Prostějov - Kostelec n.H. - Konice - Chornice - Moravská Třebová - Staré Město -
Rychnov - Lanškroun - Jablonné n.Orlicí - Šedivec - Nekoř - Pastviny
105.4 km, 19.54 km/h, time 5:23:38, max 56.8 km/h
Tak už to začalo. Jedeme! Tři odvážní cyklisté a tři nabáglovaná
profesionální kola značky Author (2x EL PASO, 1x COMPACT). Honza, já a Pavel. Ano, to
jsme my. Natrénovaní, neohrožení a plni odhodlání prožít týden dobrodružné
cesty a čelit případným překážkám, které nám budou stavěny do cesty.
Na fotografii (vpravo) můžete spatřit (vlevo) mě, dále Pavla a ten skinhead vpravo není ve skutečnosti žádný skinhead, ale Honza. Již dříve nás upozorňoval, že se míní nechat poněkud více ostříhat, aby měl lepší aerodynamiku. Nenechte se zmást - nemá holou hlavu. To jen ten jeho 4mm blond ježek není na první pohled příliš vidět. Po vzpamatování se ze šoku, při kterém nám čelist spadla až k řídítkům, jsme si na to zvykli a smířili se s faktem, že takhle bude vypadat celou cestu.
3, 2, 1 ... START !
První veselá příhoda na sebe nedala dlouho čekat. Už v Kostelci mě Honza přesvědčil, že neztratil svůj skvělý orientačně-mapařský smysl. Na začátku Kostelce je kostková cesta. Cyklistům nemusím říkat, co to znamená - dr-ko-tá-te zu-ba-ma a třepe se i všecko co může. Normálně prohlašujeme takové cesty za zakázané a příště už po nich nejezdíme. Naštěstí zrovna tahle kostkovka je dlouhá asi jen 300 metrů po rovině a pak dá pokoj. Přesto aktivní Honza zavelel po 100 metrech odbočit doprava. Zná to tady a vezmeme to zkratkou. Nezklamal. Asi po 1km stoupání jsme se dostali na úplně opačný konec, kde jsme udělali ostrou zatáčku vlevo, pak asi 800 metrů po rovině a opět vlevo, abychom zase sjeli. Napojili jsme se na původní kostkovou cestu zhruba o 100 metrů dál než jsme na začátku odbočili a vychutnali si posledních 100 metrů kočičích hlav. Bravo - Honza je hlavní mapař - koukám, že se máme na co těšit.
Kousek za Kostelcem začíná mít Pavel přihlouplé otázky typu "Kolik jsme už ujeli?", "Kdy už tam budem?" a nápodobně. Rychle to zamlouváme vychvalováním krásného okolí, ale on naléhá, a když mu to nechceme říct, začíná remcat. Tak trochu jsem to čekal, ale až o několik dní později (a o několik set kilometrů dál). Snad aspoň ještě kousek vydrží, dnes už nám zbývá zhruba jen 95 km.
V okolí Dzbelu je parádní cesta a frčíme jak draci. Ani se nenadějem a jsme v Moravské Třebové. Na náměstí zastavujeme a jedeme doplnit zásoby. Je totiž sobota a já si musím koupit chleba na celý víkend. Honza odchází doplnit peněženku vyloupením bankomatu Komerční Banky. Použil prý na to nějakou kartu či co - to jsou mi věci. Pavel nechce kupovat nic, tak je pověřen hlídáním kol. Hlídáním kol! To zdůrazňuju! Když se vracím z obchodu, oba dva stojí u lavičky a tváří se potutelně. Zaslechl jsem Honzu, jak šeptá Pavlovi: "Řekni mu to nějak opatrně.". Co je? "Spadlo ti kolo." Cože??? Nééééééé! Honza kroutí hlavou: "Říkal jsem opatrně!". Aúúú. Ne, že to není pravda, že si jen děláte srandu?! Rychle obhlížím svého milovaného Authorka a opravdu - na boku sedla je šrám. Ještě že to není vážné zranění, jen povrchní a trochu. "Blbě's ho opřel a řachlo na zem", týrá mě Pavel dál. Jak "já" že jsem ho špatně opřel?! Ty jsi to měl hlídat, Pavle. Vzpamatovávám se z traumatu, omlouvám se Authorkovi a prosím ho o odpuštění. Naštěstí to nebyl pád v pravém slova smyslu, ale kolo se jen pomalu sesunulo podél stromu, o který bylo opřené. Naštěstí i pro Pavla. Hrozila by mu brutální vražda třetího stupně!
Jedeme dál. Další zastávka je na oběd v Lanškrouně. Přímo na náměstí tam mají hotel Slávie i s restaurací. Zamykáme kola pod okny, aby na ně byl dobrý výhled, a vcházíme dovnitř. Netušili jsme, co všechno jde během jednoho obědu zažít. Nejsme žádní detailisté, ale obsluha se dopustila snad všech možných i nemožných prohřešků. Posuďte sami. Začalo to nevinně: Když jsme si (my tři) vybrali z jednoho předloženého jídelního lístku 3 piva a pokrmy z rybího masa, oznámila nám servírka, že z ryb není nic. Objednal jsem si tedy polévku a játra s něčím. Honza též játra s něčím. Pavel polévku, něco jiného a zmrzlinový pohár. Po 15 minutách přinesla Pavlovi polévku a zmrzlinový pohár. Současně - asi ten pohár má přikusovat k polévce. Dále nám jen tak mezi řečí oznámila, že ta játra už budou jen jedna. Tak si Honza narychlo vybral něco jiného. Po dalších 10 minutách mi donesla polévku - hovězí s nudlemi. Jak ji nalévala, koukám, že je nějaká řídká. I ona si toho všimne a povídá: "Hmm.. vy tam nemáte žádné nudle, co?! Moment, já vám je přinesu.". Ještě než stačí zmizet v kuchyni, vztekle mrskne před Honzu popelník, jako by z něj měl jíst. Dovolili jsme si totiž tu drzost, že jsme hned při příchodu přendali popelník na vedlejší volný stůl. Nikdo z nás není kuřák a při jídle znám lepší pohled než na deset rozmačkaných vajglů. No co, asi se budu muset dívat jinam. Po dalších 5 minutách, kdy žlutá voda v mém talíři přiměřeně vystydla, donesla hrníček a z něj vyklepla hromádku nudlí, až to žbluňklo. "Tady jsou ty nudličky", dodala vítězoslavně. Dobrou chuť! Po polévce přišel na řadu druhý chod. Pokládá mi talíř z protilehlé strany stolu a přitom na mě málem převrhne pivo. Stačím ho zachyit na poslední chvíli - asi zkouška postřehu. Obědváme. Teď zajímavost: U mého a Honzova jídla je zeleninová obloha. Ale každá totálně jiná. Ze 6 druhů zeleniny máme společný jen jeden. Jo a další sranda: vedle masa mám dokonalou parodii na opékané brambory. Vypadá to, jakoby kdysi dávno v minulosti byly bramborovou kaší - takže jsou to takové blátivé mastné hromádky. Mňam! To miluju. Dojídáme. Pavel dopije pivo a pouští se do rozteklého zmrzlinového poháru. V zápětí se objevuje servírka a ostřelhbitě před něj flákne další pivo. Bez optání - ke zmrzlinovému poháru. S plnou pusou na ni signalizuje, že už další pivo nechce. Znechuceně ho zvedá a flákne s ním na vedlejší stůl (s pivem, ne s Pavlem, i když bych se vlastně ani nedivil). Zlatým vrcholem všeho je placení. Honza zjišťuje, že mu bylo účtováno o 10Kč víc. Při kontrolním přepočtu servírka okamžítě ví, kde udělala chybu a dokonce neopomene zdůvodnit, proč ji udělala: "Jo, aha, to mělo bejt 70 plus 36, to je 106, ale já sem si napsala 80, takže 80 plus 36 to máme 116, takže sem vám účtovala 116. Ale sečtený to bylo správně, akorát sem si napsala 80 místo 70.". Omlouvá se a vrací desetikačku. Raděj rychle opouštíme toto zařízení, než se ještě něco dalšího semele.
Chtěl jsem si venku sednout na lavičku a trošku začít trávit oběd, ale ti dva mě přinutili jet hned dál. S plným žaludkem, to je přece násilí, ale oni mé připomínky ignorují. To je ale bezohlednost!
Přijíždíme do kempu v Pastvinách, který je hned u místní přehradní nádrže. Všecko je tu šikmé, nikde žádná vodorovinka. Chystáme si ležení pod úhlem 20% a Pavel objevuje příčinu svých poloprázdných cyklokapes. Má jen jedno tričko (na sobě), všechna ostatní nechal doma. Bude si muset cestou někde koupit.
Při večeři s údivem zjišťuji, že chleba, který jsem si pro sebe v Mor.Třebové koupil, není jen můj. Pavel mi s úsměvem oznamuje, že žádné jiné pečivo nemá: "Já myslel, že to kupuješ pro všechny.". Hlavně že jsem se ho důrazně ptal, jestli si pro sebe na jídlo nic kupovat nebude. On prostě jen tak mlčky počítal s tím, že půlka toho mého chleba mu bude stačit. Ale já měl vykalkulováno, že mi ten chleba vystačí až do pondělka. No co, o hladu ho nenechám. I když by si to zasloužil.
Mažeme se antikomárovacími prostředky a uleháme na svahu. Je tu však problém. Po karimatce to klouže a sebemenší pohyb znamená posun o 10cm níže. Každý z nás hledá nějaký způsob, jak na to vyzrát, ale nedaří se. Snažíte se otočit na bok? Poškrábat se za uchem? Pohnete hlavou? Šup o kousek dolů! Za 5 minut jste už napůl mimo karimatku a musíte podstoupit složitou proceduru, během níž se v polosedu za pomoci rukou vystrkáte zpět nahoru. Je to přímo k zbláznění. Takhle se nedá odpočívat, natož spát! V jednu chvíli Honza dostane "nápad" a izolepou přilepuje karimatku k igelitu, aby aspoň ta nesjížděla. Naiva - samozřejmě že to nefunguje. Po několika hodinách konečně usínáme. Celou noc se v půlhodinových intervalech budím dole na trávě pod karimatkou a znovu a znovu se pracně vracím nahoru. Zdá se mi přerušovaný sen o kousku vodorovné země.
| CYKLOSTRÁNKA |  |