že za
sebou nemáme ani polovinu pro dnešek vytýčené trasy. O to drsnějších bylo následných
24km do Vrchlabí, korunovaných na závěr šíleným kopcem, na vrcholku kterého jsme
totálně chcípli. Po krátkém odpočinku jsme našli nové síly v mapě - ta totiž
suverénně tvrdila, že zanedlouho dorazíme k toku řeky Jizery a po jejím břehu, směrem
po proudu (!), pojedeme až do Železného Brodu. Mapa měla pravdu do puntíku. Včetně
naprosto trapného prudkého kopce před Žel.Brodem, který jsme nejdřív serpentinami
vydřeli, abychom si ho pak okamžitě ve 12% klesání sjeli. Chuťovka.
Kousek za Ž.B. jsme se ubytovali v kempu Ostrov, Malá Skála. Byl přímo u Jizery a
skutečně z obou stran ohraničen touto řekou. Šli jsme se vykoupat do splavu. Kameny,
tvořící hráz, však byly zrádně kluzké. To si na vlastní "zadek" vyzkoušel
Honza, který sebou o ně tak trochu šlehl a když se chtěl rychle postavit, tak sebou
fláknul pořádně - až si poranil nohu. Já s Pavlem jsme si z toho vzali ponaučení a
byli velmi obezřetní, takže jsme ho, k jeho nelibosti, nenapodobili. Parádní humornou
scénu mi pak Honzík předvedl, když šel za splav (přímo pod šlajsnu) a snažil se
proti proudu kraulovat. Proud ho však odnášel pořád dál a dál a dál, nedbaje
nikterak na jeho urputné snažení. Po koupání jsme vyrazili do hospody - kromě Pavla,
který se šel do umývárky osprchovat. Kroutili jsme nad jeho počínáním hlavou - vždyť
jsme sotva vylezli z vody. Ale on si to nedal vymluvit, žeprý za náma pak přijde.
Prostě je nějakej divnej. V místní "Pivrncově hospůdce", krásně vyzdobené
malbami vtipů přímo na zdi od známého kreslíře Urbana, jsme popili několik málo
piv. Při zápisu dnešní kilometráže do deníku Honza zjistil, že mu umřel vřed
(=jeho modrý tachometr). Byl z toho chudák viditelně mrzutý a náladu mu nezlepšovalo
ani moje ujištění o stálé skvělé funkčnosti mého SIGMA SPORT 700. Přijal však
jediné možné východisko: Můj tachometr se tímto stává oficiálním měřičem pro
celou výpravu. Nebuďte smutní - jeho přístroj nezemřel trvale, jen se poněkud rozklížil
a ztrátou kontaktu s baterií došlo k celkovému vynulování všech údajů. Nyní již
tedy opět něco ukazoval, ale nedalo se na něj nadále spoléhat. Pavel nejde, tak jsme
se vrátili do kempu, kde se již ukládal ke spánku. Do hospody se mu nechtělo. Vždyť
říkám, že je nějakej divnej.
