PRADĚD 2004 - just in time

Kdy: Sobota 17.7.2004
Odkud: Prostějov 5:01 (od našeho)
Kam: Praděd a zpět (Prostějov 20:11)
Trasa: Prostějov - Smržice - Drahanovice - Senice na Hané - Litovel - Uničov - Dlouhá Loučka - Rýmařov - M. Morávka - Praděd (1492mnm) - a stejnou cestou zpět
Ujeto: 185 km

Tato tradiční akce se měla původně uskutečnit už v červnu, čtrnáct dní před cyklomaratonem K24 (měl to být jakože trénink na ten maraton), ale počasí bylo jiného názoru, takže tehdá jsme museli Praděd odložit na neurčito.

Ve středu 15.7.2004 se pak některým vyvoleným objevila v elektronické schránce první předběžná provokativní obsílka, a v pátek pak definitivní organizační mail:
 

Ahoj. Takze se nenechte rozladit sedivym pocasim co je ted venku, podstatne je, ze se opravdu otepluje (a zitra ma byt jeste o dalsich 5 stupnu tepleji nez dnes). Zitra ma byt polojasno az oblacno, 26 az 30 stupnu C, prehanky a bourky jen ojedinele. Samozrejme pokud by nahodou rano lilo, tak do deste nestartuju, to budte klidni, ale jinak je polojasne az oblacne pocasi na cyklistiku idealni. Tak doufejme, ze bude. Poznamka: Pokud byste si rano nebyli jisti jestli se jede nebo ne, rozhodne se prijedte poradit na start, za to nic nedate. :-))) Akce PRADED 2004 - just in time! Nahlaseni ucastnici: Honza, Radek, Bob, Momo, Pavel Start: sobota 17.7.2004 v 5:00 z Vrahovic od Radka Trasa: smer Drahanovice, sraz s nacelnikem Honzou v Drahanovicich cca v 5:50, dale smer... Praded, a pak zpet. Tradicni zastavky: benzinka za proklate Dlouhou Louckou (predsnidane), Rymarov (snidane), Hvezda (pauza pred horskou premii ;-)), Ovcarna (pauza nez tam vsichni dojedou vlastnim tempem ;-)), Praded 1492 m.n.m. (pauza na vrcholu)... a tak dale. Netradicni zastavky: kdekoliv dle potreby Obed: cestou zpet bud U kovare, nebo v Rymarove, nebo kdekoliv jinde Navrat: az prijedem ta tu budem S sebou:  Opalovaci krem, Pavel prislibil vzit jeho osvedceny antikomarovac.Nezapomente dale na flasku s pitim (a pit prubezne po cely den!!!!!!!), Tatraky (s energii sbalenou na cesty - a NENICIT a nezahazovat obaly od znackovych Tatranek, alebrz je odevzdavat mne ;-)), a tak dale - vsak to znate a vite, co si berete, kdyz normalne jedete na Praded. :-) Dobra nalada je samozrejme v zakladnim vybaveni kazdeho z vas! Zitrejsi akci PRADED 2004 ZDAR! ZDAR! ZDAR! ZDAR! :-) Radek

V pátek odpoledne jsem hadýrkou přepigloval kolo a namazal řetázek. To mazání řetázku, to je takový nový rituál, podle pověry "kdo maže ten jede". Ještě jsem i řetěz přeměřil šuplerou - ach jo, jak si jednou přečtete a zapamatujete, že vzdálenost mezi 11 článkama řetězu má být 132.2 mm u nového řetězu a 132.8 mm znamená vytahanej řetěz, tak už to "jen tak pro jistotu" budete přeměřovat pořád. ;-)

Na startu v sobotu ráno byl první Bob. Tvářil se vyplašeně - měl totiž velké obavy z Mojmíra (dále jen Momo), kteráhož pověst šíleně namakanýho ďábla mu dělala starost, že nám nebude stačit. Dokonce mumlal cosi ve smyslu, že to dneska nevidí nadějně, a že to asi v Drahanovicích otočí... prostě Bob měl klasické bobky. A přijel Momo. Hmouřil očička a vypadal jako po flámu, načež prohlásil, že je utahanej a chce se mu šíleně spát, a že to dneska nevidí nadějně, a že to asi po cestě zabalí. Tož chlapi, kde to jsme?! Takové poraženecké řeči na startu každoroční rádoby nejdrsnější cyklistické akce, na kterou se má vyrážet s drzým odhodlaným výrazem v tváři a chlapáckýma provokativníma narážkama na ostatní máčky?!

A přijel Pavel. Zastavil pod kopcem a začal svoje kolo k našemu baráku tlačit, což Momo komentoval: "Pavle, já jsem nevěděl, že na Praděd půjdeme pěšky." Ale Pavel se nenechal nijak rozladit, naopak, jako jediný se lehce usmíval a působil dojmem řádně připraveného účastníka. Nasadili jsme volné tempo a vyrazili směr Smržice, Kaple, Drahanovice. První zastávka následovala asi po půl hodině jízdy, když jsem se Moma zeptal, jestli by byl jeho superfoťák schopen vyfotit moc pěknou scenérii východu slunce, zjevující se vpravo. Netušil jsem ale, že Momo má foťák zabalený ve spodu batohu, takže musel nejdřív vyskládat hromadu harampádí, než aparát vylovil. I to focení mu na můj vkus trvalo nějak dlouho. Až po akci, když jsem si od něj fotky stáhnul, jsem pochopil proč - on to fotil 8x. Stejně vypadají všechny stejně, tak jsem z toho jednu libovolnou vybral a zmenšil, abyste tu měli něco na pokochání.

Do Drahanovic jsme dorazili podle plánu a za moment přijéchal i náčelník Honza od Olomouce. Bob a Mojmír se mu hnedka chlubili, jak to se sebou vidí bledě, ale náčelník nic nedal na jejich plané chvástání a zavelel směr Praděd.

K zastávce na mostě přes dálnici dal povel Momo, že nás chce za pomoci samospouště všechny zvěčnit na tradičním místě. Mno, sice mě nějak moc nenadchlo, že míní pořizovat fotky na přesně stejných místech jako loni, ale naděje, že uvidíme jeho foťák padat z mostního zábradlí dolů, nás přiměla udělat při focení obzvlášť usměvavý výraz. Navíc, stejná fotka jako loni bude mít tu výhodu, že kdyby třeba někdo zrovna mrknul, můžu převzít jeho nemrknuvší obličej z loňska. Tak schválně, poznáte, zda došlo k nějaké fotomontáži?

(správná odpověď na soutěžní otázku: Nikoli - takhle krásní jsme od přírody.)

Další cesta pokračovala bez nějakých zvláštních událostí.

Všichni jsme se těšili na Dlouhou Loučku, za kterou je naše oblíbená benzina s posezením, ale letos nás tam zklamali a stoleček ani židličky na obvyklém místě nebyly. Hm, ani bagetu s kuřecíma řízkama v chladícím boxu neměli, co se to tu děje?! No ale hlad je hlad, tak jsme se tam najedli i tak. Přesto musím podotknout, že bageta s uherským salámem bez majonézy není zdaleka taková lahůdka, a že ve mně velký nápis na obalu, varující před absencí majonézy ve výrobku, vyvolával obavu, zda se snad přímo nejedná o nějakou formu zdravé výživy.
 

Příjezd na benzinku za Dlouhou Loučkou.	První snídaně ve stoje.
Šokující odhalení - Pavel je Android a z krku mu teče olej.	Náčelník Honza se dopuje pivem. (PivoWars - episode I.)

Snídaňovou pauzu jsem využil i ke svlečení šusťáků, neboť jsem začal pociťovat, že nohy už mám slušně zahřáté... a po okolí se rozvinula vůně uzených kolen. :-) Dost řečí o jídle, popojedem dál, do Rýmařova, kde si konečně dáme další snídani. Rohlíčky, paštičky, čokoládky, Tatranky, brblavé minerální vody tekly proudem... hele, děláme my na těch cyklistických výletech vůbec něco jiného, než že pořád jen žereme?! Jo, pijeme.
 

Rýmařov. Nakupujeme si druhou snídani, Pavel zatím hlídá kola.

Náčelník Honza se dopuje pivem. (PivoWars - episode II.)

Konečně jsme se dostali do pořádnějších kopců, vedoucích nás přes Malou Morávku dál až na Hvězdu. Podle dosavadních výkonů jednotlivých členů týmu bych kondičku subjektivně ohodnotil takto: Pavel - jednuška jako vždycky - do kopců se dere jako čertík, jen vyletět z krabičky. Soptík - jedna mínus - do kopců si to taky pěkně sviští, ale šetří se, nechce se uhnat. Bob - dva plus - nestrhá se, ale jede velmi dobře a je viditelně pln odhodlání. Honza - dvojka - jede si pomaleji, ale důkladně, je samostatný, zásadně neopisuje cizí tempo. Momo - za tři s odřenýma ušima - co je to s tím klukem dneska, asi někde trajdá po nocích, domácí přípravu fláká, myslím že si pozveme rodiče na pohovor. ;-)
 

Na Hvězdě. Bob se na závěrečný stoupák vyloženě těší.

Na Hvězdě. Soptík si odmítá sednout a agituje k neodkladnému pokračování v jízdě na vrchol.

Začalo se schylovat k nejlepšímu - závěrečný stoupák z Hvězdy na vrchol Pradědu už se na nás těší a my na něj samozřejmě také. No tak, hošani, vstaňte už konečně z těch židliček a pojeďme nahoru! Zprofanovaná historka o "každý svým tempem" (viz všechny předchozí ročníky) letos nahlas vyřčena nebyla, neboť jsem prohlásil, že ji všichni známe nazpaměť, a stačí tedy, aby si ji každý z nás zopáknul v duchu. Tak se také stalo a nahlas jsme se jí akorát zasmáli. Ve 12:20 jsme z Hvězdy vystartovali...

Velmi svižné tempo nasadil hned od začátku Pavel. Za ním, s konstantním odstupem asi 30 metrů, jsem se držel já. Zbytek družstva jsem pak po startu už neviděl, neboť jsme se jim udržováním slušné rychlostí 11km/h poměrně rychle vzdálili. Během prvních deseti minut se nám tempo ustálilo na 10.5km/h. Pavlík se sice držel stále mírně přede mnou, ale já nemám žádný důvod ho dojet a předjet, neboť on jediný veze repelent na hmyzáky, takže je žádoucí mít ho na dohled. Překvapilo mě, že jsme pořád předjížděli ostatní cyklisty jedoucí na MTB. Koukal jsem, že měli všichni zařazený brutálně měkčí převod než já, který jsem to jel s velmi pomalým kroužením na tvrdo - však mám na to vytrénovaný nožiska, že jo. Asi po dvaceti minutách jsem dojel Pavla, který prohlásil, že si dá na moment pauzu, neb ho začínají do nohou chytat křeče. Wow... dostávám se na první místo a zvolna předjíždím další a další horáčisty. Co se to se všema děje, copak jsem tu dnes já za nejnamakanějšího drsňáka? Hmmm, opravdu se mi dneska jede velmi dobře a zvládám to tempo kolem 10km/h udržovat až skoro na Ovčárnu, teda krom posledních pár serpentin, které jsou prudší. Sláva, jsem na Ovčárně. A úplně první!^*1 A vlastním tempem! :-)

Počkal jsem na zbytek týmu, který dojel v pořadí: Pavel, Bob, Honza. Ale kdepak je Momo? Uplynulo čtvrt hodiny, uplynulo půl hodiny... a začali jsme být malinko nervózní. Že by to zbulal? On sice vedl od rána zbabělecké řeči, že zdechne, a i na Hvězdě prohlašoval, že nás tam počká a dál nepojede, ale to jsou přece jen takové ty silácké řeči v rámci machrování, šak to znáte, chlapi. Hurá, Momo přijíždí. Nevypadá nijak extrémně zchváceně, nic méně opakuje svůj proslov, že dál nejede, že už nahoře minule byl a že tady počká. Kupodivu to nyní už myslí vážně. Inu co, vrchol pojedem dobýt bez něj. Domluvili jsme se však díky tomu aspoň na jednom zajímavém experimentu. Mojmír má super-špičkovej foťák s 10x zoomem, a zkusí nás odtud z Ovčárny vyfotit, jak jsme na Pradědu. Smluvili jsme si místo kde se nás má snažit zaměřit a vyjeli na závěrečnou část trasy tam.
 

Oddechová pauza na Ovčárně.

Fotka Pradědu z Ovčárny. Ještě tam nejsme.

Praděd byl dobyt ve 12:58. Přesunuli jsme se na domluvené místo a náčelník vydal povel ať vylezeme na obrubníky. Nejdřív jsem myslel, že si jen dělá srandu, ale pak se mi ten nápad vlastně docela zalíbil, a když nás dva viděl Pavel a Bob, též teda na ty obrubníky s reptáním vylezli. Náčelník mobilem prozvonil Mojmíra na znamení, že jsme připraveni, a počali jsme zběsile mávat rukama jako orlové snažící se o svůj první let. Okolní lidé na nás zvědavě hleděli a většina si asi myslela, že jsme nějací blázni očekávající přílet mimozemšťanů (komu jinému bychom asi tak z Pradědu mávali, že?!). Pak jsme si na vrcholu objeli kolečko kolem dokola a náčelník udělal tradiční přednášku o tom, jak se ten každý který okolní krpál jmenuje. 

Sjeli jsme zpět dolů na Ovčárnu, plni zvědavosti, zda se Momův fotografický experiment podařil. Přátelé, je to neuvěřitelné, ale i na tom malém displeji jsme se viděli a poznali, a zavládlo všeobecné nadšení. Opravdu.^*2 Byli jsme tam!!! :-)
 

Fotka Pradědu z Ovčárny 10ti násobným zoomem. Na obrubnících stojí a šaškují (zleva): Pavel, Soptík, Honza, Bob

Sjezd z Ovčárny na Hvězdu je chuťovková záležitost. Cesta je krásně spravená, takže dosahujeme dnešních maximálních rychlostních rekordů. Nejvíc měl samozřejmě blázen Momo bez pudu sebezáchovy (říkal snad 79km/h?), já měl jen 74km/h. Další část zpáteční cesty je též příjemná - stále dolů a dolů. V Malé Morávce v naší oblíbené hospůdce zastavujeme s úmyslem poobědvat. Paří tu ale příšerně sluníčko a slunečník je příliš malý, abychom se pod něj mohli všichni schovat. Odmítnul jsem se při obědu opékat a zorganizoval vzpouru, ať jedem jinam kde bude stín. Ale aspoň kofolu nebo pivo jsme si dali.

Na cestě do Rýmařova nás předjeli nějací dva kluci, a pak i holka. Měla velmi rychlé tempo a tři členové našeho týmu (Momo,Pavel a já) se nechali zblbnout, dospurtovali ji a udržovali její rychlost cca 35km/h. Promluvili jsme s ní i pár vět a dozvěděli se, že jede s těma klukama trasu Přerov - Praděd a zpět, takže zhruba stejnou štreku jako my. Doprovodili jsme ji tím šíleným tempem až k Rýmařovu, kde na ni čekali ti kluci, tam jsme jim ji "předali" a čekali na Honzu a Boba. Momo i Pavel se pěkně uštvali, tak se vyplácli na trávník a zhluboka oddechovali.

Zchvácený Momo oddechujíc.

Zchvácený Pavel oddechujíc.

Za chvilku přijel klidným tempem Honza a Bob, takže ani nezastavovali a popojeli jsme všichni kousek dál do centra Rýmařova na oběd k pivovaru a hotelu Excelent. Dali jsme si pytláckou vepřovou kapsu nebo nějaké masové závitky, už si nepamatuju název. Ale to je fuk, dobrý bylo oboje. A k tomu jsme popíjeli kofolu či pivo, náčelník si dal místní specialitu - pivo malinové. No proti gustu...

Dali byste si tohle?...	...Nebo raděj tohle?
Malinové pivo. (PivoWars - episode kolik ? ... ále, kdopak by to počítal. ;-))

A když jsme se dosyta najedli a napili, nezbývalo než pokračovat ve zpáteční cestě. Sluníčko peklo na plné obrátky a tým se postupně samovolně rozdělil na dvě části. První skupina (Pavel, Momo a já) jsme jeli vždycky pár kilometrů trošku rychlejším tempem, pak jsme pěkně ve stínu zastavili a počkali až kolem nás projede druhá skupina (Honza a Bob). Pak jsme je dojeli, předjeli, ujeli, a zase počkali. A tahle furt dokola, až jsme nakonec doputovali zpátky do Drahanovic. Honza byl vyzván, aby pronesl řeč a v ní shrnul dnešní akci, ale pročež se mu nechtělo nějak moc hovořit, řekl jen: "Tímto považuji." Krásná slova, sám bych to neřekl líp. :-)
 

To se vám jen zdá, že vypadáme trošku unaveně. Ve skutečnosti jsme svěží jako rybičky. :-)	Honza volá domů ženušce a oznamuje jí svůj brzký návrat. Momo si vyplachuje očička vodou, protože mu do nich nepříjemně natekl pot.
"Ne, to není žert - opravdu se vracím domů.", volá i Pavel své manželce. ;-)	Potkali se u Kolína.. ehm.. v Drahanovicích. Vpravo je Jana a Dundee, Jolanka spí uvnitř v autě.

Rozloučili jsme se s Honzou, kterýžto se vydal sám odbočkou vlevo do Olomouce. Než jsme ale vyjeli my rovně na Prostějov, zastavilo u nás auto a v něm byl Dundee a Jana a jejich malé mimčo Jolanka. To je náhodička. Dundee měl původně jet také s námi na Praděd, ale na tento víkend měli už jiné plány. Tak jsme s nima asi půl hodinky kecali, ale pak už jsme opravdu vyjeli na závěrečný dojezd domů, kde jsem se ocitl ve 20:11.

Počasí nám dneska vyšlo pěkně slunečné, i když se před polednem trošku mračilo. Nakonec jsme tedy dojeli i s krásným cyklistickým opálením (to je pak legrace, když si člověk sundá dres ;-)). A tím úspěšně skončila letošní akce Praděd 2004.

Díky všem za účast!

Statistika:
Cesta tam: 92.14 km, čas 4:55:19, průměr 18.72 km/h
Cesta zpět: 92.79 km, čas 3:22:02, průměr 27.56 km/h
Celková trasa: 184.93 km, čas 8:17:21, průměr 22.3 km/h, max 74.0 km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m

Poznámky:
*1: Mno, popravdě, úplně první jsem nebyl, páč nějaký jeden jediný cizí horáčista mě kousek před Ovčárnou předjel, ale toho škrtám v rámci statistické chyby měření. ;-)
*2: Ta fotka je opravdická, nejde o žádnou fotomontáž. To zdůrazňuju pro jistotu, protože když jsem o tom vyprávěl některým lidem, jen se smáli a nevěřili, že se to takhle z Ovčárny podařilo vyfotit.