PRADĚD 2010 - po pěti letech

Kdy: Sobota 5.6.2010
Odkud: Prostějov 5:01 (od našeho)
Kam: Praděd a zpět (Prostějov 20:27)
Trasa: Prostějov - Smržice - Drahanovice - Senice na Hané - Litovel - Uničov - Dlouhá Loučka - Rýmařov - M. Morávka - Praděd (1492mnm) - a stejnou cestou zpět
Ujeto: 185 km

Celé jaro pršelo a bylo chladno - nic vhodného pro nás teplomilné cyklisty. Letos jsem se byl projet jen 3x, takže mi celkově tachometr naměřil bídných cca 70 km. V první polovině května jsem to už ale psychicky nevydržel a rozeslal přátelům cyklistům oběžník s troufalým plánem na akci Praděd 2010, což by mělo být pokračování našeho tradičního zdolávání nejvyššího vrcholu Moravy, druhé nejvyšší hory v ČR (to zní ještě líp ;-)).

Pravda, během našich mnoha minulých cyklistických sezón se ukázalo, že 184 kilometrová trasa Prostějov - Praděd a zpět lze přežít, ba někteří drzouni nás dokonce pokořili variacemi typu Brno - Praděd a zpět, ovšem to mluvíme o aktivních cyklistech. Náš tým však po letech poněkud prořídl a je čím dál méně času a více problémů najít průnik volných termínů pro společné výlety. Podle toho také vypadaly reakce. Z šesti oslovených lidí dva zcela odmítli, třetí nemohl v navrhovaném termínu a čtvrtý odmítl krátce před akcí z důvodu, cituji, "absolutní nepřipravenosti". No, tak nějak bych ovšem mohl popsat i já svůj stav, přesto však věřím (přesněji doufám), že tu štreku zvládnu. Máme na to být tři: náčelník Honza, já a PavelCh.

Den před akcí jsem ještě znovu čistil kolo, na kterém jsem objevil pozůstatky bláta z poslední projížďky. Ano, byl jsem tak bláhový, že jsem si nedávno v mapě našel neprověřenou cyklostezku v okolí Plumlovské přehrady a vydal se po ní, ba dokonce jsem tam neuváženě vylákal na kole i svou přítelkyni. Naštěstí mě ale za to brodění blátem nezabila, takže můžu jet na Praděd. Mimochodem, to by byla pěkně originální výmluva: "Nemohu na Praděd, protože jsem byl zaslouženě utlučen zablácenou teniskou." ;-)

V rámci přípravy kola jsem i namazal řetázek, aby mi to lépe jelo, a namontoval nové brzdové špalky, aby mi to lépe nejelo. K večeru na mě dolehla obava, jestli takovou dálku a převýšení po pětileté vynechávce zvládneme. Aspoň že předpověď počasí je výborná - po dlouhé době má být slunečný den bez deště a teplo. Přesto jsem byl hodně nervózní, myslím že asi tak, jako před 12 lety před prvním odvážným putováním na Praděd a zpět, kdy se nevědělo, jestli se to dá přežít. Na klidu mi rozhodně nepřidal telefonát od Honzy, který vyhlásil poloviční paniku. Od loňské operace kolene má prý najeto dohromady 30 km, které ujel ten den odpoledne, a necítí se úplně dobře. Hmm, tak to je síla. A ještě se trochu prokecl o nějakém novém kole, ale že to bude překvápko. Aha, řekl jsem si, Honza to teď myslí s cyklistikou vážně a pořídil si zřejmě nový model. Nebo nám závidí naše odpružené přední vidlice a chtěl taky? No, uvidíme zítra.

Ráno jsem vstal ve 04:24, nasnídal se a důkladně oblékl. Po ránu je venku chladno, nějakých 10 stupňů, tak nebudu riskovat. Cyklistické kraťasy, spodky, šusťákové kalhoty, termotílko, dres, svetr, šusťákovka, kolem krku šála. Ne, opravdu nejedu na severní pól, to bych přidal ještě další tři až čtyři vrstvy. ;-) Na závěr ještě na hlavu cyklistickou přilbu. To abych si neudělal bouli na čele, až budu hlavou tlouct o zem, co že mě to napadlo se zase vydat na kole na Praděd. ;-)

Vystartoval jsem v 05:01 směrem na Smržice, kde jsme měli před Sokolovnou domluvený v 05:25 sraz s Pavlem. Byl jsem tak vystresovaný jak dnešní akce dopadne, že jsem nasadil poměrně svižnou rychlost a ve Smržicích byl už v 5:14. Inu, nevadí, Pavel jistě též bude celý natěšený a přijede určitě dřív než v domluvených 5:25. Jo, zlatý voči. Nepřijel ani 5 minut po termínu a já už ho v duchu viděl, jak si ještě chrupká v posteli. Musím ho tedy vzbudit mobilem. Ale ne, nespal, už prý jede a blíží se ke Smržicím. Tak sláva. Už ho vidím, jak přijíždí. A není to Pavel, je to nějaký jiný cyklista, co jen projíždí kolem. Ale teď už snad, ten člověk v dálce na kole... že by? Ne, tohle nemůže být on, vždyť to je nějaký blázen v kraťasech. Takhle by se přeci nikdo brzo ráno za nízké teploty na cestu na Praděd nevydal... Hmm... Tak jo... Ahoj Pavle. :-)

Pavel příjíždí k Sokolovně ve Smržicích.

Popojeli jsme kus cesty do Drahanovic, kde nás má na křižovatce v 05:45 čekat Honza, přijavší tam z Olomouce. Sice jsme dorazili asi se čtvrthodinovým zpožděním, ale na omlouvání se ani nepřišla řeč, protože jsme zkoprněli údivem. Honza tam totiž nebyl na svém starém kole, ani na svém novém kole, alebrž na zapůjčeném lehocipedu. Pokud nevíte co to je, tak si představte že si kupujete kolo přes zásilkovou službu a přijde vám krabice plná dílů, které máte dát podle čínského návodu dohromady. Čínsky samozřejmě neumíte, tak skládáte a skládáte... a helemese co nám z toho vyšlo. Řidítka jsou dole pod sedátkem, pedály trčí dopředu před přední kolo a strojvedoucí sedí-leží na zádech. Kdo neviděl, neuvěří. Kupodivu se ale na tom dá jezdit a Honza se to včera učil. Na naše udivené výrazy a provokativní dotazy, zda je rozumné po tak dlouhé odmlce vyrazit na Praděd na úplně jiném typu kola, nás Honza uklidnil, že je absolutně netrénovaný a že mu navíc bylo ráno špatně, takže na normálním kole by vůbec nejel. Proto chce zkusit jet na lehocipedu, jestli to pude. Aha, tož teď už jsme teda klidní. :-)

Honza přijel na lehocipedu :-o

A jeli jsme. Cesta ubíhala pěkně, sluníčko svítilo a my jsme kecali vo všom možnym, říkali si vtipy, veselé historky z práce i mimo ni a připomínali si veselé zážitky z různých cyklistických akcí v celé naší společné cyklistické historii. Dalším oblíbeným tématem bylo vtipkování, zda je ten či onen kopec vedle cesty vyšší než Praděd, případně ukazování na některý z kopců se zvoláním, že tohle už určitě musí být Praděd, protože žádný větší kopec nemůže existovat. :-) Počasí bylo téměř ideální, jen ten mírný protivětřík by mohl dát pokoj, ale aspoň nám na zpáteční cestě jistě pomůže tlačením do zad. Během jízdy jsme též překvapeně pozorovali, kolik míst se za těch pět let, co jsme tudy jeli naposled, změnilo. Nové kruhové objezdy, jinak upravené křižovatky nebo prodejna Tesco místo cukrovaru (Honza vtipně poznamenal, že cukr tam mají pořád, jen "trošku" rozšířili sortiment ;-)). Trasu ale máme v paměti vyrytou tak silně, že nás tímhle nemůžou zmást a nikde jsme nebloudili.

První zastávka byla zcela v souladu s tradicí a s dnešním plánem u benzinové pumpy za Dlouhou Loučkou. Naše pětiletá vynechávka akce Praděd však zřejmě zapříčinila, že paní s naší snídaní v jejím podniku už nepočítala a vůbec neměla žádné bagety. Ani stoleček se židličkami venku nebyl, abychom mohli chvilku posedět. Inu, tak jsme jen popíjeli minerálky a snědli ve stoje Horalky či svačiny připravené z domu (kdo měl, tj. Pavel). Opravdová důkladná snídaně je tedy odsunuta na Rýmařov.

Honza na lehocipedu, Pavel na kole.

Zastávka u benzinky za Dlouhou Loučkou.

Od Dlouhé Loučky se začíná lámat chleba, a tím nemyslím nic souvisejícího s jídlem, ale fakt, že jsme v polovině cesty směrem tam a čeká nás 45 km výrazně kopcovitého terénu. Dalším zpestřením byl potok tekoucí přes cestu, který jsem si chtěl vyfotit a při té příležitosti byl skvěle ohozen dodávkou, která tamtudy profrčela jak ďas navzdory značce omezující rychlost na 30km/h a mému vyděšenému mávání rukama, vyjadřujícímu zcela jasně "Šmankote pozor - tady jsou lidi!".

Potok tekoucí přes cestu.

Pozvolné stoupání lesem.

V kopcích se potvrdilo, co jsme během dosavadní jízdy pozorovali (respektive věděli odjakživa). Lehociped není vhodný do kopcovitého terénu, obzvláště jede-li na něm cyklista bez delších zkušeností a zcela bez fyzičky. Honza se ve stoupáních i při pomaloučké rychlosti trápil, a pak ho v jednom místě chytla křeč do nohou, že jsme museli ihned zastavit a udělat válečnou poradu. Bylo zřejmé, že Honza nemá šanci v současném stavu na Praděd dojet, nemluvě pak ještě o cestě zpátky. Varianty jsou dvě. Buď se s námi Honza dolopotí do Rýmařova a tam nasedne na vláček domů, nebo to otočí hned tady na místě a poklidným tempem se vydá k domovu. Honza jednoznačně preferuje druhou variantu, protože z Rýmařova je nešikovné vlakové spojení s přestupem, navíc komplikace s přepravou lehocipedu. Ke všemu by musel zdolat pekelný kopec v Ondřejově. My však máme obavu nechat Honzu samotného, ale on nás opakovaně ujišťuje že je v pohodě, akorát prostě nevyšlape ty kopce, zatímco zpátky je to dolů a po rovině. Domluvili jsme se aspoň na průběžném vzájemném prozvánění každou hodinu, abychom si potvrdili že je v pořádku. Jinak samozřejmě aby zavolal kdykoliv kdyby měl nějaké potíže. Přestávku jsem ještě využil k tomu, abych si sundal prostřední vrstvu - spodky a svetr. Během dosavadních 60 km jsem se sice už trošku rozehřál, ale šusťákovku ani šusťáky stále neodložím. Pak jsme si popřáli šťastnou cestu a zamávali Honzovi frčícímu zpátky dolů, zatímco já a Pavel jsme se vydali do 12 stupňového stoupání nahoru vpřed.

Válečná porada před 12st. stoupáním.

Honza zkusí vyjet kopec couváním? ;-) Nikoli, otáčí...

Obávaný kopec v Ondřejově jsme s Pavlem kupodivu zvládli v pohodě, až jsme se nahoře sami divili. Za další chvíli jsme už parkovali kola před obchůdkem v Rýmařově kvůli snídani. Dal jsem si 3 rohlíky s paštikou a litrovku a půl citrónové Ondrášovky, Pavel pojídal opět nějakej chlebík lepeňáček ze zásob co si vezl. Kdo ví, co v tom chlebu měl namícháno za povzbuzovací prostředky, protože po snídani nasadil brutální tempo. Jako by se najednou rozhodnul, že chce dosavadní zhruba dvouhodinové zpoždění dohnat, ba předehnat. Pár minut jsem za ním vlál, a pak jsem mu řekl, že jestli nasadil k závěrečnému trháku na vrchol, tak to s ním těch 25 kilometrů drtit nemíním. Uznal, že na spurtování je ještě brzo, a pokračovali jsme opět normálněji, i když stále poměrně svižně.

Pavel při snídani v Rýmařově.

Soptík snídá tamtéž.

V kopcích kolem Malé Morávky jsem si ujasnil, že není vhodná doba na machrování, neboť mě párkrát slabě píchlo v pravém a pak i v levém kolenu. Takže pěkně podřadit a točit noženkama, abych kolenům odlehčil. Na Hvězdě jsme dali asi čtvrthodinovou pauzu, zdlábli další Horalky a poseděli v zahrádce před restaurací. Já se navíc ještě posilnil 0.3kou Kofoly. Při placení jsem 18 Kč odevzdal ve formě dvou pětikorun, čtyř dvoukorun a dýško dvě jednokoruny. Číšník měl radost, prý že drobné zrovna nutně potřebuje, tak jsem mu odvětil, že já se naopak této zátěže teď, před finálním výjezdem, velmi rád zbavím. ;-)

Posilnění na Hvězdě.

Je 12:12 a máme tu nejoblíbenější část trasy, 5.5 km 12 stupňového stoupání k Ovčárně, následováno závěrečným bonbónkem 3.5 km až úplně na vrchol Pradědu. Raděj jsem ani nepřipomínal zprofanovaný výrok "každý svým tempem", protože bylo zřejmé, že Pavlovi to jede lépe a že bude muset na mě čekat. Ale to mi nevadilo, neboť jsem se hlavně soustředil, aby mi v dlouhém stoupání nevypověděly službu nohy nebo plíce nebo organismus celkově. Udržoval jsem rychlost mezi 7 až 8 km/h, zařazeno jsem měl 1:4 (abych měl co podřazovat). V duchu jsem přemítal, že si dnes udělím výjimku pro dovolené zařazení nejlehčího převodu 1:1, kdyby teda bylo nutno. Nakonec k tomu ale nedošlo, 1:2 stačilo. Párkrát jsem i na moment zastavil kvůli focení, protože mi došlo, že v těchto místech jsem doposud nikdy žádný snímek nepořídil. A jednou jsem zastavil kvůli oddechu - nějak mi zrovna docházely síly, ale muchovka to spravila. Jo, když jsem tak zmínil tu tzv. muchovou zastávku, je dobré do zápisku zaznamenat, že letos nás otravný hmyz cestou na vrchol neobtěžoval. Pár much sice sem tam prolétlo, ale žádná hejna kroužících potvor sedajících na pěšáky a cyklisty se nekonala.

Stoupání z Hvězdy na Ovčárnu.

Výhled z Ovčárny na Praděd.

Na Ovčárnu jsem dojel ve 13:00, prý asi 10 minut po Pavlovi. Cítil jsem se dost unavený a musel akutně sníst další Horalku, ale otevřený krásný výhled na vrchol Pradědu mi dodával sílu a naději, že tam už nějak dojedu. Po zhruba dvacetiminutové pauze jsme se vydali dorazit zbytek (čti: polovinu ;-)) cesty a ve 13:43, po více než šesti hodinách jízdy, jsem stanul na vrcholu. Udělal jsem si na kole ještě pár vydýchávacích koleček, než jsem z něj sesednul, a pak šel za Pavlem, který tam už chvilku vylehával na trávníku. V rámci focení jsem z batůžku vytasil i ministativek, abych mohl pořídit naši společnou fotku na samospoušť. Sice to oproti klasickému položení foťáku na kamennou zídku nebylo o moc lepší, ale když už se s ním táhnu takovou dálku, tak ho musím použít. :-)

Závěrečné stoupání z Ovčárny na Praděd.	Ve 13:43 jsem na vrchol dorazil já.
Pavel si tam už oddychuje.
Soptík a Pavel. Severní pól je dobyt! :-)
Manuál k okolním kopcům.	Vyhlídková plošina směrem na Mravenečník. (v. n. Dlouhé stráně)
Věž s rozhlednou.	Výhled z Pradědu na Ovčárnu.

V restauraci jsme si objednali fazolovou polévku, pečivo a slavnostně si ťukli frťánkem Pradědu. Po jídle následuje obchůzka vrcholu a kochání se výhledem dolů na okolní kopce a krásnou krajinu. Svítí pěkně sluníčko, ale vedro žádné není. Pavel mi závidí šusťáky, které jsem stále neodložil a ani nyní odložit nemíním. Při sjezdu dolů to bude pěkně profukovat. Domluvili jsme se, že dolů pojedeme společně a s rozumem, tj. pořádně brzdit a opatrně se vyhýbat ostatním turistům, kterých se po cestě trousí davy. Je mezi nimi i spousta dětí, jenž se pohybují po nevypočitatelných drahách - na ty obzvlášť bacha. Poslední kontrola důkladného upevnění věcí na zadním nosiči, pak ještě funkčnosti brzd a jedééém... Za chvilenku jsme na Ovčárně a po odkývání, že je všechno v pořádku, frčíme dál. Maximální rychlost narůstá až na téměř 64 km/h, víc to rozjet nenecháme. V zatáčkách jsme extra opatrní a pořádně zpomalujeme, představa vylétnutí z cesty přes svodidla je příliš děsivá. V dolní části sjezdu zvolna dojíždíme osobní auto, které jede pomaleji, protože před ním jede nějaký rozumný opatrný cyklista. Tak se i my v klidu držíme v odstupu za tím autem a nepokoušíme se o žádný nebezpečný předjížděcí manévr, který by si zajisté někteří jiní nejmenovaní šílencyklisti nenechali ujít. Na Hvězdě jsme za čtvrt hodiny od startu z vrcholu.

A můžeme pokračovat směrem k domovu. V Rýmařově plánujeme poobědvat v námi v minulosti prověřeném restaurantu (pivovar a hotel) "Excelent". Pavel si z jídelního lístku vybral smažený sýr, na který má prý chuť už od rána a já volím grilované kuřecí maso, na které mám chuť už od okamžiku kdy jsem si ho přečetl v lístku. Jídlo zapíjíme točenou Kofolou. Helemese, na pivo dneska ani nedojde, takoví jsme slušňáci. :-) O půl páté opouštíme restauraci a stavujeme se v obchodě pro minerálku na cestu. Všechny body dnešního programu jsou vyčerpány, zbývá jen dojet domů cca 60 km.

Oběd v Rýmařově.

Pavel před pivovarem a hotelem Excelent.

Tempo udržujeme slušné, takže cesta ubíhá rychle, akorát nás oba čím dál více trápí bolest zadku (každého toho svého). Prdelní mozol totiž absolutně nemáme vytrénovaný a každé dosednutí na sedlo jsou muka. První oddechová zastávka nastala v Uničově, kde jsme našli vedle cyklostezky úžasnou lavečku a skvělé cvičební nářadí v podobě konstrukce autobusové zastávky. Využili jsme ji ke krátké příjemné rozcvičce. (Někdo by mohl tvrdit, že spojení "příjemná rozcvička" je protimluv, ale ten si určitě nikdy nezacvičil po 8 hodinách sezení na kole.) Naproti přes cestu bylo místo posledního odpočinku, jelikož však dnes plánujeme odpočívat ještě několikrát, není tento náš odpočinek posledním a nevyužíváme tedy zmíněný k tomu určený prostor.

Opočinek na lavičce v Uničově.

Cvičební nářadí.

Jak kilometry ubíhaly, bylo stále častěji a intenzivněji slyšet úlevné vzdechy při nadzvednutí zadnice ze sedla. Kdyby někdo nevěděl s čím ty zvuky souvisí, mohl by si myslet ledacos. ;-) Druhá pauza následovala u benzínové pumpy v Litovli, kde jsme jen chvilku postáli, vydýchli a sezobli něco malého na chuť (já třeba lva, viz foto ;-)). V podvečer po sedmé hodině jsme dojeli do Drahanovic, kde se k nám ráno přidával Honzík. Sedli jsme na půl hoďky do místní restaurace a vypili závěrečnou Kofolu. Vzpomněl jsem si, že si s sebou vezu vitaminové bonbóny, tak jsem dal jeden Pavlovi. Chválil si, jak je dobrý, a že ho bude pěkně ucucávat při jízdě, aby odvedl pozornost od otlačené kostrče. Žel, za chvilku v kopci na nás nějaké auto zezadu nečekaně zatroubilo a Pavel leknutím bonbón spolknul... Tak to byla taková veselá příhoda z natáčení o spolknutém bonbónu. ;-)

Na posilnění jsem si dal čokoládovou tyčinku Lion.

Kofoly není nikdy dost.

Ve Smržicích, opět před Sokolovnou, jsme se rozloučili a dojeli každý svých posledních 5 kilometrů. Doma jsem byl ve 20:27. Navzdory očekávání jsem okamžitě nepadl únavou, ale normálně se v poklidu vysprchoval, povečeřel a ještě si začal na cár papíru zapisovat heslovité poznámky k průběhu dnešního výletu, kdybych měl po probuzení okno a nic si nepamatoval. Spát jsem tedy ulehnul až po desáté hodině večer, což je nevídané. Ještě podivnější však je, že následující den v neděli jsem se neprobudil až kolem poledne, jak jsem předpokládal, ale hned ráno po sedmé hodině a bez problémů jsem vstal z postele. A že jsem pak dopoledne od desíti do oběda na zahradě na sluníčku motykou ohrnoval 5 řádků brambor, to vám ani nebudu povídat, protože byste tomu stejně nevěřili. ;-) (Ale je fakt, že od čtvrtého řádku jsem myslel, že opravdu zdechnu.)

Sláva nazdar výletu, přežil jsem to já i kolo.

Podtrženo, sečteno, neboli statistika:
Cesta tam: 92.41 km, čas 6:08:41, průměr 15.04 km/h, max 47.8 km/h
Cesta zpět: 93.04 km, čas 3:52:02, průměr 24.06 km/h, max 63.8 km/h
Celková trasa: 185.45 km, čas 10:00:43, průměr 18.52 km/h, max 63.8 km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m

Děkuju Pavlovi i Honzovi za účast na akci a celkově moc příjemný výlet. :-)