PRADĚD 2001

Kdy: Úterý 26.6.2001
Odkud: Prostějov 5:00 (od našeho)
Kam: Praděd a zpět (Prostějov 20:02)
Trasa: Prostějov - Olomouc - Žerotín - Újezd - Dlouhá Loučka - Rýmařov - M. Morávka - Praděd (1492mnm) - Rýmařov - Uničov - Litovel - Prostějov (+ bonus navíc: Prostějov - Mostkovice (hráz přehrady) - Prostějov)
Ujeto: 201.64 km

Stejný cíl, jako každý rok. Zdolat cestu z Prostějova na nejvyšší horu Moravy, a pak ještě najít síly na návrat zpátky. Hurá, tradiční akce Praděd!

Co bylo nového? Spousta věcí. Začněme sestavou účastníků, která v době svého nejvyššího počtu měla čítat 8 lidí, jmenovitě: Honza, já, Pavel, Dundee, Bob, Momo, Honzův kamarád, Dundeeův kamarád. V takovém štrůdlu jet na Praděd, to by byla fakt dost švanda. Z důvodu mizerného počasí byl odložen první plánovaný termín a posléze i druhý o čtrnáct dní později. Další problém byl v kolizích volného času, neboť někteří nemohli jeden víkend, jiní nemohli pro změnu další víkend, a tak podobně, a vypadalo to bídně. Bál jsem se, že se snad letos akce Praděd vůbec neuskuteční. Museli jsme tedy sáhnout po krajním řešení - v úterý má být ideálně polojasné počasí, tak si vezmeme dovolenou a pojedem. Žel, Dundee si dovolenou vzít nemohl, což způsobilo úbytek 2 členů (ho i jeho kamaráda), Bob z různých důvodů svou účast odvolal a ani Honzův kamarád se nakonec nezúčastnil - teď vlastně ani nevím přesně proč.

Na start v Prostějově (přesněji v místní části Vrahovice, u kostela) se jako první dostavil Momo, viditelně nažhavený a vytrénovaný na svém super MTB kolesu. Dokonce mi přijel naproti až k baráku, jak se těšil. ;-) Pak jsme čekali na Pavla, který dorazil o pár minut pozdě, ale pořád bohatě v toleranci, tudíž v 5:07 jsme vystartovali směrem na Vrbátky. První zastávka následovala asi po 100 metrech na železničním přejezdu, kde, věřte nevěřte, zrovna jel vlak. Ale aspoň jsme měli zdůvodnění pro případ, že bychom do Olomouce za Honzou dojeli později než se plánovalo.

V Olomouci jsme před šestou hodinou přibrali Honzu, vyslechnuvše si předtím prosbu Lídy, která odcházela zrovna do pracovního procesu a žádala nás, abychom na Honzu dávali pozor a v pořádku ho večer vrátili domů. To jsme jí samozřejmě slíbili, nechtěje v ní vzbuzovat obavy, které jsme sami o náš dnešní osud měli. Pročpak? No protože Honza ani Pavel nestihli letos ještě celkem nic moc najezdit (spíš nic než moc), a jet takhle bez tréninku je ošidné. Já měl letos natočeno aspoň nějakých 650km, i když proti Momovi jsem si připadal též trapně, už jen proto, jak mě na předchozích vyjížďkách proháněl.

Z Olomouce jsme vyjeli výpadovkou na Uničov. Přesnou cestu jsme neznali, jen jsme věděli, že se chceme napojit na naši standardní trasu ve vesnici Dlouhá Loučka. To se posléze ukázalo být drobným problémkem a na každé křižovatce jsme hlasovali zda rovně nebo doprava, případně, když se nám po odbočení doprava zdálo, že to bylo zas až moc doprava, tak na další křižovatce doleva. V orientaci nám pomáhal po pravici vysoce se tyčící Nízký Jeseník, ke kterému jsme se, k naší velké radosti, pozvolna přibližovali. Překvapivě jsme se při volbách, kudy pokračovat dál, ani jednou nepohádali. Spíš to vypadalo, že se každý bojíme prosazovat svůj názor na správnou cestu a hledáme dohodu, aby v případě omylu nemohl být zjištěn konkrétní viník. Nějakou shodou okolností jsme se však nakonec ocitli ve vesnici Újezd, kterou si Honza byl jist (že přes ni máme jet) a dál už jsme jeli najisto. Škoda.

Za Dlouhou Loučkou u benzínové pumpy je tradiční odpočinková zastávka. Nedokupujeme si Tatranky, protože je nemají, ale mají jiná kompatibilní cukrátka, třeba Siestu - eh, Honzo, sorry, ta Siesta co jsem v regále objevil byla poslední. ;-) Nic se nestalo, vzal si Delisu. Svačíme a Momo kolem nás nervózně pobíhá, sdělujíc nám obavy z časové ztráty, která se zvolna zvyšuje. Tím nás ale nevyprovokuje - my totiž máme letité zkušenosti a víme, že nic se nemá uspěchat, zejména ne jízda na Praděd. U benziny Honza sundává bundošku napříč mému varování, že bych to rozhodně nedělal (a taky neudělám), protože za moment zajedem do lesů a tam bude zima. Nedal si říct a dopadl přesně podle starodávného rčení: Komu není radno, tomu bývá chladno. V lesích počal nahlas bědovat, ale vrozená hrdost mu nedovolila si bundošku zase obléci. Tož ať si zmrzne, když chce.

První pořádnou zatěžkávací zkouškou je dlouhý prudký dokopec přes Ondřejov, kde si každý ověřujeme stav fyzičky. Že je první nahoře Momo, nemusím vůbec zmiňovat. Navíc jsem si všiml, že v kopcích dělá blbinky, jako třeba že z legrace jede kousek po zadním kole a podobně, je to zvíře. Já raděj šetřím síly - vím že je dnes ještě budu hodně potřebovat, a stejně žádné takové cirkusačiny neumím.

V Rýmařově v obchůdku zakupujeme něco málo na snídani a na doplnění tekutin a ihned před ním, na schůdkách, pomalu a pečlivě konzumujeme. To opět nepatrně znervózňuje Mojmíra, který se obává, že nám ten Praděd někam uteče, načež mu Honza dělá odbornou přednášku o rychlosti vrásnění zemské kůry a o tom, že Praděd ještě nějakou dobu vydrží tam co byl loni a že přesně víme, kde to je.

Pokračujeme dál. Z Malé Morávky začíná stoupání nabývat na intenzitě a navíc se, v pěkném slunečném počasí, začínají drobně houfovat první mouchy. Všichni na toto byli několikrát upozorněni a ještě cestou jsme se domazávali Mojmírovou muchoodpuzovací mastí. Díky mu za ni. Nefungovala sice stoprocentně, takže mouchy přeci jen neprchaly pryč a neustále zuřivě létaly v těsné blízkosti, ale sednout si na potřená místa netroufaly, což je podstatné.

Na Hvězdu jsme dorazili něco po desáté hodině a opět se dolévali u tamního občerstvení tekutinami - každý podle svého gusta (někdo minerálkou, někdo vitaminovým džusem, Honza iontovým nápojem zvaným lahvové pivo ;-) ...ale nedivím se mu, neboť předtím v Rýmařově požil nějakou nebezpečně zdravou minerální vodu, tak to musel zapít). Samozřejmě někdo opět musel pro všeobecné obveselení připomenout dohodu: "odtud nahoru si pojedeme každý svým tempem", což by dle tradice mělo znamenat, že mi všichni společně ujedou, jak se stalo v devětadevadesátém roce.

Bylo 10:35 hodin. Seřadili jsme se u zvednuté závory, abychom mohli zaráz vystartovat do závěrečné chuťovky z Hvězdy na Ovčárnu a Praděd. Mojmír s Pavlem se začali mírně vzdalovat, ale já jsem si nahodil 1:3 a držel 9km/h, vnímaje Honzu někde za sebou (a vlastně i pod sebou, když uvážíme to šílené stoupání). Jelo se mi dobře, sluníčko svítilo, mouchy maximálně zuřily a nejodvážnější z nich počaly usedávat na cyklorukavice, které nebyly potřeny odpuzátorem. Sem tam dokonce některá vrcholně odolná usedla i na ruku nebo na ucho, ale pak zas odlétla. Byla mi jasná jedna věc: Nesmím se po nich ohnat! Jakmile bych tak učinil, ztratily by veškeré zábrany a zaútočily. V každém případě se hejno obludně zvětšilo, hnusně bzzzzzučelo, ale dalo se to jakž takž ignorovat. Když jsem se blížil ke skupinkám pěších turistů, uklidnilo mě, že i každý z nich si kolem hlavy provozuje své vlastní hejno much, a někteří dokonce větší než to moje - ty jsem objížděl zvláště velkým obloukem, aby si na mě jejich hejno nepřestoupilo. V jednom větším davu lidí nebylo možné udržet dostatečný odstup, tak jsem sáhl do rezerv a zrychlil, šmarjá, až na 15km/h. Ale dalo se to udržet jen tak těch 50 metrů, a pak zase hezky rychle zpomalit zpátky na 9km/h a v klídku dál.

Ze všech předjetých pěších turistů mě nejvíc zaujala dvě mladá děvčata, která mě (a jak jsem později zjistil, tak i všechny ostatní cyklisty) se smíchem a nahlas dvouhlasně zdravila "Dobrýýýý den!". Tak jsem je taky s úsměvem uctivě pozdravil a předjel. Za sebou jsem zaslechl nějaké šuškání a pak smích, který najednou prudce ustal a změnil se v divné hihňání, což mě znepokojilo a ohlédnul jsem se ... a dobře jsem udělal, neboť za mnou ta děvčata nenápadně běžela s nějakým evidentně nekalým úmyslem. Normálně bych takovou situaci velmi ocenil - přiznejme si otevřeně, děvčata mě nepronásledují ani když jdu pěšky, natož tak když jedu na kole - ale zde to vypadalo spíš jako že si mi chtějí sednout vzadu na nosič ... co?! ... no to teda nééé, jsem rád že vůbec jedu, ale přesto se mi pudem sebezáchovy podařilo znatelně zrychlit, což je odradilo a ustala v běhu (ta děvčata). Vzpomněl jsem si na Honzu, co jede někde kus za mnou a v duchu ho předem politoval pro případ, že by se mu nepodařilo jim taky ujet. ;-)

Co to? Dojíždím Pavla, který sesedá z kola a tlačí ho, neboť ho chytají křeče do nohou, tak si je chce chvilkou chůze protáhnout. Já vám dám, srandisti - dole jste si ze mě dělali legraci s "vlastním tempem", tak teď to máte. S pocitem morálního vítězství pokračuji dál na 1:3 a stálých 9km/h. Na Ovčárnu přijíždím zároveň s Momem, který osamocen bez Pavla, schválně zpomalil. Čáru u horní závory protínáme úplně současně ...jé, teď mi došlo, že bych mohl efektně zúročit skutečnost, že Momo dole vystartoval o pár vteřin dřív než my tři ostatní - já věděl, že se to bude jednou hodit :-) ...ale ne, dělám si srandu, vím že Mojmír má jasně natrénováno nejlíp a kdyby chtěl, tak kdykoliv "Frrrnk".

Na Ovčárně jsme chvilku odpočívali a dali řeč s dalšími cyklisty, které jsme tam potkali. Nejdrsnější z nich sem přijeli na kole vzadu se sedačkou a s malým dítětem v něm! Ale měli obavu pokračovat až nahoru, tak jsme jim museli dodat odvahu, neboť víme, že z Ovčárny až na vrchol Pradědu je to oproti cestě sem na Ovčárnu kratší a lehčí, tedy až na kus hodně krutého stoupání v závěru.

Nevím, jak je to možné, ale letos mi ten závěr připadal krutější než jindy - možná za trest, že jsem o něm před ostatními mluvil jako o lehčím? No, nebo spíš proto, že jsem ho letos jel rychleji než obvykle. Hlavně v úplně posledním krutém stoupání jsem se naštval, stoupl do pedálů a začal spurtovat, abych to měl rychle za sebou. Vyšlo mi to tak tak, začít s tím spurtem jen o 10 - 15 metrů dřív, nechci ani domyslet. Vrchol jsem dosáhl chvilku po Mojmírovi, v 11:49 minut. Pak dorazil Pavel a než jsem se stačil vzpamatovat, v 11:59 tu byl i Honza. Šli jsme si dát polévku a pivko na doplnění energie, Mojmír s Pavlem se posílili panákem Praděda. Seděli jsme u stolu, popíjeli a sdělovali si momentální úžasné pocity typu: "eh, mně se vysílením úplně motá hlava" a podobně. Rozhodli jsme se Dundeemu poslat SMSku. Diktoval jsem Honzovi text: "Srdecny pozdrav z vrcholu Pradedu posilaji Honza, Soptik, Pavel, Mojmir", ale Honza, vysílením částečně v bezvědomí, naťukal a poslal jen: "1492mnm". Krátké, leč výstižné, to uznávám. Dundee nám v cukuletu odpověděl SMSkou s gratulací a přáním, abychom se cestou zpět neupekli. Děkujeme a taky v to doufáme.

Objíždíme vrchol dokola koukolem a Honza tradičně ukazuje a pojmenovává všechny okolní kopce. Na cestu zpět se vydáváme ve 13:00 rychlým sjezdem na Ovčárnu a dolů na Hvězdu, kde zjišťuji, že jsem se velmi přiblížil svému rychlostnímu rekordu - tachák mi ukazuje max 73.7km/h (absolutní rekord mám 74.3km/h). A taky zjišťuju, že na vymlácené cestě v dolní části jsem shodil řetěz. Děkuji dobrovolníkům, kteří mi řetěz zase nasadili, neboť nepochopili, že výrok "Nasaďte mi někdo ten řetěz, abych si neumazal ruce." byl myšlen jen jako provokace a netušil jsem, že tak někdo dobrovolně učiní. :-)

No a i dál to frčelo převážně dolů a dolů - zasloužená odměna po dopolední dřině. Nejrychleji to jelo opět Mojmírovi (grrr... to nemá cenu! ;-)), takže jednu část cesty zmizel někde v dáli vpředu. Já jel třetí, na rovinkách jsem před sebou pravidelně spatřoval Pavla a za sebou Honzu. Což bylo fajn, protože jsem měl kontrolu, že je vše ok. Pak se mi ale Honza vzadu přestal zjevovat, tak jsem raděj zastavil a počkal na něj. Napadlo mě, že jsme Mojmírovi ani Pavlovi neřekli o žádném konkrétním místě, kde se budem čekat, a doufal jsem, že když nás za sebou dlouho neuvidí, napadne je zastavit. Což je ovšem napadlo až u Dlouhé Loučky, po 11 kilometrovém sjezdu. Čekali u autobusové budky a rozkřikovali se "tož kde ste?". Tož jsem je musel maličko pokárat, že to se nedělá, takhle nám ujet. Slunko svítilo dost vydatně, tak jsme se schovali do čekárny a dopatlávali se opalovacím krémem, sláva Pavlovi a jeho tubě s faktorem 20. A pak jsme jeli už rovinatým terénem pořád dál a dál s jedinou delší přestávkou na pivo a rádoby pečenou makrelu, která ovšem nebyla, protože v úterý je nepečou.

V Drahanovicích se od nás odpojil Honza směrem na Olomouc a my pokračovali až do Prostějova na náměstí, kde jsme si Pavel a já dali zmrzlinu. Posílen vydatným meruňkovým kopečkem, dostal jsem při pohledu na tachometr chuť učinit dnes rekord vzdálenostní, rozloučili jsme se s Pavlem, a vyrazili ještě s Mojmírem do Mostkovic na hráz přehrady. Tam jsem si propočítal, že mi to na požadovanou celkovou kilometráž ještě nevyjde, ale Mojmír už dál nechtěl jet, tak ahoj, a zajel jsem si jen přes hráz na druhou stranu, tam snědl Tatranku, a pak teprve domů. Před náš dům jsem dorazil ve 20:02 s celkovou denní kilometráží 201.64km! Paráda, mám přes 200!

Schoval jsem kolo a s údivem pozoroval, že se necítím nijak moc unaven, jako v minulých letech po Pradědu, kdy jsem padal vysílením už na schodech. Po osvěžující sprše jsem se dokonce díval chvilku na něco v televizi, a pak šel teprve spát. Byl jsem unavený, to samozřejmě, ale tak nějak normálně. Překvapení následovalo i druhý den ráno, když jsem po půl šesté vstával do práce a nohy v pohodě. Divné. Přitom dle naměřených průměrných rychlostí byla letošní akce Praděd rychlejší než ve všech dřívějších ročnících. Ale to je fuk. Hlavně, že jsme se krásně projeli!

Statistický rozbor:
Cesta tam: 91.86 km, čas 4:56:59, průměr 18.56 km/h
Cesta zpět: 109.78 km, čas 4:20:58, průměr 25.24 km/h
Celková trasa: 201.64 km, čas 9:17:57, průměr 21.68 km/h, max 73.7 km/h
Celkové převýšení (start i cíl 210mnm, Praděd 1492mnm): 1282 m