Akce ZLÍN / 5000 !

Dle předpovědi počasí má být dnes jasno, místy polojasno, ráno se mohou vyskytnout mlhy. Rozhodli jsme se tedy využít tento teplý zářiový den k dalšímu výletu. Za cíl jsme zvolili malý hrádek Malenovice, který se nachází ve Zlíně.

Ráno je opravdu mlha. Vypadá to, že se nějakým zázrakem meteorologové trefili. Po zběžné kontrole mého Authorka a provedení umělého dýchání z pumpy do duše (přední i zadní) stepuju před barákem a vyhlížím své dva kolegy. Asi v 8:08 přijíží Pavel a hned líčí důvod svého malého zdržení, kterým je hledání jeho speciálních cyklistických rukaviček. Bylo to prý ale stejně zbytečné, poněvadž je nenašel. Za moment se zjevuje i Honzík. A koukám, že má na dnešek připraven krásný karnevalový žertovný převleček - jde za Ferdu mravence. Kolem krku má totiž omotán šátek i s tím krásným uzlíkem a trčícími konci. Chraplavým hláskem nám sděluje, že ho trochu bolí v krku. Později se dozvídáme celou pravdu a měním svůj výrok, že jeho hlásek je chraplavý - ve skutečnosti je (ten hlásek) vychlastaný.

Vyjíždíme výpadovkou na Kojetín a chmurné mlhavé počasí ignorujeme za pomoci diskuse o různých počítačových věcech. Jedeme záměrně celkem pomalu. Jednak není kam spěchat a druhak musíme pomalou jízdu trénovat, neb jsme ji v posledních dvou letech zanedbávali a ani ji už pořádně neumíme. No a třeťak - není žádnej velkej hic.

Cesta je poklidná a ani se nenadějem a jsme v Kroměříži. Zde máme dvě možnosti - buď jet na Hulín nebo na Kvasice. Jednohlasně volíme Kvasice, protože na cestě do nich by měl být menší provoz. Je.

Uprostřed Kvasic je další klíčová křižovatka - buď na Tlumačov nebo rovnou po "noname" cestě rovnou do Otrokovic. Mám to prý rozhodnout já, jedu totiž zrovna první. Znám zrádnost takovýchto rozhodnutí a tak zpomaluju, ti dva darebáci se však schválně drží stále za mnou. Na křižovatce tedy zastavuju a dávám hlasovat. Nejzákeřnější je Pavel, který nechce říct tak ani tak, ale na jeho slova prý dojde. Honza už to nemůže poslouchat a prohlašuje "Jedem rovně". Abych učinil přítrž následným možným jízlivým poznámkám Pavla, říkám obligátní větu: "Kdo má něco proti tomu, abychom jeli touto cestou, nechť to řekne teď, a nebo navždy pomlčí!". Pavel k tomu má zas nějaké nejapné připomínky a Honza mi tiše říká, že jestli začne na jeho výběr cesty remcat, tak že ho "utluče". Tomu Pavlík oponuje, že to není konstruktivní řešení a že by chtěl vysvětlit důvod, proč by ho Honza chtěl utlouci. Honza uzavírá celý dialog slovy: "Já mu nebudu nic vysvětlovat a rovnou ho utluču!" ;-)

Projíždíme Otrokovicemi a blížíme se ke Zlínu. Po chvilce hledání nacházíme hrádek Malenovice, který je ovšem z technických důvodů uzavřen. Nám to ale v podstatě nějak výrazně nevadí a jedeme hledat vhodnou hospu na oběd. Honza Zlín zná a dělá nám výchovnou přednášku o tomto městě. Směřujeme do samotného centra a jsme (až na Honzu) překvapeni zvláštní strukturou Zlína - jedna hlavní desetikilometrová magistrála lemovaná železnicí, v jejímž názvu samozřejmě musí figurovat jejich hrdina T.Baťa, a kolem ní vlevo a vpravo baráčky, paneláky, továrny (resp. jedna továrna Svit Zlín). V jednom směru má tedy Zlín asi 10 km, kolmo na něj však jen nějaké 3 km. V centru zkoumáme všechna dvě stravovací zařízení a vybíráme si zastřešenou předzahrádku CAFE MAX. Výběr mají pěkný, ovšem pivo jen lahvové, tak si dáváme Mattonku, džus, kávu a čaj. Jako hlavní jídlo se dnes podává: drůbeží játra na roštu (250g), vepřový steak na másle (250g) a smažená kuřecí prsa se žampióny (150g). Jako příloha zvítězily u všech opékané brambory a samozřejmým doplňkem je zeleninová obloha. Mňam! Moc dobrý to bylo.

Zpáteční cestu jsme směrovali přes Otrokovice, Tlumačov a Hulín až do Přerova, kde jsme si chtěli dát druhý oběd v naší tamní oblíbené hospůdce u pivovaru. Zahradní posezení bylo však již uzavřeno a nemožnost mít kola aspoň pod částečným dohledem rozhodla o pokračování do vesničky Luková. V tamní hospůdce, k nelibosti naší i jejího šéfa, se však teplá jídla momentálně zrovna nevaří. Pavel si dává dva utopence s hromadou chleba, já s Honzou uzobáváme slané bramborové lupínky. Zapíjíme to pivem a Honza si léčí krk čajem s rumem a následně samostatným rumem (kloktá ho a vyplivuje dovnitř).

Kousek před Dubem n.M. jsem si slavnostně naměřil na svém tachoměřiči SIGMA SPORT 700 5000 km (ne sedmmilionůpěttisíc, ale pěttisíc - to "700" je typové označení té SIGMY). Dneska jsme měli "výročí" všichni. Pavel překonal 1500 km a Honza mě díky častým cestám na kole do práce v Olomouci zahanbil svými 7000. Pchá! Kdybych počítal každodenních 2x3.5 km, které zdolávám na svém pracovním kole značky ESCa, tak bych musel za ty dva roky přidat dalších 3500! Ale to nemůžu - u mě se zohledňují jen "rekreační" kilometry.

V závěru cesty, asi 3 km před cílem, mě postihla nenadálá šíleně intenzívní hladová krize. To kvůli tomu, že jsem byl duševně připraven na ten druhý oběd, který se ovšem nekonal. Slané bramborové lupínky nejen že nebyly jeho důstojnou náhradou, ba právě naopak - krutě útočily na moje žaludeční stěny. Snažil jsem se to skrývat, což vyvrcholilo nutnou pauzou asi kilometr před mým domovem, kdy jsem prostě MUSEL zastavit a sežrat Tatranku, jináč bych padl do mdlob. Po vzpamatovávací pětiminutovce jsme se na poslední křižovatce rozloučili a každý frčel domů.

Výlet byl fajn. Vývoj počasí v dalších dnech a týdnech ukáže, zda to náhodou nebyla úplně poslední letošní větší akce. Na krátké projížďky se, doufám, ještě sluníčko párkrát ukáže. Bléééé... Já ještě nechci zimu! (Já nechci vůbec zimu!)