Pastviny - Žamberk - Vamberk - Rychnov n.K. - Solnice - Ještětice - Trnov - Opočno
(zámek) - Bohuslavice - Nové Město n.Met. - Náchod - Hronov - Police n.Met. - Ostaš -
Lachov - Teplice n.Met. - kemp
102.54 km, 19.78 km/h, time 5:11:01, max 56.5 km/h
Ráno vstáváme a po snídani vyrážíme. První zastávka na sváču je ve Vamberku. I když je neděle 10:30, v obchodě na náměstí zakupujeme chleba, rohlíky a čokoládky. Usedáme na lavičku asi 30 metrů od zaparkovaných kol a cpeme se. Zpestřením je pěkná slečna-cyklistka, která též zaparkovala před obchodem. Moc se nám líbí - opravdu, Vamberk je krásné městečko. Je tu krásné náměstí, točená vanilková a malinová zmrzlina, svítí sluníčko, máme nakoupeno ... no a je tu ta pěkná dívčina! ;-)
Jedeme dál. V Ještěticích odbočujeme na silnici nižší kvality směrem na Opočno. Odměnou za to je nám otřesná (tj. plná otřesů) kostkovaná cesta. Během jízdy po ní Pavel vynalézá tzv. "Pavlův sajtkárový posed". Vypadá to tak, že na sedle nespočíváte zadnicí, ale jste vychýleni stranou a opíráte se o sedlo stehnem. Aplikujete-li tento směšně vypadající posed na cestě z kopce po kočičích hlavách, nebolí vás tolik zadek a navíc pobavíte okolní chodce.
V Opočně jdeme hned k zámku, ale nejbližší prohlídka je až v
13:15. Nejdřív tedy poobědváme. Honza si dává extravagantní jídlo z klokaního
masa. Musí ho jednou rukou stále přidržovat, aby mu neodhopsalo z talíře. V místní
restauraci u zámku jsme si všichni tři opravdu pochutnali.
Prohlídka zámku Opočno byla monstroózní. Průvodce o všem vyprávěl s takovým zaujetím, až jsem ho podezíral, že u toho všeho osobně byl. Ale musím se hlavně zmínit o tomhle: Hned v prvním sále nás průvodce upozornil na to, že se smíme pohybovat jen po červených kobercích, a na probíhající soutěž. Máme prý hledat předmět, který je v některé místnosti a nepatří tam. Kdo si ho všimne, ať ostatním nic neříká a u východu vyplní soutěžní lístek. Byli jsme tedy s Honzou velmi ostražití a neustále diskutovali o tom, zda přikrývka z této látky už tehdy mohla či nemohla být, zda některý pohár ve vitríně není vyroben tehdy neznámou technikou atd. V jednom pokoji byl obraz od Hieronyma Bosche "Mladý Ježíš mezi učenci", o němž nám průvodce řekl, že je to to nejcenější na celém zámku. Skupina pomalu přecházela do další místnosti, ale mně se pořád něco na tom obrazu nepozdávalo. V popředí na zemi byl namalován velký barevný motýl, který mi tam tématicky nepasoval. Honza se rozhodl, že se důkladně podívá, jestli tam ten motýl patří, nebo je to ten narafičený předmět. Nevšiml si ale, že červený koberec až pod obraz nevede. Jakmile se k tomu převzácnému dílu přiblížil, začalo to od stropu všelijak výstražně pípat a blikat. Rychle se vrátil - bylo to poslední varování od poplašného zařízení. Teprve teď jsme si všimli, že nahoře a po stranách místnosti je několik signalizačních čidel, kamer a hejblátek - a všechny jsou namířeny na ten obraz. A Honzík se tam jde klidně promenádovat. Cíl však splnil, motýl byl prý opravdu namalován na obraze, žádná kamufláž. O několik místností dál ležel na dobovém vyřezávaném stole vedle kalamáře, brka a historických listin, kalkulátor CASIO. No comment... ;-)
A zase frčíme. Kousek za Ostaší se však před námi vynoří nechutný prudký a přitom dlouhatánský kopec. Zpočátku se držíme pospolu a snažíme se vtipkovat, ale příšerné vedro a to stoupání nám dává co proto. Pavel nám zvolna ujíždí - necháváme ho být. Každý ať si jede podle toho na co má. Mně a Honzovi však poněkud došla para a vlečem se jak slimáci. Po 5 minutách už toho mám dost a chytá mě rapl. Honzo, soráč, ale musím ten kopec zdolat nadrsno - takhle mi to připadá nekonečný. Sbírám všechny síly a pouštím je do pedálů. Jo, jede to ... 15km/h .. 20 ... 25 ... 30 ... "Ty brďo, to bych ani neřekl, že tenhle stoupák dokážu jet třicítkou", myslím si v duchu. Ale síly kvapem ubývají a dřu jako kůň. Zhluboka funím: "Kyslík! Kde mám plíce?! Já chci kyslík!". Blížím se k vrcholu - Pavel už tam stojí a čeká. Prudce brzdím a dávám své kolo podržet Pavlovi. Motá se mi hlava a nemůžu popadnout dech. Chodím do kolečka a dochází mi, že jsem blbec. Tohle jsem teda kapánek přehnal - kapánek dost přehnal. Doufám, že se z toho aspoň dostatečně poučím. Za pár minutek dojíždí Honza a už z dálky křičí: "Nestůjte! Kopejte!". Cože? Co to plácáš? "No hrob, kopejte mi hrob. Chcípnu, umřu, zdechnu!" Obdobně jako já slézá z kola, zmateně pobíhá a tiše lamentuje. Po krátké Tatrankové přestávce pokračujem dál. Ale od teď už žádný blbiny, jasný?! Kdyžtak aspoň ne dneska!
V půl sedmé dorážíme do kempu u Teplických skal a
pověřujeme Pavla, aby zajistil nocleh. U okénka před ním stojí sice jen tři lidé,
ale "odbavovací" doba je asi čtvrt hodiny na každého. Během čekání
dostal Pavel trapný nápad, že chce chatku. Snažili jsme se mu to rozmluvit, ale on se
prostě rozhodl a v takovém případě ho nic a nikdo nezastaví. Už je na řadě. Sáhodlouze
mluví s osobou uvnitř. Za pět minut přichází k nám a chce občanské průkazy.
Pavle, měl ses na chatku vykašlat - vidíš, jaké jsou s tím zbytečné potíže. Ale
všechno je jinak. Chatky už nejsou. Za okénkem však sedí starší pán, který svou
práci miluje a dělá ji naprosto důkladně. Vypíše pěkně pomaloučku všech milionpět
rubrik v deseti formulářích do posledního detailu (včetně rodného příjmení vaší
nevlastní prapraprababičky). Na závěr samozřejmě neopomene odříkat 10 minutové
poučení o tom, co všechno se v kempu nesmí a co se smí, kde jsou sprchy, kde záchodky,
jak se na nich sedí, na co je tam ten toaletní papír a jakým způsobem
se používá ... prostě všechno o všem. Odcházíme
se ubytovat - tj. najít vhodné místo, rozhodit igelity, karimatky a vyplácnout se na ně.
Předtím, než zalezem do spacáků, je na řadě večerní hygiena. První jde Honza a
když se vrací, podotkne: "Ta voda neteče moc teplá". Pavel po návratu naznačuje,
že teče spíš studená. To mě neodradí - studená koupel osvěží tělo i ducha,
cha-chá! Později v umývárce: "Oh! Ale to není studená, to je ledová. Snad přímo
z nějakého skalního pramene?!" Po minimální nutné době pod sprchou mi naskočila
husí kůže i s brkama. Ale teď je mi fajn. Teď, když už na mě netečou ty mleté
rampouchy. Správa kempu se evidentně drží hesla: Co nezabíjí, posiluje! ... Hmm, kam
asi dávají mrtvoly?
| CYKLOSTRÁNKA |  |