Kdy: Pátek (svátek CyriloMetuda) 5.7.2002
Odkud: Prostějov 5:07 (od našeho)
Kam: Praděd a zpět (Prostějov 20:00)
Trasa: Prostějov - Olomouc – Štěpánov - Žerotín - Újezd - Dlouhá
Loučka - Rýmařov - M. Morávka – Hvězda – Praděd (1492mnm) – a stejnou
cestou zpět
Ujeto: 184.64 km
Po několika odsunech jsme konečně zvolili termín pro tradiční akci Praděd. Pátek, 5.7.2002, byl díky Cyrilovi a Metodějovi volným dnem, a vyhovoval nejvíce lidem. Z obvyklého týmu jediný Pavel ohlásil, že nemůže, což nás sice velmi mrzelo, ale doba pokročila - je červenec a další odkládání už prostě není možné.
Ve čtvrtek se mi telefonicky ohlásil Mojmír, že zmokl a je nějaký ztuhlý, takže zítra nepojede. Hmm, to mě teda zklamal, myslel jsem že je větší kabrňák a pár kapek ho nerozhází. Snažil jsem se ho vyprovokovat připomenutím jeho slov na mou adresu o “máčkách” a “měkkoních”, kterými mě častoval když jsem odvolával první termín této akce z důvodu mého nachlazení a únavy. Zdálo se mi, že to účinkuje a dohodli jsme se, že pokud si to rozmyslí, přijede zítra normálně na start.
Vstal jsem v 3:45 a zvolna si chystal věci. Zabalil jsem si sáček se záložníma Tatrankama, Müsli tyčinkama a pro jistotu přibalil i jeden makový rohlík a paštiku – dneska je přeci jen státní svátek a nechci riskovat vynechání třetí snídaně v Rýmařově v tradičním obchůdku, kdyby měli zavřeno. Z dalších neobvyklých věcí jsem do ledvinky přibral papírek s ručním nákresem mapky a soupisem vesniček mezi Olomoucí a Dlouhou Loučkou, kde jsme loni jeli po těch šílených cestách krpálovkách víceméně odhadem.
Bob dorazil v 5:02. Byl docela uhnaný neboť vyjel z domu pozdě. Na Mojmíra jsme pro jistotu čekali až do 5:07, ale opravdu nepřijel. A to jsem ho vždycky měl za nejdrsňákovitějšího šílence z nás, ale je to normální bačkora! Doufám, že si to teď čte a stydí se, až se mu kolo červená. Výmluvy, že v sobotu jede na nějakou velmi náročnou MTB akci “Drásal”, neberu – vždyť v tom případě by pro něj byl Praděd jen takovým lehkým tréninkem. (Klid, Momo, jen si dělám legraci – vím že seš princ Drsoň. ;-))
Nasadili jsme tedy s Bobem trošku ostřejší tempo a přes Vrbátky, Bystročice, Nedvězí a Slavonín přejeli do Olomouce k Honzovu baráčku. Oproti smluvenému času jsme měli asi 5 minut skluz, ale to je naprosto v pohodě. Překvapilo mě však, že Honza už netrpělivě neposkakoval před domem, ale jen nám na uvítanou ležérně pokynul z okna (vypadal jakoby zrovna vstával), a pak na několik minut zmizel a bylo ticho – jestli si šel ještě zdřímnout to vážně nevím. Když vyšel s kolem před dům, pronesl k nám uvítací řeč, ve které v krátkosti nastínil, že se necítí nic moc. Po vystartování a mé sérii kontrolních dotazů k povinné výbavě nás konsternoval tím, že Tatranky nemá protože nestihl koupit, flašku s vodou nemá protože musí koupit novou a cyklorukavičky nemá protože je zapomněl v práci. Aspoň že má na hlavě helmuta, odvážlivec jeden - bez Tatranek a vody, to bych nemoh. Jo a jen pro úplnost, já jsem též opřilben, ale Bob jede nahoře bez.
Na dalším smluveném místě v Olomouci se k nám přidal Dundee. Ten je z nás evidentně nejzodpovědnější a má na kole cyklokapsy – jistě jsou plné samých důležitých věcí, jídla a pití, kterým nás míní v případě nouze průběžně podarovávat. Ano, tak to má být. Dokonce si, podobně jako já, připravil tahák se soupisem vesnic jimiž máme projíždět. Zběžnou konzultací jsme došli k potěšujícímu zjištění, že jeho trasa se s tou mou zcela shoduje. Schválil nám ji i náčelník Honza, takže nic nebránilo tomu, abychom tedy na ten Praděd jeli společně. (Poznámka: Bob se do diskusí o trase nezapojoval, neboť jel s námi tuto akci poprvé.)
Cesta probíhala pohodově. Kecali jsme “vo všom možnym” a každou chvilku někdo pronesl obligátní komickou otázku “Už tam budem?”, načež se mu vždy dostalo uklidňující odpovědi “Že už brzo, že je to už jenom kousek”. První snídaňová zastávka se koná u osvědčené benzínové pumpy za Dlouhou Loučkou. Honzík objevuje v chladícím boxu “Kuřecí mls” (bulka plněná kuřecím masem v těstíčku, nějaká zelenina, tatarka). Když to vidím, neodolám a kupuju to taky, Bob si dává nějakou bulku se šunkou, Dundee snídá z vlastních zásob. Před odjezdem Honza zvažuje, jestli má nějak řešit stav nafoukanosti pneumatik jeho kola, ale nechce se mu cvičit s pumpičkou, takže to hodlá nechat tak. Na to reagujeme radou, ať třeba zkusí použít vzduchový kompresor, o který má to kolo opřené – A jóóó! Ukazuje se to být velmi dobrý nápad. ;-)
Terén se zvedá, jedeme každý svým tempem a na vršolcích na sebe čekáme. První velká prověrka sil je stoupák přes vesnici Ondřejov. Dneska mi to jede dobře, takže jsem nahoře první. Kopeček mě příjemně zahřál na provozní teplotu, takže svlékám bundošku i šusťáky, a spolu s nějakou jinou partou cyklistů vyčkáváme příjezd zbytku našich týmů (jich je však dohromady asi dvacet). Je zajímavé, že každý další přijíždějící člen jejich družstva je prudkým stoupáním více rozhořčen – někteří dokonce utrousí nějaké to hrubější slovo. Pokračujeme dál a do Rýmařova dorážíme asi v 9:15. Sláva, náš oblíbený obchůdek je otevřen, takže se koná další snídaně - dneska v pořadí už třetí: první byla doma, druhá u benzinky. Dávám si rohlíky s paštikou a ze zakoupené 1.5 litrovky Magnézky doplňuju cykloflašku. Přebývajících 0.8 litru liju násilím do žaludku, abych se do těch dalších kopců pořádně předzásobil tekutinami (sami to ale nezkoušejte!).
Na Hvězdě jsme po půl jedenácté a vyčkáváme dojezd Boba. Dnešní akce je pro něj velká zatěžkávací zkouška – jednak startoval nejdál a jede s námi Praděd prvně, takže nezná přesný profil trasy a neví, jak dlouhé jsou jednotlivé stoupáky, kde přesně děláváme zastávky a jak si podle toho nejlíp rozložit síly. Bob přijíždí asi s dvacetiminutovým zpožděním – zdržel ho kritický úbytek vzduchu v zadním kole. Naštěstí se mu podařilo ukecat projíždějící cyklisty a ti mu kolo trošku přifoukli. Pár “fú” (“fú” = jednotka přífuku do duše) do zadní pneu jsme ještě Bobovi přidali my pomocí mé nouzové miniaturní pumpičky.
A je to tu! V 11:11 si, na symbolickou rozloučenou, potřepáváme rukama a startujeme na 6-ti kilometrové chuťovkové 14% stoupání z Hvězdy na Ovčárnu. Vyrážím dopředu a nejdřív udržuju 10km/h na 4.převod, později podřazuju na 3.převod a zpomaluju tempo na 9km/h, které se mi daří až překvapivě lehce držet. Počasí je úplně super – sluníčko svítí, ale není moc vedro – a hlavně: Vůbec neotravujou žádný mouchy! Neuvěřitelné. A aby té radosti nebylo málo, silnice vedoucí z Hvězdy nahoru je úplně nová. Prostě paráda. Jelo se mi skvěle a zvládal jsem se i během jízdy kochat krásným okolím. Na Ovčárnu jsem dorazil bez jediné zastávky v 11:44, překvapený, že už jsem tam. Opřel jsem kolo do stínu a čekal na ostatní. Raděj jsem si nesedal a procházel se sem-tam po parkovišti, aby mi neztuhly nohy. Za 5 minut dorazil Honza, kousek za ním Dundee a nedlouho po 12 hodině Bob. Pořád se omlouval, že nezvládá jet tak rychle, ale to po něm přeci nikdo nechce. Času máme dost a uštvat se, vlastně ani ne v polovině takto náročné trasy, by nebylo příliš moudré. Nahoru na Praděd nám zbývá jen kousek, ale Dundee se rozhodl že na nás počká tady (respektive na Barborce), protože zde v Jeseníkách bývá velmi často, nahoře to prý zná nazpaměť a nechce se mu tam štrachat. Naopak Bob je odhodlán dojet až nahoru třeba silou vůle – ve 12:15 vyrážíme. Poučen loňským podceněním zrádnosti této závěrečné pasáže, volím z počátku méně agresivní tempo a “zuřivě makat do pedálů” začínám až v totálně nejprudším úseku (odhaduju že je tam tak 100 metrů 20% stoupání). Pak následuje onen zákeřný kousek mírného klesání, který je z ničeho nic vystřídán posledním drsným pruťákem.
Cílovou čáru na vrcholu Pradědu (1492mnm) protínám ve 12:35. Hurá! Po příjezdu Honzy a Boba se chvíli poflakujeme a odpočíváme. Dovnitř do restaurace nepůjdeme, protože je zaplněná turistama po strop. Stejně máme o zábavu postaráno – Bobovo zadní kolo je dojetím úplně “na měkko” a Honza předvádí své servisácké kvality při výměně duše – ano, jde mu to skvěle – sám bych to neuměl líp. Bob se tímto stává členem našeho “různoventilkového” klubu, neboť má teď stejně jako my na předním kole autoventilek a vzadu klasický.
Vrchol Pradědu opouštíme ve 13:30, u Barborky se k nám přidává Dundee, a svištíme po skvělé nové silnici dolů. Na Hvězdě jsme zastavili jen na moment a hned pokračujeme dál, zpátky k domovu, stejnou cestou jako jsme jeli sem. Samozřejmě teď bude na řadě oběd, ke kterému usedáme o půl třetí v restauraci “U kováře” (tradice je tradice). Podává se třikrát přírodní řízek s volským okem a jednou maso na houbičkách se sýrem. Výtečná dobrota! A jak jinak, papáníčko zapíjíme pivem, Honza dvěma (jakožto náčelník musí jít příkladem).
Zpáteční cesta ubíhá pomalu a klidně. Sil nám znatelně ubylo, nikdo se neunavuje mluvením a po sjezdu do rovin jedeme stabilně udržovanou rychlostí 22km/h. Trošku proti nám fouká vítr, ale nic vážného. O zábavu se nám staral zejména Honzík, který jel první a vletěl do každé pořádné díry, co byla v silnici. Vždycky se pak omlouval že si jí nevšiml, ale když se to vícekrát opakovalo, vyřkl Bob podezření, že se mu to líbí. ;-)
Poslední společnou pauzu jsme udělali o čtvrt na sedm ve Štěpánově, kde k naší velké radosti měli čepovanou kofolu. Posilněni tímto famózním nápojem jsme dojeli do Olomouce. Tam se od nás oddělil Dundee a následně jsme se rozloučili i s Honzou a opět tempem “žádný spěch” pokračovali až do Prostějova. Domů jsem přijel přesně ve 20:00.
Letošní 5. ročník akce Praděd se vydařil. Počasí bylo ideální (polojasno, teploučko, ale ne horko a žádné mouchy!), výkony účastníků jsou obdivuhodné: Honza ani Dundee pokud vím neměli letos ještě nic moc najeto, Bob jel s námi na Praděd prvně a jeho cesta byla nejdelší (přes 190km) – ještě že měl, stejně jako já, natrénováno z cyklomaratonu K24. Mně se jelo vážně fajn. Kluci si ze mě pořád dělali srandu, že mi to tak dobře jede, protože mám prý viditelně v nohách implantovány Tatranky a Müsli tyčinky – no, je fakt, že dneska jsem jich snědl spoustu, ale že by se takhle vyrážely na lýtkách?! :-) Pobolívala mě sice celý den šlacha na levém kotníku, ale s tím jsem před 14 dny odjezdil i celou K24. Škoda, že s námi nejeli Pavel a Mojmír, ale to už tak bývá, že při větším počtu lidí je silně obtížné najít termín, co by vyhovoval všem. Doufám, že si to vynahradíme na nějakých dalších společných výletech.
Statistika:
Cesta tam: 92.90 km, čas 4:56:49, průměr 18.78 km/h
Cesta zpět: 91.74 km, čas 3:50:32, průměr 23.88 km/h
Celková trasa: 184.64 km, čas 8:47:21, průměr 21.01 km/h, max 67.0
km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m
|
|