Akce "Vranov" 2004

V druhé polovině srpna jsme se celkem narychlo domluvili na konání dvoudenní (mimovíkendové) cykloakce na Vranov. Záměr byl, že první den pojedeme na Vranov, kde jednu noc přespíme pod stanem, a druhý den se do večera vrátíme domů. Kromě mě a Honzy byl k účasti vyzván Bob, Pavel a Momo, ale nikdo z nich nemohl. Takže pojedeme jen my dva náčelníci. Den před odjezdem jsem s Honzou telefonicky prodiskutoval místo srazu a čas, dále bylo nastoleno téma co kdo poveze. Tradiční rozpis je totiž koncipován pro 4 osoby, takže jsme si museli společné věci co vozí Pavel a Bob rozdělit mezi sebe. Záhy jsme však s údivem zjistili, že žádná z těch jejich věcí není vlastně vůbec důležitá a můžeme je prostě jen vyškrtnout. Jedinou společnou věcí tak zůstal stan, který nám dvěma bude stačit jeden. Ale kdo ho poveze? Shodli jsme se na tom, že je to úplně jedno, ale tím jsme tu otázku nevyřešili. Po pár minutách odborné diskuse, ve které jsme každý přišel s několika dalšími argumenty "proč je to jedno", a po zjištění, že kumulace argumentů "proč je to jedno" k rozhodnutí nikdy nepovede, vzal konečně náčelník Honza zodpovědnost do svých rukou a přidělil úkol vezení stanu mně.

Co se týče trasy na Vranov, Honza navrhoval cestu přes Drahanskou vrchovinu a severozápadně kolem Brna. Tam jsou ale dost drsné krpály, takže já jsem vzhledem k odhadované denní kilometráži byl spíše pro směr na Vyškov a Pohořelice, což má být dle mapy o dost placatější. Večer před startem jsem zkoumal mapu ještě jednou a podrobně, abych si zhruba porovnal rozdíl délky těchto dvou tras. Ten rozdíl, ten nebyl nijak dramatický, zato obě ty vypočtené délky mi dramatické připadaly. Né, že bych chtěl Honzu nějak podceňovat (to bych si nikdy nedovolil), ale jet dva dny po sobě cca 160 km je docela nářez. Samozřejmě, že bychom to zvládli - o tom nepochybuji ani vteřinu (nebo spíš ani hodinu), ale položme se na otázku "Proč?". Má to být přeci jen takový pohodový výletek, brnkačka, flákárna, pár pivek, prostě pohoda. Předpověď počasí navíc slibuje jasno a horko vhodné k pečení kůžiček. Inu, je čas uvážit to rozumně a vymyslet jinou kratší trasu. Honzu tím ale předem zbytečně zatěžovat nebudu - má jakožto náčelník dost jiných důležitých starostí, než aby se musel zabývat zanedbatelným faktem že pojedem trošku jinam než bylo původně plánováno. A aby ta změna nebyla tak velká (a nápadná), vymyslel jsem jako alternativní cíl kemp u vodní nádrže Nové Mlýny. Jen musím prosadit tu mou jihovýchodní placatější variantu cesty, abych mohl, až pojedem k večeru upečení a zchvácení přes Pohořelice a bude nám zbývat ještě nějakých 60 km na Vranov, jakoby náhodou přijít s návrhem odbočit vlevo a zajet do kempu k Novým Mlýnům, neboť je to úplnou náhodou jen už nějakých 10 km. Ano, tak to udělám - bude to můj tajný záchranný plán, se kterým přijdu až ve vhodný okamžik.

1.den - Čtvrtek 19.8.2004
Trasa: Prostějov - Výšovice - Němčice n.H. - Mořice - Uhřice - Morkovice-Slížany - Litenčice - Lísky - E50 - Buchlov - Buchlovice - Břestek - Tupesy - Velehrad
Statistika: 75.56 km, čas 4:09:52, průměrka 18.1 km/h, max 60.8 km/h

Honza měl z Olomouce přijet k našemu domu kolem osmé hodiny. Jeho čtvrthodinové zpoždění je v normě, ale potřebuje si ještě dofouknout obě kola aby nedělal rýhy do asfaltu, a pak chce nejdřív zajet k nejbližšímu vhodnému obchůdku na snídani.
 

Honza dorazil.

Plná polní naložená "našíř". (Poznámka: Spíš dvoutřetinová polní než plná. ;-))

Popojíždíme tedy asi 1 km k sámošce, aby Honzík zakoupil něco rohlíků a paštik, které následně pojídá u stolečku se slunečníkem. Já jsem ze solidarity posnídal také, dnes už podruhé. Jak jsme tak seděli, jedli, a blížila se devátá hodina, zatímco sluníčko začalo již důkladně připalovat, přišla řeč na to, kudy tedy na ten Vranov pojedeme. Honza se dožadoval své varianty s jízdou přes Protivanov. Bylo mi jasné, že nelze dále skrývat můj záložní plán, neboť pokud pojedeme Honzovou trasou, nebude již v případě nouze realizovatelný. Vyložil jsem karty na stůl: "Honzo, a teď vážně. Ty chceš opravdu jet na Vranov?" Honza se na mě nechápavě podíval, takže jsem byl nucen sáhnout k tvrdším vysvětlovacím argumentům: "Já jen, že je devět hodin, slunko bude dneska fest péct, a podle tvého plánu to máme přes pořádný krpály takovejch 140 km... Takže je myslím právě teď vhodný okamžik tak nějak seriózně uvážit, kam teda doopravdy pojedem." Honza překvapeně vykulil oči a udělal krátkou pomlku, aby se pak rozesmál a odvětil: "To jsi mě teda pěkně doběhl. Já se chystal, jak tě budu průběžně celý den nahlodávat, abychom nejezdili až na Vranov, ale zapíchli to někde blíž, a ty mi to takhle zkazíš." Cha cha cha. Sláva, jsme zachráněni - na Vranov nejedem. Ale kam tedy? Po pár návrzích jsme celkem rychle dospěli ke shodě a rozhodnutí, že se pojedeme podívat na hrad Buchlov. Ani ne čtvrt hodinky po té jsme již za Prostějovem se smíchem míjíme odbočku na Vyškov, přes který jsme původně měli jet: "Hele, zákaz vjezdu směr Vyškov - to si musíme vyfotit. Tím máme alibi, že jsme na Vranov chtěli jet, ale bylo nám v tom zabráněno." :-)
 

Naše změna trasy je tímto posvědcena.

Jeli jsme tedy rovně přes Výšovice, Němčice, Mořice, ...a přes spoustu dalších "-ice". Jak už to bývá, během jízdy jsme kecali vo všom možnym. Banální cesta rovinatým profilem brzo přešla v drápání se do prudkých značených 12% krpálů, následovaných prudkými sjezdy. Byl jsem příjemně překvapen, jak máme relativně blízko od Prostějova krásně kopcovitě rozdivočenou krajinu. Protože jsem měl natrénováno více než Honza, zdolával jsem dokopce s nadšením a svižnější rychlostí, a pak na Honzíka na vrcholcích chvilku čekal. Když se blížil, vždy jsem ho rád potěšil skandováním: "Hop, hop, hop!" nebo nějakou rádoby vtipnou průpovídkou typu "Už tam budem" či podobně. Pokud by však nějaký výrok měl být označen typickým, bylo by to sarkastickým tónem: "Tsss. Vranov?!", které během tohoto dne zaznělo mnohokrát, často i jen tak do ticha bez jakýchkoliv dalších souvislostí.

Nedlouho poté, co jsme se za vesničkou Lísky napojili na mezinárodní silnici E50, vyhlásil Honza hladovou krizi a žádost o pauzu se svačinou v rychlém občerstvení u benzinové pumpy, kterou jsme právě minuli. Snažil jsem se ho přemluvit, ať pokračujeme dál k nějaké jiné normální hospodě, neboť bistra u benzinek jsme si přeci povolili jen pro stavy nejvyšší nouze, načež Honza prohlásil, že to souhlasí, že ve stavu nejvyšší nouze právě teď je. Takže jsme se asi 100 metrů vrátili, náčelník se tam posilnil dršťkovou polévkou a točenou Kofolou (nebo možná dvěma), já klobáskou a taky Kofolou. Ještě bych se byl rád zmínil o sympatické obsluze ženského rodu, ale nestihnu to - už musíme jet dál. ;-)

Z nynějšího pohledu musím přiznat, že ta pauza byla načasovaná velmi dobře, protože pak nastal obtížný úsek cesty - přejezd pohoří Chřiby. Cesta vedla stále nahoru a jezdila po ní spousta kamionů, ale naštěstí byla dost široká a měla skoro pořád odstavný pruh, který jsme si zabavili jen pro sebe. Odbočka vlevo ke hradu Buchlov byla poněkud nejasně značená, takže jsme ji vyhodnotili že bude správná spíše až další křižovatka, ale následně objevené směrovky z opačného směru nás přesvědčili pro otočku a odbočení. Vydrápali jsme se tedy šťastně až na vrcholek s hradem. Vyšlo nám to pěkně - termín prohlídky začínal asi za pět minut, takže jsme jen rychle zamčeli kola a spěchali na hlavní nádvoří. Prohlídka hradu byla zajímavá a trvala zhruba hodinu.
 

Prudký kopec ke hradu Buchlov.	Hrad Buchlov skrytý mezi stromy.
Hrad Buchlov.	Průchod na hlavní nádvoří.
Šťastné shledání s našimi koly po návratu z prohlídky hradu.	Oběd v Buchlovicích.

Sjeli jsme zpátky na hlavní E50ku a po ní pokračovali jen pár kilometrů do Buchlovic, kde jsme se o půl čtvrté zastavili na pozdní oběd. Honza si dal smažený sýr s hranolkama, já měl chuť na svíčkovou s brusinkama a knedlíkem. Po jídle jsme se z mapy naučili nazpaměť ten kousíček cesty do Velehradu - šlo jmenovitě o tři názvy vesnic: Břestek, Tupesy a cílový Velehrad. Pak jsme se ještě jen od silnice přes mříže mrkli na tamní zámek (za bránu je zákaz vstupu s kolem), a jeli dál. Už na nejbližší křižovatce jsme si však nebyli jistí, jakpak se ta první dědina přes kterou máme jet jmenovala, takže následovalo opětovné vytahování mapy. Tentokrát jsme však již byli chytřejší a každý jsme si vybrali jednu vesnici, abychom si ten název mohli v duchu neustále opakovat. Teda, já jsem si Břestek zapamatoval, ale když jsme ním pak projeli a zeptal jsem se Honzu na tu jeho vesnici, po chvilce přemýšlení z něj vypadlo jen: "Tu... Tu... Tu-něco". ;-)
 

Velehrad.

Dojeli jsme do Velehradu a vystřídali se na stráži venku u kol kvůli prohlídce kostela. Opravdu nádhera! Pak jsme jeli hledat kemp, co byl v mapě vyznačený hned u Velehradu. Po opuštění obce a jízdě asi 5 minut po opuštěné asfaltce v dálce vedoucí někam pryč do hory jsme počali být nervózní, zda ta značka kempu není jen škodolibý žertík od Kartografie Praha, jak jsme již za léta našich putování párkrát zažili. Pak se ale nějaká nadějná odbočka se směrovkou kempu přeci jen objevila a my jsme skutečně po půl šesté přijeli do kempu. Mno, příliš honosně to tam nevypadalo - hlavně jsme čekali bazén nebo tak něco, protože v mapě bylo u kempu vyznačeno koupaliště, ale bylo nám sděleno, že koupání není - tedy zatím, avšak do budoucna se plánuje. No jo, ale v plánech si tělo přižahnuté celodenní jízdou na slunci neosvěžíme, aspoň že sprchy tu prý jsou. Na doporučeném plácku jsme postavili stan. Honza měl nejapné připomínky k tomu, že se můj stan trošku klátí - ten jeho to prý nedělá. No ano, uznávám, že tvarově se po těch několika letech můj stan podobá spíše zahnuté kouzelnické čepici, než předpisově symetrickému iglú, ale komu se to nelíbí, může spát venku. K tomu Honza už jen podotknul, že nepřekonatelný problém to pro něj samozřejmě není, a to přesto, že na straně kde má spát on je čepice ... ehm... je stan nahnutější než na té mé straně, což on velkoryse přehlíží a ani na to nijak neupozorňuje.

Pak jsme se šli mýt do sprch. Nejdřív náčelník Honza. Vrátil se pěkně vymydlený, hotová funglovka, ale nepotěšil mě sdělením, že voda teče úplně studená. Inu co, nejsem proti zpestřit si podvečerní program hrou na hrdiny, tak tam jdu zamachrovat taky. Už fakt, že oba kohoutky ve sprchách měly modrou barvu, leccos naznačoval. Zkusil jsem tedy otočit jedním modrým kohoutkem, ale neteklo nic - aha, tak tohle měla být asi jako teplá voda. Tak jsem ho zavřel a vyzkoušel druhý modrý. Ze sprchy počala tryskat voda, no sláva. Je sice dost studená, ale půjde to, snad. Co to?... Teď teče ještě studenější než před chvílí. Aha, to byl asi jen v hadici zbytek teplé vody od včerejška. No potěš, teď už teče surová ledovica. S hlubokými nádechy ji pouštím na sebe, je to velmi intenzívně osvěžující zážitek. Mám pocit, že mi pod údery krup brzo slezou nehty, popraská husí kůže a zevnitř mě vyleze úplně nový člověk - nejspíš Eskymák. ;-)
 

Stan postaven - nocleh zajištěn.

Náčelník Honza nad mapou.

Po očistě si jdeme sednout k tamnímu občerstvení. Honza si dal řezané pivo, tak já zkusím úplně černé - smuteční - k uctění památky mého starého zpohodlnělého já, které před chvílí zbaběle zmrzlo ve sprše. Jo a mimochodem, zaslechli jsme jak se nějací lidi bavili že teplá voda ve sprchách se pouští od půl osmé - ale koho tady vlastně zajímá nějaká teplá voda?! Helemese, to černé pivo má zajímavou chuť, skoro jako Kofola. Když jsem ho ale půlku vypil, už mi tak dobré nepřipadalo, a zbytek jsem už do sebe tlačil násilím. Na večeři si objednáváme zdravou mastnou klobásku s hořčicí a chlebem - nic jiného rozumného tu ostatně ani nedělají. K tomu popíjíme Kofolu, neboť experiment s černým pivem se moc neosvědčil. Prodiskutovali jsme zítřejší trasu a ve 20:15 se přesunuli do stanu, kde jsme před usnutím asi ještě hodinu kecali. V noci nás nepříjemně ruší hlasitý zpěv lidí od táboráku. Ještě později, když kytara ztichla, si pak kolem našeho stanu počali dohoukávat rande pan sýček s paní sýčkovou, které ten předchozí veselý rámus asi pěkně rozparádil.

2.den - Pátek 20.8.2004
Trasa: Velehrad - Modrá - Bunč - Zdounky - Kroměříž - Postoupky - Kojetín - Uhřičice - Polkovice - Oplocany - Annín - Tovačov - Dub n.M. - Kralice - Prostějov
Statistika: 75.61 km, čas 4:12:03, průměrka 18.0 km/h, max 61.7 km/h

Vstáváme v 6:45, za třičtvrtě hodiny máme sbaleno a opouštíme kemp. Vracíme se cestou do Velehradu, kde si dáváme snídani u místního miniobchůdku. Pak pokračujeme po silnici přes obec Modrá prudce nahoru, abychom uskutečnili druhý přejezd Chřibů v opačném směru. Kulturní vložkou se stala pěkná dřevěná rozhledna, na kterou jsme si samozřejmě museli vylézt. Já tam lezl dokonce dvakrát, protože mi nahoře zrovna jak naschvál došly baterky ve foťáku, takže jsem si musel slézt ke kolu pro druhou sadu, a pak znovu vyšplhat nahoru. 
 

Snídaně u minimarketu ve Velehradu.	Rozhledna u Modré.
Pohled směrem naší další cesty.	Pohled shora na žebříky, po kterých se lezlo.

Dnešní přejezd Chřibů po klidné úzké asfaltce byl mnohem hezčí než včera po rušné mezinárodní silnici. Počasí bylo polojasné, takže také příjemnější než včerejší pařák. Mě ty kopečky vyloženě nadchly - je tam opravdu moc krásně. Dalším zpestřením jízdy byla zastávka u "Králova stolu". O co jde, to si přečtěte sami na popisné tabulce na fotografii.
 

Králov stol.

Králov stol - detail tabulky s popisem.

Sjezd dolů z Chřibů do Zdounek byl příšerně prudký, určitě to zas odneslo pár desetin z brzdových špalíků. Další cesta už vedla poměrně rovinatějším terénem až do Kroměříže. Tam jsme se porozhlédli po náměstí, a pak zaparkovali kola před bránou zahrady. Vzdálili jsme se ale jen kousek, abychom si prohlédli miniZOO a přilehlou část zahrady. Měl jsem totiž ze včerejška od Honzy slíbeno, že půjdeme "na klokany a opicé". Mno, klokani tam sice nebyli, ale opice jo, dokonce dvě, a jedna z nich si s sebou v náručí pořád nosila velké růžové vajíčko - to bylo pro mě dost překvapení, že se opice líhnou takhle. A zadky mají úplně přesně stejně růžové jako jsou ta jejich vajíčka. ;-)
 

Kroměříž - náměstí.	Kroměříž.
Kroměříž - zahrada.	Opice s růžovým vajíčkem v náručí.
Kroměříž - zahrada.	Kroměříž - zahrada.

Opustili jsme Kroměříž a pokračovali dál v cestě. Začalo nám kručet v břichách, tak jsme se porozhlíželi po nějaké vhodné restauraci, kde bychom se naobědvali. Svou kontrastně žlutou fasádou nás upoutal restaurant "U Jordánu" v Kojetíně. Tam jsme se dobře pobavili při čtení jídelního lístku, neboť názvy jídel byly rozhodně netradiční. Z nabídky jsem si tedy vybral lákavě znějícího "Skippyho v kožichu", což nebyl kus osrstěného klokaního masa, jak by ti drsnější z vás předpokládali, alébrž normální plněná vepřová kapsa v trojobalu. Honza též váhal mezi několika odvážnými názvy, ale nakonec si dal něco s názvem obyčejným, který se nezdál mé sklerotické hlavě hoden zapamatování. Při čekání na jídlo nás bavily dvě kočky, nahánějící se po dvoře a svádějící souboje skoro jako v amerických akčních filmech - jen střelby a výbuchů měly v té kočičí verzi méně. K diametrální změně v jejich chování však došlo v okamžiku, kdy číšník začal roznášet jídla. Najednou se proměnily v hodné roztomilé kočičky, které se strávníkům mazlivě třely o nohy, případně zaujaly nehybnou pozici sochy přímo proti vám s dojemně toužebným pohledem, kterému nelze odolat. A za to samozřejmě dostaly taky kousek masíčka.
 

Kojetín - restaurace "U Jordánu". Zátiší s brýlemi a nedopitým pivem.

Kojetín. Tamtéž.

Na dnešní odpoledne jsem měl od Honzy slíbenu ještě jednu atrakci - syfon. Ne, nemluvím o sifonu - nápoji, ale o jedné technické zajímavosti, která je prý jediná svého druhu ve střední Evropě. Nachází se nedaleko od Kojetína, přesněji od vesničky Uhřičice. Představte si křížení dvou toků. Celkem známé řešení je, že se pro jeden tok, který má hladinu výše, postaví most a ten nižší tok se normálně přemostí. Tady však vytvořil nějaký filuta na počátku 20.století mnohem zajímavější věc: Potok, který má hladinu výše, podteče pod tím druhým (nižším) potokem syfonem, aby na druhém břehu toho nižšího potoku vyústil opět ve stejné výšce jako předtím. Teoreticky na tom samozřejmě není nic nadpřirozeného, ale na vlastní oči to vypadá celkem zvláštně. Mě navíc ještě překvapilo, že takovou technickou raritu máme jen kousek od Prostějova, a já o ní vůbec nevěděl.
 

Syfon (s tvrdým Y).

Na jedné straně voda mizí, pak je kolmo hluboko zaříznuté koryto druhého potoku, a za jeho opačným břehem voda zase vytéká.

V delším zkoumání syfonu nám zabránilo prudce se horšící počasí, které hrozilo každou minutou spustit pořádný lijavec. My jsme sem navíc dojeli po polních cestách, které by déšť mohl nepěkně rozbahnit, takže sprintujeme rychle pryč. Úkryt nacházíme v Anníně ve dvoře hospůdky, kde mají zastřešené stoly. Kvůli vichru, dešti a zimě, tam však sedíme jediní (nemluvím o štamgastech uvnitř hospody, těch tam samozřejmě bylo spousta) a zachraňujeme majiteli tržbu z nekonaných opékaných makrel objednávkou piva, čaje a Kofoly. (Poznámka: No to jsme ho teda těma pár kačkama vytrhli.)
 

Annín. Schovka před deštěm.

Vítr přivál opravdu nepříjemnou zimu, takže si navlékáme bundošky a šusťáky. Seděli jsme tam aspoň dvě hodiny, než déšť konečně ustal a my mohli pokračovat v jízdě do Tovačova. Tam jsme jen zběžně omrkli zámek, a pak se vydali na poslední společnou etapu do Dubu n.M.
 

Tovačov - zámek.

Tovačov - zámek.

Na chvilku jsme zastavili, abychom si několika větami sdělili vzájemné dojmy z prožitých dvou dní. Osobně se mi tento dvoudenní výlet líbil moc. Trasa byla pěkně kopcovitá s krásným okolím, přitom relativně krátká (2x cca 75km) na to, aby se člověk jejím zdoláváním stačil nějak moc unavit. Přejezd Chřibů byl úžasný, hlavně tím zpátečním směrem po vedlejších silnicích. Navštívili jsme hrad Buchlov, městečko Velehrad, a skoro celou cestu nám přálo příjemné slunečné počasí. Prostě správná pohoda!

V 16:30 jsme se rozloučili a vydali se každý sám na poslední úsek své cesty. Já zhruba 13 km do Prostějova (s jednou malou zajížďkou kvůli rozkopané silnici), Honza asi 15 km do Olomouce. Domů jsem dojel v 17 hodin, a tím definitivně skončil tento náš skvělý dvoudenní výlet....... na Vranov. :-)))