Zahájení sezóny 2001

"Tááák! Právě teď jsem se vrátil z prvního letošního výjezdu na kole a hned, plný dojmů, vám o tom musím napsat". Těmito slovy by zřejmě začínal tento text, kdybych ten popis opravdu psal hned v podvečer 1.5.2001, kdy jsme konečně oficiálně zahájili cyklistickou sezónu 2001. Další slova by ovšem tento text již neobsahoval, neboť hned po té první větě bych usnul únavou, což jsem také ve skutečnosti po návratu domů opravdu učinil. Díky tomu vám ovšem nyní s týdenním odstupem mohu napsat více…

Mám stále v blahé paměti zahajování sezóny 1998 v první polovině ledna (přesněji 10.ledna 1998) a ve 12ti stupních Celsia. Letos se nám to s termínem zase nějak vymklo, ovšem úplně opačným směrem. Byl první máj, lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, a já, krátce po poledni, jsem konečně vytáhl z garáže mého Authorka a začal hadříkem pulírovat nejvíc zaneřáděná místečka ještě z loňska. Hadýrka rychle změnila barvu ze světle béžové do tmavě černé a stříbrný rám kola počal v příjemném jarním sluníčku konečně vrhat ten správný lesk.

Ještě dofouknout čerstvý vzduch, trochu promazat a ve 12:42 usedám na kolo a startuji za Honzou směr Olomouc. Ano, Honzík s Lídou se totiž přestěhovali do Olomouce, takže už žádných 12 minut sprintu od nás k němu na druhý konec Prostějova nebude postačovat. Teď to je odhadem tak skoro 20km, což je sprintem nezvládnutelné - teda pro mě, svátečního cyklistu. Takže jsem vyjel pěkně pomaloučku, vybavujíc si v duchu slova mé moudré kamarádky "Vy chlapi se pořád ženete do něčeho nebezpečného a hlavně kde člověk musí překonávat sám sebe. Je to docela fajn si občas něco dokázat, ale nepřehánět to." Já si dnes výjimečně nic dokazovat nechci - pojedu pomalu a v klídku. Ale to už přichází první kopec mezi Prostějovem a Vrbátkami. Abych se rozcvičil, zkusím ho jet trošičku svižněji, né moc, nemyslete, jen trošku - řekněme že budu udržovat 20km/h. Za pár minut jsem na vršku a z kopce to můžu konečně pořádně rozjet. Paráda, toto frčí! Projíždím přes první dvě vesnice a nabírám severozápadní směr. Dnes fouká slušný vítr, a teď se mi překvapivě opírá přesně do zad. S příjemným údivem koukám na tachometr a zobrazených 42km/h. A to si prosím nic nedokazuju, jede to opravdu úplně samo.

Po projetí dalších pár vesniček (názvy vám neřeknu, v té rychlosti je všechno nějak rozmazané) jsem v jednom kopci zjistil, že do něj makám 25km/h, a že to nejede úplně samo, ale že se pěkně dřu. Začal jsem se podezřívat, že si přece jen chci něco dokazovat. Na vrcholu kopce jsem už pořádně funěl a byl jsem si tím zcela jist - zase jsem se doběhl. Mé druhé já se mi nahlas smálo, jak nade mnou vyzrálo. Co teď s tím? Už by byla škoda zpomalit a pokazit zřejmě dost slušnou průměrnou rychlost, no tak jsem se dřel dál. Jel jsem na doraz co to šlo, krev se mi v žilách (skoro) vařila a z úst jsem vyfukoval místo vzduchu (skoro) páru. Ano, zase přeháním - nic se nevařilo ani nepářilo, prostě jsem se jenom fest dřel a chtěl jsem vám navodit tu správnou představu o blažených pocitech chlapů, které prožívají, když si něco dokazují. V Olomouci jsem už úplně zcvoknul a finišoval, jako by mě v cíli čekal zlatý pohár. Když jsem pak před domem, kde Honza bydlí, prudce zastavil, zjevila se mi halucinace v podobě delegace elegantních pánů, kteří mi ten pohár "Blbec dne" zaslouženě předávali, a jeden z nich mě dokonce uznale poplácal po rameni, a pak s úsměvem utrousil "Hlavně že vám to stálo za to!". Teď mě tak napadá, nemyslel on to náhodou ironicky?!

Oddychoval jsem asi patnáct minut (děkuji skupince kolemjdoucích důchodců, kteří mi chtěli poskytnout první pomoc), pak jsem začal opět vidět ostře a zvědavě promačkával tachometr. Mnó, první výjezd letos a 17km průměrkou 29.45km/h, to je panečku nářez. Zazvonil jsem na Honzu v naději, že mě na zádech vynese do jejich bytečku v prvním patře (i s kolem, samozřejmě), což on neučinil (samozřejmě), takže jsem musel jít pěšky (s kolem na rameni, samozřejmě). Během čekání na Honzu, než se připraví k odjezdu, jsem se usadil k akváriu a Lída mi představovala všechny rybičky. Nejvíce mě zaujali dva šneci, co nebyli vidět, a rybka, co jí Lída říkala "Sumeček", kterou Honza nazývá správným odborným názvem Pancéřníček, ale já mám dojem, že je jí to jedno (Lídě i rybě Sumečkovi).

Po projetí několika prvních křivolakých uliček jsme se konečně vymotali z Olomouce a dojeli do vesničky Samotišky, kde jsme chtěli navštívit Dundeeho a Janu. Lidé, vypadající jako místní občané, však námi dotazovaný název ulice neznali, ba nenašli jsme ho ani na mapě obce. Zkusili jsme tedy hledat namátkou a na druhý pokus Honza objevil tu správnou odbočku. Nebyli jsme předem ohlášení, pročež jsme byli smířeni i s variantou, že nikdo nebude doma, nebo že na nás třeba rovnou chrstnou z okna kýbl vody, jako se to normálně nezvaným hostům dělá (u vás snad ne?). Dundee a Jana však doma byli, pozvali nás dál a následovala prohlídka bytu - móc pěkně si to tam zařizují. Po návštěvě jsme pokračovali v jízdě na Sv.Kopeček, kam s námi jel i Dundee. Nahoře jsme si dali pivo a jen krátce pohovořili, neboť byl čas vydat se na zpáteční cestu. Dolů to frčelo parádně, ale hned pod kopcem jsme pocítili sílu jihovýchodního větru, co nám cestou tam foukal do zad. Schovával jsem se do zákrytu za Honzu a děsil se představy, že mi nebude dělat větrolam až do Prostějova. V Olomouci na hlavním vlakovém nádraží jsme se míjeli s novou moderní tramvají modré barvy a s tou jsme počali trošku závodit. Dařilo se nám ji vždy na tramvajových zastávkách dojet a předjet, a pak zas ona předjela nás. Tak jsme se předjížděli až k Honzovu domovu, kam jsme dojeli první (Hurá!), zastavili jsme a počkali na průjezd poražené tramvaje kolem nás. Rozloučil jsem se s Honzou a on pronesl tradiční frázi, bez které by to ani nešlo: "Tímto považuji letošní cyklistickou sezónu za úspěšně zahájenou."

Dál jsem pokračoval sám, příjemně unavený a nemaje větrolam Honzu, jsa pevně rozhodnut hlavně neblbnout a dnes už si nic nedokazovat. Ale to bych nesměl v dálce zahlédnout onu modrou tramvaj, se kterou jsme předtím závodili, a která mi teď výsměšně mizela za křižovatkou. No tak jo, dám jí šanci na odvetu. Na následující zastávce jsem ji zase dojel. O zastávku dál nebyl nástupní ostrůvek, takže jsem musel dát přednost vystupujícím a nastupujícím lidem. Vystartovali jsme tedy současně (rozjezd mám rychlejší, ale pak, uznávám, nabere na oplátku tramvaj poněkud větší rychlost než já) a závodili dál. Abyste si nemysleli - já jsem možná blázen, nikoli však hazardér, takže od kolejí jsem se držel pořád co nejdál. Každý jsme si jeli pěkně ve své dráze s důkladným odstupem a věřte, že bych si netroufl ani na okamžik mému robustnějšímu soupeři dráhu křížit. Tramvajové koleje jsou pro cyklistu vůbec obzvláště zákeřná záležitost, když byste do nich najeli, koledujete si o držkopád. Potěšilo mě, že i řidič tramvaje to bere jako fér závod a po celou dobu ani on ze svých kolejí nevybočil a nesnažil se mě nijak blokovat. Na poslední křižovatce, kde tramvajová trasa odbočuje doprava, jsem měl už slušný náskok, tak jsem opět zastavil (stejně byla červená) a počkal na definitivní konec závodu s modró šalinó.

Kousek za výjezdem z Olomouce jsem dal Tatrankovou, a pak jel dál už opravdu pomalu. Hnusný protivítr mi fučel přímo do obličeje a v místech, kde jsem ráno s lehkostí držel zmiňovanou 42km/h, jsem teď s těžkostí držel 12km/h. Všechnu sílu přidělenou pro dnešní den jsem již vymrhal blbnutím, bolely mě nevytrénované nohy a jako naschvál se mi v myšlenkách stále vybavoval dědeček Hříbeček z pohádky Mrazík a dokola mi opakoval: "Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem." V posledním kopci mezi Vrbátkami a Prostějovem jsem se přistihl, že si to bolestně v duchu odříkávám v tempu se šlapáním (pravá-levá) "kdy-bys ne-byl hlu-páááá-kem, au, ne-stal by-ses, med-vě-dem". Domů jsem dorazil v 17:45, uložil Authorka, a po osvěžující sprše ulehl a ihned slastně usnul. Zdál se mi krásný sen o právě dnes zahájené cyklistické sezóně 2001... je to bezva!

Statistika: 57.81 km, průměrka 20.70 km/h, time 2:47:33, max 58.1 km/h.