Toho rána se začal rýsovat krásný lednový den. Ovšem, aby bylo jasno, krásný lednový den pro mě znamená nikde žádný sníh, hřejivé sluníčko na obloze, bezvětří. Prostě zima, jak má být. Asi "tam nahoře" vzali vážně můj toužebný návrh na inovaci 4 ročních období. Místo jaro-léto-podzim-zima jsem vždycky chtěl jaro-léto-podzim-léto. I když takové vedro zase není, ale s jarem, mým nejoblíbenějším jarem, by se to při troše snahy splést dalo.
Dopoledne jsem se věnoval mimo jiné obvyklým jarním (chápej zimním) pracem jako je sekání třísek a nošení uhlí do kamen (nezaměňuj s nošením dříví do lesa!). V záplavě nezaměstnanosti moskových závitů, jenž byly právě částečně odstaveny z důvodu užívání hrubé síly, se mi vybavila zajímavá myšlenka. Dnes je tak krásně, že kdyby nebylo 10.ledna, dalo by se v pohodě vyjet někam na kole. Musel jsem se nad tím pousmát, což nesl těžce náš pes, který mi do hlavy nevidí a můj úsměv si vzal osobně. Odběhl se kouknout kousek dál do zamrzlé louže, ale když tam na sobě nic komického nespatřil, řekl si: "Hele člověče, co ty seš vlastně za hloupý zvíře, že se mi jen tak bezdůvodně směješ?!".
Venku bylo fajn. Dá se říct, že mnohem líp než uvnitř, kde v tu dobu zrovna zvonil telefon. Kamarád Honza volá a z jeho hlasu lze tušit nějakou čertovinu. Taky že jo, po úvodních zvořilostních frázích přešel k věci: "...byl's dneska venku? Viděl's jak je tam krásně?...". No jo, už mi svítá. Teď milý Honzíku ještě řekni, že bysme si (já vím že se správně píše bychom) mohli někam vyjet na kolech. "...tak mě ti napadlo, že bysme si (vidíte, Honza taky říká "bysme") mohli někam vyjet na kolech...". Možná očekával zpětný dotaz, jako jestli je normální nebo tak něco, ale já se mu celkem čestně přiznal, že jsem s tímhle nápadem koketoval taky, i když tedy jen tak čistě teoreticky.
Slovo dalo slovo a "že prej vodpoledne vo půl druhý se pro mě staví". Trasu už má naplánovanou - ten je ale prudce aktivní, říkám si. Z posledních vět na téma "co si vezmeš na sebe" se potvrzuje Honzova pověst zimního muže, protože mluví o elasťákách. Pokud vám to nedošlo, tak když máte tohle na sobě, máte částečně holý nohy. Síla! V lednu na kole jen tak nalehko - to je fakt síla. Ale snad má rozum a ví co dělá. Já rozum nemám, takže podle kalendáře vyhledávám odpovídající oděv - to je kožich, beranice a kozačky. No jo, ale v tomhle se mi pojede dost blbě, co?! Tak jo, vezmu si šusťákovou soupravu - třeba nezmrznu. Venku je na slunci 12 stupňů, to jde.
Po obědě vybaluji na podzim pečlivě uschované cyklistické náčiní. Ledvinka, příruční mapka ČR (kdo ví kam až dojedem), halogenové světlo a blikačku, cykloflašku, a tak podobně. Průšvih! Nemám doma Tatranku - tím pádem nebudu moci po cestě dát Tatrankovou (viz. slovníček). Ostudně tedy balím jedny "oříškočokoládové oplatky - Kolonáda". Helemese! Kolonáda! Vždyť to je vlastně naprosto stylové. Jak to asi vzniklo? Že by z ruštiny? "Kolo nádo"? Da, ty mně nádo Kolonádo.
Snažím se opět, stejně jako posledně v listopadu, nenápadně a co nejrychleji zmizet z baráku. Smůla! Musím trochu dovzdušnit pneumatiky - aspoň se pumpováním rozehřeju. Beru kolo na dvůr a "dělám dřepy". Pes mi už odpustil a chce si hrát. "Sorry, Bene (jmenuje se Ben, jak jste teď již jistě pochopili), nemám čas, jedu pryč.". Sednul si, kouká na mě a očima se ptá: "Teďka v zimě na kole? A bez kožichu? Hele, já mám kožich huňatej - no klidně si šáhni - sedím tady na sluníčku a horko mi není, fakt že né! Neříkal jsem to už ráno, že vy lidi jste divní?!", a šel si hrát s kusem dřeva.
Je něco po půl a Honza dorazil. Nejdřív si chce též trochu zacvičit s hustilkou. Že si to nedofoukl doma, zdůvodňuje tím, že prý tady u nás v horách je kvalitnější vzduch. (Pro pochopení tohoto dobře skrytého rádoby-vtipu je důležité vědět, že Prostějov leží na totální rovině. Já bydlím na okraji tohoto města na jedné z mála terénních nerovností - řádově 6 metrů nad úrovní širokého dalekého okolí. Takže termín "u nás v horách" je nutno brát (jako) s (malým) nadhledem (nad Prostějovem).)
Vyjíždíme směrem na Přerov. To jsem se teda pěkně "rozkecal", že se teprve teď dostávám k vlastnímu výletu - pardon, už pokračuju. Jelo se krásně a zima nám rozhodně nebyla. Ani si už nevzpomenu, jestli jsme udržovali nějaké tempo - prostě jsme si jen tak pohodově šlapali a kecali - ale bylo určitě celkem svižné. Vzpomínali jsme na velkolepou letní "Jízdu", uvažovali o letošních plánech a tak nápodobně. Jo, jedno z témat se mi vybavuje celkem přesně: Jak zajistit, abychom mohli jet za sebou "v háku" a přitom si povídat. Rozvíjeli jsme humorné teorie o sluchátkách a mikrofonech, plánovavž (krásný přechodník, že?!) vzájemné propojení drátky na samoodvíjecích cívkách. Opravdu vědecké téma, jak se na nás patří. Myslím ale, že ani vylepšené bezdrátové spojení nebudeme nikdy realizovat.
Celkem bez znatelných pocitů únavy projíždíme Přerovem. Zpět se budeme vracet jižnější cestou přes Troubky a Tovačov. V posledně jmenovaném městečku zastavujeme u hospůdky a Honza jde koupit dvě Tatranky. Na Kolonádu na dně baťůžku jsem jaksi pozapomněl - no stejně je Tatranka klasičtější cyklistický pokrm. Hmmm, ale nemají je. Bereme za vděk (a za peníze) dvěma Siestami - to je v podstatě to samo - s přihmouřením oka. Sedíme venku na lavičce a ulevujeme našim zlenivělým sedacím svalům, které během posledních pár kilometrů začaly simulovat něco jako slabou bolest. Na to jim neskočíme - v létě přece vydržely daleko víc. Zcela vědecky si zdůvodňujeme, že jejich (tj. těch svalů) pocit únavy pramení pouze v dvouměsíční pauze - ano, tak to je - a můžeme jet klidně dál.
"Ha, ha, ha" - zasmálo se svalstvo a hned kousek za Tovačovem rezolutně prohlásilo: "Tak si dál jeďte, ale bez nás!" Tomu říkám zrada. Vždyť jsme si to tak krásně zdůvodnili, tak v čem je potíž? "V tom, že vy se tam nahoře jenom vezete, ale my tady dole máme už dvě hodiny šlapání za sebou... A právě nás to přestalo bavit!", odpovědělo. Honzo, co s tím budeme dělat? Dobrá, dobrá - zpomalíme. "Vy si klidně zpomalte, ale..." - jo "bez nás, to už jsme slyšeli", přerušil jsem svalstvo. Jeho argumentům jsme ale již nedokázali čelit, protože se navíc začal projevovat nepříjemný chladný protivítr.
Pod "čestným pionýrským" slibem, že pojedeme úplně pomalinku, se nám podařilo rozzlobenou "tažnou sílu" uchlácholit a dovezla nás až do Prostějova. Rychlost tedy nic moc, ale aspoň že tak. Na okraji Prostějova jsem se s Honzou rozloučil a vydal se cestou k svému domovu. Moje svaly měli z toho, že už jsou skoro doma, takovou radost, že poslední kilometr se mnou svištěly 40 km/h (teď vyjímečně nepřeháním). Ovšem už za 90 vteřin se ukázalo, že to byla opravdu jen taková poslední předsmrtelná křeč a před vchodem jsem z kola doslova upadl (kolo zůstalo stát - to bych upadnout nenechal!).
Nikdy dříve jsem si neuvědomil, že do mého pokoje v prvním patře je to po schodech tak daleko. Jeden schod, úúúú, druhý, ýýýý, třetíííí, aj jaj jaj. Dveře, postel, pád do ní - jsem v cíli! Vyšlo to přesně. Být tam jeden schod navíc, tak teď ležím na koberci. Přátelé, děkuji vám všem za spolupráci. Ze spodu, jakoby od nohou, se ozvalo tiché a znechucené "Ty nám taky!". Óóó, pardon.
Co naplat, letní kondice je pryč a než se vrátí, budeme muset ujet notných
pár(-set) kilometrů. Ale to se zvládne. Vždyť i ty mé nohy vstaly druhého dne
bez obíží a o včerejším trapasu nepadlo ani slovo. Dámy a pánové, 10.ledna 1998
byla tedy zahájena naše letošní cyklistická sezóna '98.
Já nevím jak vy, ale já už se moc těším...
|
|